Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň druhým

Jméno Anne Franková (celým jménem Annelies Marie ‚Anne‘ Frank) známe, tedy alespoň ti, kteří hledají poučení v historii. Ti, kdo zapomenou na svou minulost, jsou odsouzeni ji znovu prožít (George Santayana). Proto stojí za to si její příběh připomenout. Dnešního dne by jí bylo devadesát pět let, a tedy mohla dokonce i žít. Bylo jí patnáct, když však v koncentračním táboru Bergen-Belsen, zemřela.

Narodila se 12. června 1929 ve Frankfurtu nad Mohanem, v Německu, v rodině židovského podnikatele. Bylo jí pět let, co se rodina, po té, co se do čela země dostal Hitler, odstěhovala z Německa do Nizozemí, kde její otec měl také své obchodní zájmy. Tady vyrůstala. Bylo jí jedenáct, když nacistická vojska přepadla neutrální Nizozemsko. Nějaký čas zde bylo uplatňování Norimberských zákonů prosazováno liknavě, ale počátkem roku 1942 je nacisté začaly uplatňovat i zde. Tehdy se Otto Frank rozhodl skrýt s celou svou rodinou. Našel místo v zahradním domu na zahradě své bývalé firmy. Vlastně v prostoru pod střechou. Tady za pomoci svých zaměstnanců a několika přátel rodina, on, jeho žena a dvě dcery, měla přežívat měsíce. Před úřady a Němci Otto Frank rozhlásil legendu o jejich útěku do Švýcarska. Dokonce doma před odchodem do skrýše vytvořili situaci, jaká by se mohla vyskytnout jen při skutečném urychleném odchodu. Nepořádek, rozházené věci, prodané podniky a další majetek.

O několik týdnů později se do jejich úkrytu přišli schovat další lidé, rodina van Pelse a později i přítel zubař dr. Fritz Peffer.

Anne si v té době psávala deník. Zachycovala pocity, denní program, vztahy v rodině, jejich zdejší život, problémy dlouhého soužití s jinými přítomnými a vše, co mohla slyšet od dospělých anebo ji ovlivnilo v jejím dospívání. Jak víme z deníku, Anne zde hodně četla, učila se, toužila totiž po vzdělání, a i o přečteném si psávala poznámky. Tak žili v podivné symbióze od 4. července 1942 do 4. srpna 1944, kdy nacisté, zřejmě po zradě někoho, kdo o nich věděl, jejich úkryt objevili.

Všichni pak byli deportováni do koncentračních táborů. V nich nakonec většina zde ukrývaných zahynula. Anne zřejmě na přelomu února a března 1945 zemřela na tyfus, tedy v době, kdy v táboře Bergen-Belsen umíraly na tuto střevní chorobu na stovky vězňů.

A její deník? Zachoval se. Po zatčení a odvozu skrývajících se rodin a většiny jejich pomahačů zůstaly v objektu jen dvě ženy, které nacisté nechali na svobodě. Jedna z nich, Miep Giesová, ho našla pohozený na podlaze prostoru, který rodiny obývaly. Skryla ho s tím, že ho po válce odevzdá autorce. Z koncentračního tábora se však vrátil jen Otto Frank. Proto ho dala jemu. Pročetl ho a připravil pro tisk. Poněkud se zalekl některých osobních věcí. Proto ho pro první vydání upravil. Nezůstalo však u jednoho jediného a ani o čistě nizozemskou záležitost. Deník si otevřel cestu do světa. Prošel několika vydáními a také úpravami. Nakonec však byl po několika letech přece jen vydán ve znění, v němž byl napsán. Byl vytištěn i v češtině. Stojí za to si ho přečíst a prostřednictvím dospívající dívky pochopit onu dobu.

Na počátku tohoto zamyšlení jsem napsal slova americko-španělského filozofa a spisovatele George Santayana. Jakou mají souvislost s tím, co si dnes připomínáme? Na Blízkém východě probíhá »odvetná akce«. Chápu rozhořčení těch, které zaskočil Hamás provedením jednoho dějství své »svaté války«, jak se nepřesně překládá slovo džihád. Odveta »oko za oko, zub za zub«, tato starozákonní právní zásada (Chammurapiho zákoník), jež se objevuje i v muslimském právu šaría, svádí i moderní demokracie založené na náboženské víře. Svět však odsoudil nejen čin pomateného mladíka Herschela Grynszpana, ale i následnou Křišťálovou noc, v níž byly v nacistickém Německu zapalovány synagogy, ničeny majetky, zabíjeni a zraňováni lidé jen proto, že byli židé. Hrůzná rasová teorie rozvedená nacistou Rosenbergem a jeho předchůdců a uskutečňovaná z pokynu Vůdce, která pak dostala v Říši své ústavní ukotvení v tzv. Norimberských zákonech, po nichž následoval Holocaust nebo chcete-li Šoa, je věčným varováním pro celé lidstvo. Proč však stejné metody používá stát Izrael proti civilistům žijícím v Gaze? A svět? Není schopen se sjednotit a říci: Dost! Potrestat ANO, ale nevinné NE. Neměl by si premiér Netanjahu a jeho jestřábi vzpomenout na to, co před osmdesáti lety zrůdný nacismus páchal na židech? Neměl by se o to »demokratický svět« starat víc, než o další a další válečné plány, které mohou dovést svět do záhuby?

Šoa, týkající se kohokoli, se v žádné podobě nesmí opakovat. Ani ve stylu »oko za oko, zub za zub«!

Na závěr jen připomínám, že dnes je tomu devadesát pět let, co se narodila Anne Franková, obyčejná židovská dívka, která nikoho nezabila, nikomu neublížila natolik, aby se našel mstitel, jen chtěla žít. Možná podle své víry a možná, že ani ta víra nebyla v životě její rodiny důležitá. Přesto si »nadřazená rasa« myslela, že může jeden lidský kmen beztrestně vymazat. A tak mně napadá: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň druhým (Bible, Tob. 4,15).

Jaroslav Kojzar