Pátý červenec je už skoro sto padesát let svátkem Cyrila (Konstantina) a Metoděje. Od té doby si katolická církev jejich slávu či spíše odkaz náležitě užívá. Přitom se tento svátek zároveň stal jakýmsi překrytím Jana Husa, jehož připomínka se váže k 6. červenci, kdy tehdy všemocná církev nechala univerzitního mistra v Kostnici (1415) upálit. Tento den byl nezpochybnitelný, a tak, s cílem poněkud Husa ponížit, musel být svátek »věrozvěstů« přesunut ze dne dosavadního uctívání. Z těchže důvodů také následovalo povýšení obou mužů mezi svaté. To ovšem bylo až v roce 1880.
O tom, jak se prelátská církev zachovala k Metodějovi, jsem psal před rokem. Lze si to vyhledat. Nechala ho na pospas německým kněžím, kteří ho zajali, když se vracel z Říma, a vrhli údajně do jakési jámy, kde musel přečkat i rozmary počasí. Propuštěn byl teprve po zákroku velkomoravského knížete skoro po dvou letech (zemřel 6. dubna 1885). Pokud jde o Konstantina (Cyrila) nevrátil se na Moravu z Říma, kam s bratrem směřovali, aby obhájili slovanskou liturgii, ale vážně nemocen, zůstal v jednom z římských klášterů, aby po několika týdnech pobytu (14. února 869) zemřel.
Jejich následovníky vedené Gorazdem pak pod knutami vyhnali ze země. Tu ovládli němečtí latiníci vedení nitranským biskupem Wichingem.
Potud historie.
Zájem o Konstantina a Metoděje byl ze strany katolické církve po celá staletí minimální. Přesto u obyvatel především Moravy se nepodařilo je vytěsnit. Dokonce časem získali i svůj svátek. Přemyslovský kult svatého Václava, ani římskou církví prosazovaný Vojtěch Slavníkovec a benediktýny sv. Prokop jejich kult nedokázali překrýt. To pochopil také Karel IV. a kostel pražského kláštera Na Slovanech byl proto zasvěcen mj. i oběma bratrům. Tím ovšem všechno v podstatě skončilo.
Teprve doba národnostních vzepětí, tedy 19. století, přinesla změnu. Církev pochopila, neujme-li se tradice, chopí se jí jiní. Dosud cyrilometodějská mise byla spojena s 20. březnem, i když ani tento den zřejmě neodpovídal datu příchodu obou bratří na Moravu. Jasný byl jen rok: 863. Tvrzení, že šlo o příchod »věrozvěstů«, neodpovídalo ovšem pravdě. Vědělo se totiž, že první křest čeští páni přijali v roce 845 přímo v Řezně. Další případné styky nebyly zaznamenány. Příchod Konstantina a Metoděje přinesl ovšem do Velké Moravy zásadní obrat – slovanský prvek, který měl překrýt ten západní latinský.
Lidová tradice za uplynulá staletí přes snahu nahradit význam obou nějakým jiným světcem odolala. Ani Jan Nepomucký, jenž od 18. století měl podepřít svatováclavský kult, nedokázal je vytěsnit z povědomí především Moravanů. V 19. století se navíc rozmohlo uctívání Jana Husa, které odsunulo i tažení Janů na mostě. Nepomuk měl totiž nahradit nejen Husa, ale vlastně i příliš slovanské »soluňské bratry«.
To vše pochopil olomoucký arcibiskup Bedřich z Fürstenberka, vůdčí postava moravských katolíků, a v době tisíciletého výročí příchodu Konstantina s Metodějem (1863) na Moravu se rozhodl jednat. Požádal papeže Pia IX. o zařazení jejich svátku na 5. červenec, ač souvislost mezi tímto datem a oběma Řeky byla nulová. Šlo o politické rozhodnutí, které mělo »upozadit« následující 6. červenec, tedy den, kdy se připomínalo upálení mistra Jana.
Stále však nebyli jmenováni svatými. Podle regulí ten, kdo byl vyzvednut mezi vybrané, musel uskutečnit několik zázraků. Řada ze svatých však nikdy nežila. Šlo vlastně o legendy, jež se nestaly nebo ani nemohly stát (viz sv. Kateřina, sv. Jiří, sv. Dorota ad.) anebo o muže či ženu, kteří se zvláště zasloužili o církev a připisují se jim akce, jež se buď nestaly, nebo staly jinak. To ovšem nebyl případ soluňských bratří. Ti byli skuteční, jenže patřili »k jinému táboru«. Navíc jejich existence a stálé uctívání slovanskými a v našem případě především moravskými věřícími a vzdělanci, kteří si uvědomovali jejich přínos, stále překrývala václavovský a janonepomuckovský kurz.
To vše moravská část kněžstva pochopila a prostřednictvím olomouckého arcibiskupa navrhla papeži jejich svatořečení a to bez prověřování, zda uskutečnili či nikoli nějaký zázrak, jenž by svědčil o lásce samotného Boha. To se stalo ve zmíněném roce 1880. (Jiné nepohodlné osoby, které nakonec přece jen církev kanonizovala, se dočkaly později, např. Jana z Arcu – 1920, další, ač nikdo nepochybuje o jejich nábožensko-sociálním významu, např. jde o Jana Husa, nesvatořečila dosud). Dodejme, že od 31. prosince 1980 se také Cyril a Metoděj stali spolupatrony Evropy a Apoštoly Slovanů.
Přitom oba muži, kteří sem z Byzance přišli, nebyli pouhými »věrozvěsty«, ale především učiteli národa, pro nějž vytvořili písmo a dokonce zpřístupnili »slovo boží«, tedy Bibli a další moudrosti předchozích generací. Z nich bylo možné se učit a jimi se lidé mohli řídit také ve svém životě. Konstantin a Metoděj byli tak účastníky střetu dvou koncepcí. Za tu svou bojovali nikoli zbraněmi, ale silou myšlenek. To narušovalo kurz těch, kteří chtěli vládnout a vládli, později dokonce ovládali a ovládají myšlenkový svět, a udržovali podané a další v neznalosti a bázni.
Pokud jde o naše dva soluňské bratry, je třeba dodat, že jejich význam se prosadil a prosazuje sám a nelze ho jednoduše překrýt jednostranným výkladem. Vyšší vzdělanost umožňuje pokrok. Prosazovat cokoli zbraněmi nebo násilným donucováním však vrhá společnost zpět. Proto je třeba trpělivě prosazovat myšlenky, které vedou vpřed prostřednictvím rozumu. To se týká i dneška. Všechno chce svůj čas. Nepochybuji o tom, že přijde.
Jaroslav Kojzar