Co jdeš sít, země ti vrací…

Když Rakousko bylo svlečeno ze svého žalářnického šatu a vězni, jako jsme byli my, tedy naši předci, mohli svléknout »pruhované hadry vězňů«, jakousi ikonou se pro naše předky stal básník, který měl svou lásku k vlasti přímo vrozenu, básník, který se nebál, i když neradikálně, postavit se předpřevratové moci a ve své poezii vyjádřit své češství a obdiv k naší přírodě a k pochopení rozpuku mládí. Nedošel tak daleko jako Šrámek, nestal se revolucionářem jako S. K. Neumann, nestavěl sociální otázky jako Wolker. Byl lyrik. Miloval své Čechy, svůj rodný kraj, i když svou obživu nakonec nalezl v Praze, byl Jihočechem myšlením a tvorbou. Tamní lesy a stráně, okolo Pacova, Lukavce i jinde, ho inspirovaly, přitahovaly, sem se neustále, alespoň ve svém díle, vracel.

Tomuto kraji je věnován i jeho Květen…

Zem v bílém krajkoví vonících květů celá
do ticha hýčká se. Je polední čas líný.
Je plna zlatých skvrn silnice osamělá,
v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny.

Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul
ve chvíli polední z kovárny před vesnicí,
vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul,
a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící.

Báseň napsaná v roce 1915 jen skrytě reagovala na válku. Na odpor Čechů nahnaných do zákopů či hladovějících v zázemí. Zatím »její kovadlina« mlčela. Zatím spal kraj v očekávání a země vyčkávala. Ale stejně jako tomu bývalo v měsíci květnu, kdy příroda se byť třeba pomalu nadechuje k novému vzepětí, aby najednou všechno zazelenalo a rozsvítilo se různobarevnými květy, i národ už věřil, že po válce nebude tak, jako před ní. Zatím podvědomě, ale brzy se mělo to podvědomí změnit na protirakouské vzpoury a za dalších několik let už v proklamovanou nezávislost a v legie, které bojovaly proti mocnářství. Snad to vše naplno tušil také Sova a na koloběhu přírody předpovídal vzedmutí vln svobody národa.

Antonín Sova se sice v době osvobození z rakouských pout stal hvězdou planoucí na vlajce nové republiky, ale netrvalo dlouho a přišli noví básníci zasažení válkou a jejími důsledky, sociálními křivdami a tisíci nových myšlenek. Ti také posunuli výš prapor moderní doby a přinesli i nové podněty odpovídající době a tím i nová vzepětí. Verše řady z nich patří ke zlatému fondu české poezie, ať již jde o Wolkera, Nezvala, Seiferta, Halase, Šrámka, Horu, Biebla či ty, kterým válka a její důsledky přinesly nové impulzy pro svou tvorbu, jako byl S. K. Neumann. Na Sovu se začalo zapomínat. Jeho verše už málokdo recitoval a jen výjimečně je psal do milostných dopisů. Bylo to nespravedlivé, ale bylo tomu tak.

Tehdy on, syn z učitelské rodiny z Pacova a Lukavce, gymnazista z Pelhřimova, Tábora a Písku, student práv a pak za pomoci přátel Vrchlického a Heyduka placený spolupracovník Ottova slovníku naučného a písař na magistrátu, se propracoval až na šéfa pražské Městské knihovny. Dvacet dva let byl ve funkci, ale to již dávno byl uznávaným básníkem, který se dokonce »za Rakouska« v času Moderny připojil k rebelům snažícím se oprostit starých nacionálně laděných klišé. Pokus nevydržel, byl jenom podnětem, po němž každý, kdo podepsal, šel brzy dál svou cestou, jež rozbila snad dobrý a potřebný záměr, ale nové myšlenky nepochybně začaly přece jen pronikat do svazujícího řemene zjednodušování.

Antonín Sova je mně blízký svou láskou k zemi, kterou miloval. Věnoval jí dvacet knih poezie a devět knih próz. Nebyl světoběžníkem, ač navštívil řadu zemí a seznámil se s tamním myšlením. »Rodná hrouda«, obrazně řečeno, byla mu nade vše. Proto se nechal pohřbít v hájku nad Pacovem, kousek od hlavní silnice směrem na Tábor, Prahu a vlastně také na Lukavec, kde v zámeckém parku stojí »hříbek«, památník učitele a regentschoriho Jana a jeho rodiny, jejímž členem byl básník Antonín Sova.

Vždy, když projíždím Pacovem, zastavuji u cestičky, která vede mezi stromy k jeho památníku. Tam na velkém žulovém kamenu je umístěna bronzová deska s nápisem:

Básník / Antonín Sova / nar. 26. II. 1864 – zem. 16. VIII. 1928 / v Pacově / zde uložen popel jeho / 26. 1. 1934 / kruh se uzavírá.

A já? Chvilku postojím a maně si vzpomenu na jeho verš

Jihočeský je mračný den,

Obloha nesčítá.

Oblaka, jdou jak těžký sen,

Loď o loď rozbitá.

Zpřísní tak někdy a zdrsní tu lid

Těžkou svou prací.

Dálky se neblíží, jen co jdeš sít,

Země skoupě ti vrací…

A při tom se ptám: Nezavazuje nás, nás budoucí, odkaz takových lidí, jako je dnes zapomínaný Sova? Už svou láskou k vlasti a touhou ji povznést?

V současnosti je otázka na místě – básník totiž zemřel právě před devadesáti pěti lety.

Jaroslav Kojzar