Třicátý červen je od roku 2002 Dnem ozbrojených sil. I v názvu se tedy liší od toho předchozího Dne československé (české) armády. Slovo »lidová«, které bylo s armádou spojeno, zmizelo už v roce 1990.
Tehdy novému prezidentovi a lidem kolem něj vadilo všechno, co připomínalo nejen předlistopadovou, ale i poválečnou minulost naší vlasti. Už jsme napříště neměli mít ani národní výbory, ani požárníky, ale ani Čs. lidovou armádu. A jak by nová armáda, v nových uniformách, mohla být »se ctí« podřízena na místo generálům Varšavské dohody sídlícím v Moskvě velitelství NATO v Bruselu? Proto byl vybrán i nový den, kdy armáda slaví svůj svátek. Tentokrát spojený nikoli s bojovými akcemi, jichž se v minulosti účastnilo naše vojsko, ale se slavnostní přehlídkou dvacátého prvního a dvacátého druhého střeleckého pluku Československé brigády.
V onen den Francie sice stvrdila, že máme právo na samostatný stát, ale už více než dva roky existoval na Rusi (tak Rusko tehdy nazývali) Československý střelecký pluk a následně pak Čs. střelecká brigáda, které se proslavily 2. července 1917 u Zborova a v březnu roku 1918 dokonce po boku Rudé armády v bitvě u Bachmače. V obou těchto bojích umírali čeští legionáři. Když dva nově vytvořené pluky pochodovaly ve francouzském Darney, existoval v Rusku už více než půl roku Československý armádní sbor v síle 40 000 mužů. Třicátý červen 1918 měl být jen slavnostní možností vyhlásit oficiálně vznik již vlastně několik měsíců existující státní reprezentace, která si pod vedením T. G. Masaryka vydobyla uznání vůdců všech států Dohody, vč. ruských vlád onoho revolučního roku 1917, tedy i vlády Sovětů.
Pro Václava Havla a jeho souputníky byly veškeré bojové akce z 2. světové války na východě Evropy spojeny s Rudou armádou – to jim nemohlo vyhovovat, i když se ještě nepřejmenovávaly ulice a nestrhávaly pomníky. Musela přijít nepamatující si nová generace, aby se dějiny mohly úplně převracet na hlavu. Proto ani datum, kdy končily boje na Dukle, ani data jiných významných bojů československých vojáků z východu, ze Sokolova, či třeba z Ostravy, kde se vyznamenali československé jednotky, nemohla projít. A vlastně ani letci v Anglii, protože jejich účast, tedy nějaký konkrétní den, nebyla tak uchopitelná pro slavnostní okamžik.
A tak, na rozdíl od ostatních okolních států, byl zvolen datum nevázající se k hrdinským činům, k prolité krvi za vlast. Defilé vyhovovalo polistopadovým vítězům. Nažehlené uniformy, vyleštěné zbraně, tribuna plná potentátů. Také název onoho dne byl změněn. Už není Den československé lidové armády. Ostatně ani ta armáda není lidová a není už ani Československa. Mnoho se změnilo. Nejen tedy uniformy a názvy některých hodností. Dokonce nejsme hrdi na Jana Žižku z Trocnova, ale na Albrechta z Valdštejna, který přecházel ze strany na stranu a o jehož věrnosti lze pochybovat (dokonce jedna jednotka ho dostala jako svůj čestný titul) a na maršála Radeckého z Radče, jenž na čas dokázal zabránit sjednocení Itálie a upevnit tak vládu Habsburků. Tomu prý přes odpor veřejnosti prosadí znovupostavení pomníku na pražském Malostranském náměstí – ať to stojí, co to stojí!
Vlastně proč ne? Když můžeme mít nový pomník Marie Theresie dokonce pod Pražským hradem. Ta přece také potřebovala vojáky, aby ubránili její říši. Za její vlády bylo dost bitev, kterých se účastnili čeští vojáci, a jistě by se mohla vybrat některá, jejíž datum by následně byl zvolen za Den českých ozbrojených sil.
A tak přece jen díky za ono Darney. Jinak by nás mocní jistě oblažili třeba daty bitvy u Custozy či u Fürthu anebo dokonce u Lipan.
Tak jako tehdy u Darney si onoho 30. června lze tedy opět obléci slavnostní vyžehlené uniformy a dámy záviděníhodné róby, protože tam se tehdy nestřílelo, ani se nikdo neplazil blátem.
Jaroslav Kojzar