Demokracie a její vzývání patří bezesporu mezi nejfrekventovanější pojmy nejen politické sféry. Zaštiťují se jí protagonisté levého i pravého spektra, ale i jejich kritici z alternativních a tzv. nezávislých organizací. Její obsah si však stanovují samostatně podle svých potřeb a interpretací. To samo o sobě významně deformuje a modifikuje pojem demokracie. Koneckonců vlastně každý z aktérů si v různé míře suverenity projevu určuje obsah a zaměření »demokracie« samostatně a podle svých zájmů nehledí na obecně přijímané pojetí jak pojmu, tak i jeho interpretace.
Typickým představitelem deformace až destrukce pojmu demokracie, jeho interpretace, realizace, zneužití a hodnocení sui generis, je profesor politologie, t. č. premiér České republiky, Petr Fiala. Stačí připomenout jeho často opakovaná slova o tom, že člověk, který má jiný názor na věc, je proruský troll, šváb a dezolát, nemající v politickém spektru co dělat. Kdo nejde s jeho dvorní kamarilou, vlastně nemá ve veřejném prostoru co pohledávat. Přitom Fiala sám mění názor jako špinavé ponožky, uráží a vylučuje ze společnosti nositele jiných názorů, aniž by je jakkoli analyzoval. Jeho nezvratnou premisou je, že vše, co netlumočí on a jeho nohsledi, jsou lži.
Demokracie je ve skutečnosti prostředkem, který ventiluje konflikty mezi lidmi a umožňuje jejich řešení. Někdy je zmírňuje, jindy úplně odstraňuje. A to bez použití násilí. Použití demokracie dokonce implicitně předpokládá, že je konflikt přednostně prospěšný. Zřeknutí se demokracie a priori přináší řadu nových často neznámých konfliktů a utrpení a směřuje k primitivnímu alibizmu a neodpovědnosti tak typické pro vládu pětilhářů. Oni vlastně ve svém primitivním voluntarismu žádnou ucelenou doktrínu či vlastní ideologii nepotřebují.
Zřejmě může panovat shoda na tom, že demokracie má tři součásti. Za prvé mechanismy, díky nimž je význam politických elit a jejich vliv na život společnosti zhruba přímo úměrný podpoře, jíž se tyto elity ve společnosti těší. Naše aktuální ideová a politická krize je v tomto směru zajímavým experimentem. Za druhé zákonodárství, které reálně funguje, čili právní řád, který lidé znají a díky němuž znají i pravidla, jimiž se mají řídit a vědí, co je a co není dovolené a zakázané, a díky čemuž tato pravidla působí očekávaným způsobem a zákony jsou nezávislé na výkonné moci. Za třetí jsou zaručena základní lidská práva, zvláště pak právo projevit svůj názor, právo svobody pohybu, právo vlastnictví, právo ochrany před svévolným uvězněním, právo na vlastní soukromí, právo libovolného projevu sexuální aktivity, právo svobody vyznání (nevyznání) apod. Za nejdůležitější lze pokládat právo na svobodu projevu. Nejen jako suverénní všelidské právo, ale i jako nejdůležitější podmínku fungování mechanismů celé politické demokracie. Znovu se tak dostáváme k zoufalému potlačování základů naší demokracie premiérem republiky.
Existují dvě formy lidského života, které lze v přeneseném slova smyslu pokládat za díla lidské přirozenosti především proto, že vznikají spontánně. Jde o etnické bytí (národ nebo národnosti), a náboženství (v širším slova smyslu jakákoli víra). Demokracie v tomto slova smyslu je systémem, který rozlišuje lidi podle věku (mnohá i zásadní práva člověk nabývá až po dosažení určitého věku), nikoli však podle etnických kritérií (etnická příslušnost je jí lhostejná). Demokracie organizuje stát, ale národ by si přál, aby se stát stal vykonavatelem jeho vůle. Ovšem demokratický stát není nástrojem národa, ale občanské společnosti. To se ovšem národu nelíbí. Národ se cítí být ohrožen jednak národnostními menšinami (má představu, že menšiny žijí na jejich úkor, protože mnohdy mají nadstandardní podmínky pro svou existenci), jednak i některými projevy demokracie samé (hlavně svobodou slova a deformacemi volebních systémů). Příkladů je celá řada. Exemplárním je rusko-ukrajinský konflikt, válka na Blízkém Východě, politické a etnické čistky v Pobaltí, ale též postavení Ujgurů a Tibeťanů v Číně, původního obyvatelstva v USA apod.
Národ se může cítit být ohrožen dokonce např. i různými demokratickými instituty ve prospěch menšin, hlavně svobodou slova, která může vést k zesměšňování národa nebo víry v sebe sama. Demokracie tak fakticky oslabuje národní cítění a vyvolává posilování odstředivých sil. Národ pak jako nositel existence předmětné komunity se dožaduje cenzury jako konec konců každý, kdo se cítí být utlačován. Národ přitom dokonce ani nemusí mít ideologii, někdy se spokojí se samotnou existencí. Potřebuje-li ideologii, dokáže si ji podle potřeby včas zformulovat. Zejména jde-li o kardinální či existenciální otázku. Aktuální politická situace u nás i v zahraničí je plna případů primitivního zneužívání pojmu národ, národovectví a dalších. Stačí poslouchat vystupování zástupců řady často mimořádně jednostranně orientovaných či marginálních iniciativ a platforem s nulovým volebním potenciálem. Konec konců extrémně nacionalistické skupiny parazitující na naší politické scéně a exhibující např. »u Václava« jsou známé a dosud nepochopitelně trpěné. V jejich pojetí je svoboda slova protimluv.
Mnoho lidí se zajímá o to, jak je možné a proč je možné, že spolu s globalizací celého světa, zesilující integrací Evropy a nejrůznějšími kosmopolitními úvahami a výzvami typu Green Deal se stupňuje aktivita často velmi agresivní politiky nacionalismu a separatismu, tolik cizí objektivním zájmům a potřebám všelidské pospolitosti. Lidé nechtějí být sevřeni nacionalismem. Někdy se zdá, že politická i ekonomická globalizace bude nezadržitelně cílit na demokratické mechanismy. Je-li tomu tak, je nejvyšší čas současnou »politiku« i »demokracii« racionalizovat a proměnit ji v reálný a suverénní, skutečně komplexní nástroj dynamiky lidské společnosti.
Ladislav Šafránek
„Liberální demokracie“ zkrátka není demokracie.