Co nepřeji dalším generacím

Nemohu za to, ale následující slova nepatří jen momentální situaci. Zvláště bych se zmínil o jedné větě: Všechny bezměrné tyto oběti byly na nás uvaleny válkou, které jsme nechtěli a za kterou nejsme odpovědni. Namítnete, že u nás se dnes neválčí, že je stále klid a mír. Zatím opravdu nepadají bomby na naše města, elektrárny, továrny a mosty. Zatím!

Ano zatím jen přiléváme do ohně války, která se rozhořela na východě od nás. Jenže, podle našeho premiéra už ve válce jsme. Nespletl se. Myslil svá slova vážně. A my ostatní, ti, kterých by se bomby a válečné hrůzy dotkly nejvíce, většinou už ze strachu mlčíme. Někdy dokonce tleskáme tankům a munici posílaným do míst bojů. Namísto toho, abychom také řekli: Dost! Jednejte a už konečně do Evropy vraťte klid, protože jen naivní blázen si myslí, že velmoc v době jaderných zbraní nemůže být poražena a pokud se dál do střetu budou míchat jiní, pak nezůstane jen u nejvýchodnější části Ukrajiny. Toho se bojím. Právě toho!

Ono nebezpečí na rozdíl od nás, pochopil francouzský prezident Macron a vrchní představitelka Evropské unie Ursula von der Leyenová a jeli vyjednávat do Číny, aby se právě ta chopila iniciativy a začalo se jednat. Na rozdíl od nás Čínská lidová republika nepřilévá olej do ohně. Navrhuje řešení. Vítězství totiž nelze najít na bojišti, ale v rozumných jednáních. Pak také nebudou zbytečně umírat lidé, nejen civilisté nalézající se ve válečném prostoru, ale i vojáci jsou lidé. Oč lepší je snaha Macrona a Leyenové, než hrozby z úst šéfa NATO Stoltenberga a jeho deus ex machina zpoza oceánu. Dodejme i našich studenoválečníků.

O tom všem jsem přemýšlel nad sto pátým výročí přijetí Národní přísahy, jež byla jedním z významných kroků k naší samostatnosti a k národní svobodě. Náš stát by nebyl, kdyby dál trvala válka a postupovalo se podle čtrnácti bodů Wilsona, jenž předpokládal federalizaci Rakousko-Uherska, a kdyby se lidé nedokázali sejít a přijmout onu slavnou přísahu. Po ní následovala akce za akcí, jež vyvrcholily v 28. říjnu 1918. Tehdy se národ prostřednictvím svých politiků a představitelů kultury dokázal sjednotit a říci válce DOST! A při tom proklamovat cíle samostatnosti a svobody. V Rakousku-Uhersku, byť federalizovaném, to nebylo možné uskutečnit.

Zdá se, že ani v sjednocené Evropě, za členství ve válkychtivém Severoatlantickém paktu, to možné není.

Ale dost meditování. Vraťme se k onomu sto pátému výročí. Tehdy, 13. dubna 1918, byla Smetanova síň pražského Obecního domu plná lidí. Nebylo dostatek židlí, ti, kteří přišli později, museli stát. Nešlo o málo, ale o to, aby se sjednotily všechny národní síly ke společnému boji za odtržení od Rakouska, vytvoření samostatného státu a aby konečně skončila válka. Pokus císaře Karla ji ukončit nevyšel.

Němci ho za využití »páté kolony« v mocnářství zmařili a Rakousko-Uhersko mělo dál táhnout káru války společně. Možná, kdyby Karel uspěl, situace by byla jiná, ale on neuspěl a ani uspět nemohl. To je však už jiná kapitola.

Zastavme na chvilku. Jedenáct dnů před zmíněným shromážděním ministr zahraničí Rakouska, »český« šlechtic Czernin, vystoupil na setkání s vídeňskými zastupiteli a velmi se opřel do Čechů. Dokonce napadl zahraniční akci a vlastně všechny odpůrce války a boje za národní svobodu. Zvláště šlo o výrok: »Bídný, ubohý Masaryk není jediný svého druhu, jsou takoví Masarykové také v mezích hranic mocnářství.« Tak vlastně přilil olej do ohně. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Bylo jí i zmíněné shromáždění z 13. dubna.

Sama akce byla zahájena chorálem Kdož sú Boží bojovníci a pokračovala projevy. Prý většinu z nich přítomní poslouchali ve stoje. Po projevech, alespoň podle plánu, měl spisovatel Alois Jirásek přečíst slova Národní přísahy, kterou květnatým slohem sepsal sociální demokrat František Soukup. Jak ten ve svých pamětech vzpomíná, s první variantou šel za Antonínem Švehlou, poté text dostali do ruky Rašín a Klofáč. Připomínky byly pak zapracovány u Švehly.

Po chorálu zahájil shromáždění agrární poslanec František Staněk, pak jihoslovanské zástupce přivítal Karel Kramář a poté mluvili Gustav Habrman a Václav Klofáč. Přečíst text »přísahy« bylo svěřeno opravdu Aloisi Jiráskovi.

Co vlastně obsahovala, že jí přikládáme takový význam? Ocitujme si několik jejích myšlenek: »V potocích tryskala a tryská na bojištích krev československá. Nespočítané hroby mrtvých jsou památníky ztrát národa československého. Bědy bez mezí a konců kosí životy lidu a úzkostné zraky matek hledí v zoufalství na usýchající generace mládeže…. Všechny bezměrné tyto oběti byly na nás uvaleny válkou, které jsme nechtěli a za kterou nejsme odpovědni… Nechtěli jsme a nechceme, nežli žíti životem svobodným a samostatným, spravovat osudy své pod vlastní svrchovaností a budovati nepoutáni a volni bytí svoje, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě…«

Také dnes je ještě čas říci dost nově rozpoutávané bouři. Válkychtivost, snaha se pomstít za své osobní křivdy z minula, které si sebou přinesli dnešní mocní do politického života, vede náš národ do další možné hrůzné války. Jsme dodavatelem zbraní a munice pro její další pokračování nemající konce. Vlastně i rozšiřování konfliktu. Je to v našem zájmu? Nikoli. V našem zájmu je mír a tedy dohodnout, že všechny strany sporu zasednou k jednacímu stolu a budou jednat.

A ono dubnové shromáždění z roku 1918? Skončilo všeobecným odsouhlasením textu zmíněné přísahy, jež se v opisech šířila po celé naší vlasti. A zpěvem všech… Kde domov můj, kde domov můj? Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled! A to je ta krásná země, země česká, domov můj, země česká, domov můj!

Nepřeji dalším generacím, aby v zájmu malé skupiny lidí a stále víc se roztahujícího kapitálu přestala být slova hymny pravdou.

Jaroslav Kojzar