Den Divadla

Snad není jiný národ na světě, jehož novodobá existence je tak spojena s divadlem, jako je národ český. Divadlo bylo pro česky mluvící většinu obyvatel českých zemí od konce 18. století nejen společenskou, ale především politickou záležitostí. Skoro celé následující století pak bylo spojeno s bojem o vlastní české kamenné divadlo, které by už nebylo odkázáno na rakousko-německou nadřazenost. Proto dnešní Den divadla – 27. březen – by pro nás měl být víc než významným svátkem.

Kdysi jsem jako jednu z ročníkových prací u paní dr. (tehdy ještě ne profesorky) Věry Olivové dostal za úkol připravit studii (seminární) o začátcích českého divadla. Ztratila se, asi už není, protože kdo by shromažďoval »referáty« staré sedmdesát let! Dal jsem si s ní tehdy práci, nezanechal jsem si však kopii a tak dnes lovím myšlenky z paměti. Znáte to – člověk si vybavuje věci staré velmi dlouho a nepamatuje si už, kam před minutou položil pero nebo brýle. Naštěstí informačních kanálů, které leccos připomenou, je dost. Také tehdejší informace se mně vracejí, jako bych si je na podkladové lístečky psal včera…

Je tedy Den divadel. Možná, že někdo další si na něj rozpomene, možná, že dokonce do některých divadel bude návštěvník moci přijít zdarma. Nevím, nemám dostatek informací. Mám však čas na pohled zpátky…

Český živel se o své slovo začal znovu hlásit právě na konci onoho 18. století. Byla tu generace Dobrovského, Thámů, Dobnerů, Hněvkovských, Vydrů…

Podařil se jim tehdy velký průlom, nezapomeňme, že šlo o vládu centralistického, ale vcelku pokrokářského Josefa II. a svět se stále více klonil k novým podnětům, které potřebovalo ke svému rozmachu měšťanstvo. Zrušení roboty a toleranční patent a mnohá další rozhodnutí císařovy vlády umožnily pohyb lidí, navyšování výrobních kapacit a větší svobodu myšlenek. To bezesporu znamenalo i národní povzbuzení.

Když v roce 1783 bylo zásluhou hraběte Františka Nostice Rienecka otevřeno jeho divadlo, v němž i Mozart dirigoval svá díla, a zpívali německy čeští pěvci, velká skupina českých obrozenců prosadila už dva roky poté, že se tu mohlo hrát i česky. Diváci tehdy, většinou z nižších vrstev, obsadili křesla a tleskali prvým českým hrám. Zatím ještě v područí německo-italského programu a posunuté do méně navštěvovaného času. Jmenujme např. pěvkyni Josefinu Duškovou, přítelkyni Mozarta a interpretku jeho některých oper. Byl to jistě od vedení divadla marketingový tah, ale vyplatil se. Pro obrozence to ovšem bylo vítězství a jeden z prvních kroků, které o sto let později úplně zrovnoprávnily české diváky. Alois Jirásek nám ve svém F. L. Věkovi tu dobu popsal dokonale a dokonce, zřejmě dost věrně, i osudy některých protagonistů. Ostatně televizní seriál na jeho námět byl přijat nesmírně pozitivně.

Byla tedy doba, kdy se národy sebeuvědomovaly. Zvláště ty dosud utlačované těmi silnějšími. To byl i příklad Rakouska.

Tehdy také vznikl nápad na postavení divadla, které by se už mohlo chlubit svým národovectvím. I když také sem ještě »vlastenečtí Němci« pronikli svými hrami. Většina repertoáru už však byla česká. To divadlo se jmenovalo Bouda, jinak mu totiž nikdo neříkal, i když jeho skutečný název byl Královské císařské vlastenecké divadlo. Založila ho česká divadelní společnost v čele s Václavem Thámem a Prokopem Šedivým. Hrála v něm i známá herečka z Nosticova divadla Magdalena Zappová-Hrdličková. Thám byl duší Boudy, složil prý na padesát vlasteneckých her, z nichž některé pak byly hrány i u Nosticů. Divadlo Bouda bylo umístěno asi v polovině Václavského náměstí, tehdy Koňského trhu. To bylo v květnu 1786. Navštívil ho při příležitosti manévrů dokonce sám Josef II. Trvalo tři roky. Pak z technických a finančních důvodů a snad i pod tlakem Němci vedeného magistrátu bylo divadlo zbořeno.

Václav Matěj Kramerius se svými novinami a Českou expedicí přišel vlastně až poté. Na rozdíl od Boudy nakladatelství nějakou dobu udržel, i když jeho vydavatelská činnost měla svá omezení. Po něm však přišli další vydavatelé. Zmiňme např. Landfrase v Jindřichově Hradci. Stejně jako divadlo však také oni přispěli ke vzniku Jungmannova slovníku a očištění českého jazyka.

Zmizela tedy Bouda, ale závislost na vedení Nosticova divadla vyvolávaly k životu další české scény. Jedna byla v Růžodole, další u Thunů na Malé Straně. I když se prý hrálo v Boudě a souběžně v některé z dalších uvedených scén, bylo prý všude plně obsazeno. Je třeba si ovšem uvědomit, že všechna tato divadla byla malá, s omezeným počtem diváků. Nemohla se rovnat velkému Nosticovu. Existovala však a měla své národní a politická poselství. Další rozvoj však velmi zbrzdila metternichovská despocie.

Počátek 19. století byl spojen i s loutkoherectvím. Nejznámějším provozovatelem byl jihočeský loutkař Václav Matěj Kopecký. Také jeho loutky roznášely podněty k národnímu povědomí. Hry na stará historická národní témata si buď napsal sám, nebo přejímal ty z velkých divadel a přizpůsobil je svým potřebám.

Pak přišlo období Kajetánského divadla. Bylo pod Hradem, na Malé Straně a přikládal se mu jistý symbolický význam. Stál za ním lékárník Arbeiter a »šéfem souboru« byl Josef Kajetán Tyl. Hráli tu české a Tylovy hry. Někteří herci se později změnili na dramatiky a autory známých divadelních her, spisovatele či organizátory národního života. Mám na mysli Klicperu, Štěpánka, J. J. Kolára, Sabinu, Jablonského, Máchu, Amerlinga…

Nezapomeňme ani na kočovné společnosti. V jedné takové působil Tyl, sestry Forchheimovy, Turnovský…, ale to už jsme se vzdálili do dob, kdy se vše klonilo k založení zatím Prozatímního divadla (1862) a dvacet jedna let poté i Národního. Mezitím jako české sloužily některé pražské arény, dřevěná divadla »na léto«, která zvláště na území dnešních Vinohrad rozšiřovala dál češství. Zmíněná doba je ovšem spojena i s řadou původních českých her. Některé se hrají dodnes. Například Tylova Fidlovačka spojená s naší národní hymnou, jeho Strakonický dudák, Paličova dcera či třeba Kutnohorští havíři, atd. Nebo si uveďme třeba Václava Klimenta Klicperu s jeho Libušiným soudem, Divotvorným kloboukem a Hadriánem z Římsů, Jana Nepomuka Štěpánka a jeho Loupežníky na Chlumu, Obležení Prahy od Švédů a Čecha a Němce, Josefa Jiřího Kolára s hrou na hegelovské téma Monika či se Žižkovou smrtí nebo hudebního skladatele Františka Škroupa s jeho Dráteníkem. Doplňme také skladatele Václava Tomáška, jehož písně na témata z Rukopisů se zpívaly na divadelních scénách. (Dnešní režiséři se ovšem předhánějí v modernizaci klasických divadelních her či oper, což není předností, ale podbízivostí méně vnímajícímu obecenstvu – viz Prodaná nevěsta v Národním divadle.)

Připomeňme si jména některých tehdejších herců, na něž se většinou už pozapomnělo. Přitom kromě těch, které jsem jmenoval, tu byli takoví velikáni, jako byl Karel Strakatý (zpíval roli slepého Mareše ve Fidlovačce), Jan Kaška Zbraslavský, J. A. Prokop, František X. Krumlovský, K. Ryšavá, Josef E. Kramuele, Anna Manětínská, A. Merhaut, J. F. Kozlanský…

Tak spěla doba k hrám Stroupežnického, Vrchlického, Hálka, Jiráska, k operám Smetany, Dvořáka, Fibicha, Bendla, k modernímu českému divadlu.

Dnes je Den divadla, v našem případě českého, nemyslím ovšem, že světové by nestálo za pozornost – 27. březen. Musím však připomenout, že tentýž den, před sto sedmdesáti pěti lety, se narodil dramatik a divadelní ředitel F. A. Šubert a včera tomu bylo právě sto padesát let, co spatřil světlo světa autor Polské krve skladatel Oskar Nedbal.

Neměli bychom tedy zapomenout, že na počátku naší nové národní svébytnosti bylo divadlo, jež dokázalo pozvedat národní sebevědomí, souběžně s takovými velikány, jako byl zmíněný Jungmann, dále pak Palacký, Hanka, Čelakovský, Marek, Erben, Šafařík, ad., kteří národu otevírali cestu do budoucnosti.

Snad dnešní tendence – propagovaná současnými mocnými – tzv. modernosti a tzv. evropanství, tuto cestu nenaruší.

Jaroslav Kojzar