V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století politika Henryho Kissingera umožnila nastolit mír také do Východočínského a Jihočínského moře. Vláda prezidenta Nixona tehdy prosadila uznání Čínské lidové republiky a zaujetí jejího místa v Radě bezpečnosti, odkud odešla čínská provincie Tchaj-wan, jež už mnoho let neměla právo zastupovat zemi ve světě. Bylo zároveň potvrzeno, že Čína je nedělitelná a že jen dočasně některé její provincie či části jsou ve správě zahraničních mocností nebo poraženého Kuomingtangu. To se postupem času změnilo a pouze provincie Tchaj-pej zůstává nadále relativně samostatná na čínské centrální vládě, stále však jako jedna z čínských provincií.
V prezidentských volbách z roku 2024 zvítězil kandidát Demokratické strany Tchaj-wanu Laj Čching-te, který se vyznačuje nepřátelskými postoji k centrální čínské vládě a snahou po osamostatnění ostrova. Pokouší se pro to získat i mezinárodní podporu, především ze Spojených států. Už jeho předchůdkyně ve funkci paní Cchaj se vyznačovala jistou snahou po osamostatnění. V závěsu s bidenovskými politiky do Tchaj-peje přijeli tehdy do země i čeští představitelé, předseda Senátu Vystrčil, předsedkyně Sněmovny Pekarová Adamová a nechyběli ani zástupci Pirátů Hřib a Michálek se svými partnerkami. Těm dokonce pobyt zaplatila tchajwanská strana. V poslední době snaha prezidenta Laje o osamostatnění a eskalaci tchajwanského problému však začíná narůstat. Svědčí o tom v konci bidenovského období nejen zvýšené dodávky amerických zbraní, ale i proticentrálně řízená rétorika. Zdá se, že prezident i za cenu válečných akcí je ochoten prosazovat své záměry. Spoléhá při tom na případnou vojenskou pomoc Spojených států a ochotných zemí Evropské unie. Ta, jako vždy, když je třeba potlačit jiný názor, jiné myšlení, je ochotna se chopit zbraní. Že by evropští lídři chtěli své imperiální zájmy přenést až do Tichého oceánu? Tak jako tomu bylo při pacifikaci Jugoslávie, v Iráku, v Libyi, v Afghánistánu jsou ochotni zasahovat všude, kde se snaží žít po svém.
Mně na tom celém vadí dvojí metr, který je dnes všudypřítomný. Na jedné straně se křičí, když Putin údajně hrozí Západu jadernými zbraněmi, a na druhé by Západ klidně věnoval Tchaj-wanu pět jaderných bomb – pokud možno.
Vláda Čínské lidové republiky přitom nechce žádnou vojenskou konfrontaci. Chce, aby byly důsledně respektovány dohody ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy svět potvrdil, že Čína je nedělitelná. Navíc umožňuje, aby vedle sebe v zemi existovaly dva systémy, což žádný jiný stát zatím na svém území neumožnil. Podmínkou je však dodržování toho, co bylo odsouhlaseno dokonce na světové úrovni. ČLR jde o obchod a obchod potřebuje mír a porozumění. Pokud by ovšem dosavadní dohody měly být narušeny, nedivme se, že by Čína zřejmě donutila narušitele, aby je respektoval.
Proto ve dnech 1. a 2. dubna v blízkém okolí Tchaj-wanu proběhlo vojenské cvičení Čínské lidové armády, a přesto, že nedošlo k žádnému narušení na mapách zamalovaných cílů, podle agentury Nová Čína úkoly, které před vojáky stály, byly splněny. Ukázaly bojovou připravenost čínské armády a to, že je schopna se účinně bránit každé provokaci.
Neměli bychom si to uvědomit i my? Dokonce při používání prázdných gest? Zvláště, když jejich výrobky nám stále ještě umožňují slušně žít.
Jana Volfová, místopředsedkyně ČSSD
Čína nikdy v historii nepřekročila své hranice, protože to není expanzivní mocnost. Tchaj-wan je čínské území.
Janička nám chtěla říci, že všechny věrolomné pokusy války chtivého Tchaj-wanu o napadení ČLR budou odraženy. Naopak mírumilovná ČLR má podle mezinárodních smluv právo srovnat Tchaj-wan se zemí.
Politika jednotné číny! Brázda neumí číst – nic takového tam přece není. Kdyby hloupost kvetla, jste jako rozkvetlá zahrada.
Západní imperialisté by chtěli Číně ukrást část území.