Zpráva ze Seznamu: Americký ministr obrany (myšlen Lloyd Austin) řekl, že Izraelci od 7. 10. zabili v pásmu Gazy na 25 000 žen a dětí. Hamás, což jde jistě brát jako neověřitelnou propagandu, uvádí číslo 30 000. Jisté je, že nedávná střelba izraelských vojáků do neozbrojených demonstrantů, o níž informovala světové média a ani naše ji nemohla zatajit, je o neuvedený počet rozšířila. Přiznání počtu obětí Američany, jakožto vyslání letecké humanitární pomoci do pásma uzavřeného ze všech stran, dokazuje, že izraelský spojenec USA je pod palbou kritiky. Jeho akce může sloužit také jako potvrzení krutosti, k níž na Blízkém východě dochází, ale zároveň jako neschopnosti dosáhnout, aby jeho spojenec, Izrael, jednal humánně. Podotýkám, že nenadržuji Hamásu. Ono přepadení izraelské osady, provedené, bylo-li to tak, jak nám předkládala média, doslova po středověkém způsobu, je neomluvitelné, i když ho lze vysvětlit desetiletím neřešeného palestinského problému. Jenže to žádné zabíjení neukončí, zabíjení v nacistickém stylu »za jednoho našeho deset, sto, tisíc, vašich«. Odveta znamenající zbytečné pobíjení nevinných a ničení jejich domovů nepatří do 21. století, do odkazu humanistů Lessinga, Elie Wiesela či třeba Alfreda Julese Ayera. A neměl bych zapomenout ani na Simona Wiesenthala, jenž zločince hledal a nacházel, aby je předal zákonné spravedlnosti a ne »soudci Lynchovi«.
V této souvislosti chci připomenout dnešní osmdesáté výročí noci z 8. na 9. března 1944. Ale od počátku…
V září roku 1943 do Osvětimi přijelo z Terezína pět tisíc nových vězňů. Čekal je jeden ze sektorů tábora Birkenau-Březinka. (Dnes jde o prázdnou plochu zelenající se v létě stále sekanou travou. Byl jsem zde vícekrát a přiznávám, že i pohled na prázdno působí na návštěvníka velmi tísnivě). Vlaky sice zastavily na proslulé rampě, ale tentokrát na ní nestálo komando a osvětimský SSArtz Joseph Mengele. Přišedší byli odvedeni do předem připravených baráků (sekce BIIb), kde rodiny mohly žít společně a děti si dokonce ve dne mohly bez dohledu hrát na vyčleněném hřišti. Místo dostalo název Rodinný tábor.
V prosinci 1943 přibyly další tisíce. Nešlo jen o české skupiny, ale postupně také o židovské rodiny z Rakouska, Nizozemí a dokonce z Německa. Ani v tomto táboře však nebyl život ideální. Nedostatek jídla, zima, nemoci, špatné hygienické podmínky, znamenaly zvýšenou úmrtnost.
Proč se sem přivezeným rodinám dostalo zvláštního »privilegia«, se dodnes neví. Snad proto, že Mezinárodní červený kříž přijel do Terezína na svou známou kontrolu a nacisté potřebovali, aby se zdejší židé chovali klidně i tam, kam je odtamtud převezli, a dávali o tom pozitivní zprávy zpět. Nebo to byl jejich další podivný experiment?
V noci z 8. na 9. března 1944 většině obyvatel »rodinného tábora« bylo bez jakéhokoli upozornění předem nařízeno, aby si okamžitě sbalili svá zavazadla, že budou přesunuti do »pracovního tábora – Arbeitslager – Heyderbreck. Sbalili se tedy, seřadili, ale na místo k rampě s vagony je zavedli k plynovým komorám.
Podle poválečné výpovědi snad někoho z těch, co přece jen přežili, si ve chvíli, kdy postřehli, co je skutečně čeká, začali lidé zpívat československou státní hymnu, židovskou hymnu hatikvu (tedy ti, co ji znali) a Internacionálu.
Ti, na které se zatím nedostalo a zůstali v táboře, dostali jen dalších pět měsíců života. V té době byl »rodinný tábor« ještě doplněn o další rodiny. Tentokrát většinou nikoli převážně z českých zemí. Podle pozdějších údajů se ze 17 000 obyvatel »rodinného tábora« podařilo přežít 1294 lidem. Část z nich byli chlapci, které si měl vybrat Mengele na své další pokusy, k nimž však už pro odchod SSdoktora do jiného tábora naštěstí nedošlo…
Také jiný příklad v této souvislosti bychom neměli opomenout. Předcházel likvidaci »rodinného tábora« jen o několik let. Tehdy, 7. listopadu 1938, židovský mladík Herschel Grünszpan na protest proti jednání s německými židy, mezi nimiž byla také jeho rodina, zavraždil v Paříži diplomata Ernsta von Ratha. Němci podlehnuvší goebbelsovské propagandě (nezapomeňme, že Joseph Goebbels byl, alespoň, jak nám má být vsugerováno v dojemném filmu o Lídě Baarové, velmi citlivým a jemným mužem) uspořádali pod vedením SA a SS Křišťálovou noc, kdy vybíjeli obchody, ordinace, kanceláře, továrny židů, denuncovali jejich majitele, ničili jejich domy. Ušlapáno či ubito bylo na sto nevinných osob a na třicet tisíc bylo okamžitě odesláno do koncentračních táborů. Tomu se říkalo lidový hněv, spojený s hrůznou odvetnou akcí.
***
Jsme však v 21. století. V březnu roku 2024. Končím proto slovy… »Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim« (Bible, Tob 4,15).
…a upozorněním: To, co se tehdy stalo, by mělo být varováním. Pro všechny budoucí mstitele. Jsou vinní a nevinní. Vinní mají být potrestáni, nevinní ušetřeni a chráněni. Slušný svět už nechce, aby se opakoval a byl tolerován postup papežského legáta Arnauda Almerika, jenž při krvavém tažení proti heretikům na otázku: Jak je odlišit od pravověrných křesťanů?, vyslovil rozhodnutí: »Zabte je všechny, Bůh si ty svoje pozná«. Řídit se tím, mně připomíná nejen osud zmíněného rodinného tábora, ale i Křišťálovou noc. Obojí dnes patří do souhrnného názvu holocaust a ten je Kainovým znamením lidstva.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.