Představte si, že váš soused, spolumajitel domu, si nechá u stavebního úřadu a dalších úředních míst schválit na společné zahradě vašeho domu stavbu garáže s vjezdem z ulice, a navozí už materiál, aby vás poté pozval na schůzku, kde by se o tom mělo jednat. Problém ovšem je, že na onom místě je pískoviště pro vaše děti. Šli byste na ni? Co vlastně by chtěl projednávat? Asi tedy nešli, buď už jste se totiž se záměrem souseda smířili, anebo se sousedské vztahy dostaly do bodu varu a vše se řeší jinak.
Něco podobného se v posledních dnech děje nejen v Česku, ale dokonce v Evropě. Nevěříte? Přesto je to pravda. Příkladem nad příklady budiž pozvání zástupců opozice od premiéra Fialy na jednání o bezpečnostní politice státu a opatřeních, které vláda už přijala. Vlastně jde o to, aby odkývali předložené a již schválené anebo alespoň na jednání přišli a v budoucnu se mohlo říci, že byli u toho. Pokud by ovšem opravdu přišli, pak jejich názor vyřčený na této schůzce by zanikl u kulatého stolu a režimní média by si o jednání vykládala, jak by chtěla. Pokud by totéž bylo však projednáno ve Sněmovně, potom by slovo opozice a vyslovené argumenty slyšeli i voliči. Asi by se však panu Fialovi a spol. nelíbily.
Ovšem jako propagandistický tah to není špatné. Vždy se může tvrdit, že opozice o obraně, jak dokazuje odmítnutá účastí, jednat nechce. Mnozí voliči dokonce mohou uvěřit. Jde jen o to, jak se jim to podá a když patřičné vysvětlení uslyší od známých hereckých tváří? Řekněte, kdo odolá? Na finty jsou holt pan Foltýn a další propagandisté machři.
Stejný postup zvolilo bruselské vedení vůči Číně. Schválilo protičínský obchodní program, jenž má vytlačit levné čínské zboží z našich trhů. Navíc jsme mohli ještě slyšet o tom, že orientace na ČLR je pro Evropu bezpečnostní rizikem. Poté, zcela farizejsky, Bruselští pozvali prezidenta Číny Si Ťin-pchinga do Bruselu. Jako kdyby si vládci Machiavelliho století podřízeného pozvali na kobereček. Jenže čínský šéf není v roli podřízeného. Proto, pochopitelně, tzv. pozvání nepřijal. Ví totiž, že je drzé zvát si šéfa miliardové Říše středu, vlastně už první ekonomiky světa tam, kde ho chtějí ponížit. Musí být u týmu paní von der Leydenové hodně drzosti k napsání podobného pozvání. Od Kalasové, komisařky zahraničí EU, jež ovšem doma v Estonsku propadla ve volbách, lze podobné trapnosti očekávat. Ovšem uvědomíme-li si, že paní Leyenovou, když přijela s prezidentem Macronem do Pekingu, už jednou prezident Si nepřijal, zato Macrona ano, s paní Kalasovou se zase odmítl setkat ministr zahraničí USA a to už byla ve Washingtonu, pak to nelze přejít bez povšimnutí. S šéfem maďarské vlády a bůhví s kým ještě se však Trump setkal. Nelze za oběma nesetkáními najít nějaký vzkaz?
O pozvání i odmítnutí prezidenta Si jsme se ovšem z našich médií dozvěděli málo. Proč také? Zatím je třeba, alespoň podle evropských a našich válečníků, donutit Rusko, aby se kálo, porazit ho, ať už tak či onak, a pak dokázat Číně, zač je toho loket. Nepochybuji o tom, že v hlavě pana Lipavského se už rodí plán, jak změnit vládu v Pekingu a nové státní vedení této země si k nám do Prahy bude jezdit pro rozumy.
Brusel se v této vývojové etapě cítí velmocí. Podařilo se mu sjednotit většinu evropských lídrů pro další vyzbrojování Ukrajiny. Pohrozit Číně. Netáhne totiž s demokratickým světem ke splnění jednoho cíle: Uzbrojit Rusko, vyčerpat ho a poklonit se s úctou před monstrem nazývajícím se Brusel. Namísto toho Čína hrdě zvedá hlavu. Do jejího a ruského BRICSu se hlásí další národy a mají z toho prospěch. Nevyhlašuje politické podmínky, ale nabízí obchod. To je přitažlivější, než militantní návrhy bruselských nikým nevolených, ale jen jmenovaných lídrů. Snad ani jediný z nich nebyl ve své zemi zvolen do parlamentu či byl už dávno za zenitem, proto ho odsunuli do Bruselu. Nyní se nám snaží velet. To Čína ví. To ví i prezident Si. Že vůbec reagoval na pozvání, by si měli lidé kolem von der Ursuly pokládat za čest. Ale nebojte se. Oni nic nepochopili a ani nejsou schopni pochopit. Jejich přednost je v tom, že nechápou, a proto jsou snáze manipulovatelní. Evropskou unii totiž neřídí vybraná skupina druhořadých politiků, ale rotariáni a bilderbergovci. Prostě majitelé balíků peněz či výnosných akcií. Jakási neproletářská VIP internacionála, jež se na rozdíl od té proletářské vždy dokázala dohodnout, i když ji války rozdělily mezi válčící strany.
Čínský prezident to pochopitelně ví. Na rozdíl od vůdců Unie však nepodléhá pozlátku a šustění dolarů. Nepůjde se obhajovat do Bruselu, nebude si sypat popel na hlavu… Není totiž Jindřichem IV., jenž pěšky v pytli směřoval do Canossy, aby prosil papeže o ždibíček milosti. Naopak. Prosebníky by měli být ti z Justus Lipsius centra v Bruselu chovající se jako tři známé mytické čínské opičky – Nevidím, Neslyším, Nemluvím. Chybí mně však nějaká čtvrtá a pátá, které lze nazvat Poslouchám a Sloužím. Pochopitelně nikoli lidem, kterým by sloužit měli a kteří za ta staletí zabydleli Evropu. Jenže oni zatím ještě nic nepochopili, dokonce ani nové myšlení ve Státech. Stále si myslí, že oni jediní jsou spravedliví. Pravdu měl spisovatel Remarque: Čím je člověk primitivnější, tím víc se považuje za lepšího… (z knihy Miluj bližního svého, s. 89).
Poučení: Jen hlupák nebo vtipálek může povolat nejvyššího představitele státu jako je Čína poté, co přijme rozhodnutí proti němu, a věřit, že toto pozvání přijme. Nemohu si pomoci, ale vzpomněl jsem si opět na mnou oblíbenou Bibli kralickou a citát: Blahoslavení chudí duchem, neboť jim patří království nebeské (Matouš 5, 3-12).
Jaroslav Kojzar