Spojené státy se budou nadále soustředit »na nejvážnější dlouhodobou výzvu pro mezinárodní řád, což je ta, kterou představuje Čínská lidová republika«, prohlásil v polovině týdne ve svém projevu stran americké politiky vůči Číně šéf americké diplomacie Antony Blinken. O co vlastně jde, vyplývá z jeho dalších slov.
»Čína je jedinou zemí, která má jednak v úmyslu přetvořit mezinárodní uspořádání, a také má stále více ekonomické, diplomatické, vojenské a technologické moci na to, aby to dokázala,« posteskl si Blinken. »Vize Pekingu by nás vzdálila všeobecným hodnotám, které pomáhaly živit většinu pokroku, jehož svět dosáhl v posledních 75 letech,« vysvětlil.
»Nemůžeme spoléhat na to, že Peking změní svou trajektorii. Budeme proto tvarovat strategické prostředí kolem Pekingu, abychom prosazovali naši vizi otevřeného a inkluzivního mezinárodního systému,« řekl šéf americké diplomacie a oznámil vytvoření »čínského domu« – zvláštního týmu na ministerstvu zahraničí, který bude koordinovat a zavádět novou americkou politiku vůči Číně napříč různými problematikami a regiony.
USA budou chtít soustředit svoje zdroje a spojence a vzdorovat narůstající čínské asertivitě všude na světě, řekl Blinken, přičemž dále svou rétoriku trochu zmírnil – nechtějí se prý snažit o změnu čínského ekonomického a politického modelu, ale mají v úmyslu nabídnout ostatním zemím vyzkoušenou alternativu.
Tolik zveřejněná strategie vůdců západního světa. Jistě by nás mělo těšit, že se připravuje celosvětová mobilizace na obranu »všeobecných hodnot, které pomáhaly živit většinu pokroku, jehož svět dosáhl v posledních 75 letech« a že Spojené státy mají »v úmyslu nabídnout ostatním zemím vyzkoušenou alternativu«. Neměli bychom se ale nejdřív zamyslet právě nad tou »vyzkoušenou alternativou«?
***
Dovolím si teď poněkud odbočit a pokračovat ze zdánlivě jiného soudku. Přiznám se, že mám rád detektivní romány. Zvlášť takzvanou severskou krimi. Nejde mi totiž o stále stupňované napětí a spousty akčních scén s neporazitelnými hrdiny, ale spíše o řešení rébusů. A hledám tam i něco navíc, o prostředí, společnosti a vztazích v ní. A právě v »severské krimi« to často nacházím. Dovolím si teď ocitovat pasáž z jednoho detektivního románu, protože mám dojem, že je právě o té »vyzkoušené »alternativě«…
»Co se to se Švédskem stalo? Venkovská země u polárního kruhu, jejíž lidové hnutí kdysi přispělo k vytvoření trvalé demokracie pro všechny vrstvy obyvatel, která se vyhnula hrůzám druhé světové války, co všechny kostlivce schovala do skříní, měla neuvěřitelně pohádkové konkurenční podmínky ve vztahu k ostatním evropským zemím, a proto i právo hrát si na chytrého, dokud ji nepřibrzdily jiné země. Potom byl nejen konec nejvyššímu životnímu standardu, ale i svědomí světa. Podivné, naivní přesvědčení, že se všechno zase uspořádá ku prospěchu všech, připustilo vstup mezinárodnímu kapitálu v osmdesátých letech a dovolilo mu řádit svobodněji než kdekoliv jinde. Nevyhnutelné zhroucení znamenalo vlastně jen pokračování totálního a cílevědomého kolapsu tradičního politického řízení země, vítězil kapitál. Všichni za chyby museli zaplatit – kromě podniků. Současně s tím, jak se země blížila k pádu, velké firmy v zemi násobily zisky. Břemeno nesli občané, domácnosti, zdravotní péče, vzdělání, kultura. I sebemenší náznak, že by se snad i společnosti měly aspoň trochu podílet na finančním zatížení, se potkal s jednohlasými výhrůžkami, že opustí zemi. Občané museli myslet na peníze. Švédská duše byla ze všech stran živena finančními úvahami, dokud byla schopná je vnímat – a nešlo o nic podstatného, pouze loterie, sázení, soutěže. Valily se na ně zábavní pořady v televizi, kdy lásku nahradily mýdlové opery na jedné straně a kabelová pornografie na straně druhé. Touha po oduševnělosti se živila narychlo spíchnutým new age řešením, hudba pro veřejnost byla šitá na míru konzumu, média ztratila jazykový cit a zaměřovala se na cílové skupiny, šířily se drogy.
Devadesátá léta se stala desetiletím, kdy si kapitál vyzkoušel, jak je v budoucnosti třeba držet v šachu nezaměstnané, aby nerevoltovali. Umrtvující zábava, lehké drogy, které nevyžadují zvláštní péči, etnické konflikty, aby se zloba ventilovala jiným směrem, genová manipulace, která minimalizuje budoucí potřebu zdravotní péče, a trvalý tlak na vybalancování financí. Bylo třeba ještě něco, aby se lidská duše, pěstovaná po tisíciletí, rozpadla? Existují ještě místa, kde se udrželo svobodné, kritické a kreativní myšlení?«
Citace je z románu celosvětově uznávaného spisovatele Arne Dahla Zlá krev, který v překladu Evy Nováčkové vydala Mladá fronta v roce 2013.
»A co se stalo s Českem?«, můžeme se obdobně jako švédský autor zeptat. Odpověď se od té jeho asi v mnoha směrech lišit nebude. A tuhle »vyzkoušenou alternativu« zřejmě po boku Velkého bratra máme do roztrhání těla bránit…
Ivan Cinka