Cestovní kancelář

Víte, kdo byl Emil Holub, Enrique Stanko Vráz, Alberto Vojtěch Frič, Jan Eskymo Welzl, Hanzelka a Zikmund či Richard Konkolski? Určitě většinu z nich znáte. Nevíte však, že mají své, i když málo známé, následovníky. A je jich dost. Alespoň z poslaneckých lavic. V minulém volebním období tam sedělo sto osm cestovatelů. Takovým počtem se nemohou pochlubit snad ani Spojené státy a ty mají opravdu všeho nejvíc. Prostě jsme jedničky, nejen svého času postavou jistého ministra financí v Evropě, ale v minulém volebním období také ministrem zahraničí. Na naše cestovatele se jistě ani v mezinárodním měřítku nezapomene. Navštívili v krátké době čtyř let tolik zemí, jako nikdo jiný v Unii. Stali jsme se tak dalším zářným příkladem. Nejen v podpoře Ukrajiny a servilnosti k vedení EU…

Například lidovecký poslanec nevysokoškolsky vzdělaný germanista Ondřej Benešík ze Strání. Za uplynulá čtyři léta absolvoval čtyřicet sedm zahraničních tzv. služebních cest. Slovensko v tomto počtu prý není. Asi se zeptáte: Proč ne? Odpovědí je: Proč by mělo být, když do Nového Města nad Váhom je to ze Strání blíž než do Uherského Brodu? Navíc Slovensko se nepokládá za zahraniční destinaci. Zvláště u kluka z Kopanic. Ani pouť na slovenské straně Javoriny se nepočítá, ani útrata na slovenské Holubyho chatě, kde se dokonce může platit v korunách. Ostatně vrchol této hory vidí snad i z okna svého domu. Měl v merku vzdálenější destinace. Protože celé volební období trvalo čtyřicet osm měsíců, pak zřejmě pouze jeden měsíc nikam do zahraničí nejel, tedy pokud si své cesty nepospojoval v jeden půlroční cestovatelský zájezd. Pak bych ho ovšem obdivoval. Je jistě obdivuhodné si uvědomit, jak z Jižní Ameriky přelétává do Afriky a pak dál někam do ještě vzdálenějších zemí, kde se všude dovzdělával v angličtině a němčině. Nepochopil jsem, proč je kvůli svým cestám kritizován. Myslím si totiž, že poznání různých jazykových odlišností může být cenné pro naši republiku. Zvláště, když je to v německém jazyce a jak známo, všude se nějaký Němec najde.

Nebo jiný cestovatel. Absolvent Vysoké školy ekonomické, náměstek středočeské hejtmanky, předseda dozorčí rady Benešovské nemocnice a místopředseda Sněmovny Jan Skopeček. Za minulé vlády projel kus světa. Byl vysoký funkcionář, musel se poučit, jezdit do míst, kde mohl něco nového pochytit. Souhlasím. Proto prý byl i na Machu Picchu a hledal tam koleje. V Jižní Koreji pak zase pochopení, že prezidentský puč musí být proveden zcela jinak a zcela zřejmě s podporou USA, nikoli bez ní. Na Filipínách zase studoval, jak produktivně řídit nemocnice. Byl prý i v Uruguayi, v Argentině, v Chile, v Japonsku, vícekrát v USA, v Mexiku… Ne za své. Pochopitelně. Byl by hlupák, kdyby si tyto cesty platil ze svého. Všude se totiž poučil a přinesl z nich podněty. Jak známo, vzdělaní a zkušení lidé jsou přínosem pro svou zemi a on se přece jenom vzdělával.

I další poslanci pětikoalice se chovali obdobně. Mohli jsme je potkat v Kongu, Peru, na Tchaj-wanu, za osm set tisíc i v Buenos Aires. Všude získávali zkušenosti, které, nepochybuji o tom, uváděli okamžitě do naší české praxe.

Může se ovšem cestovat i po domácích cestách. Poslankyně a fyzioterapeutka Michaela Šebelová, předsedkyně Klubu STAN ve Sněmovně, nám dokázala, že jen za cestovné z Ostravy do Prahy a naopak lze za rok utratit 682 800 Kč. Je to moc? Co když však jezdila přes Karlovy Vary nebo přes Tatranskou Lomnici? Či dokonce najatým vrtulníkem? Nikdo jí neomezoval, na vše přece měla nárok a všechny cesty vedou do Říma, tedy do Kunčic pod Ondřejníkem.

Bývalá starostka se prý chovala, jak říká, podle zákonů (předpisů). Ty to nezakazovaly. Sice televizní reportérce potvrdila, že to není normální, ale nenavrhla jejich úpravu. Proč také, když by méně přinesla domů do kasy? Přitom v jejím případě nešlo jen o cestovné uvnitř republiky. Kromě stálého platu 109 500 Kč čerpala 182 400 korun na reprezentaci, 284 tisíc na expertné, 360 000 na kancelář v Ostravě, 246 tisíc na ubytování v Praze, 666 tisíc na asistenty, téměř 20 000 na internet a mobil. Ročně tak vyčerpala na různé náhrady údajně 2,4 mil. korun (viz Pravý prostor).

Bohužel z řad poslanců bývalé pětikoalice, která se dnes tváří ve stylu já nic, já muzikant, není předsedkyně Klubu Starostů výjimkou.

Tomio Okamura zájezdovou praxi z minulosti nazývá cestovní kanceláří a tvrdí, že mnohý z poslanců a ministrů pětikoalice vlastně ani nepracoval a jen jezdil. Nesouhlasím s ním. Kupříkladu cesty do Rwandy. Odtud se do EU dovážejí některé strategické suroviny, které byly uzmuty v sousedním Kongu a jsou prý potřeba pro Green Deal. Jeli se tam poučit, jak to dělat, aby suroviny, na něž se jinak nedosáhne, se přece jen dostaly do Evropy, která s Rwandou uzavřela dokonce na jejich dodávky smlouvu. Je proto možné, že ty cesty se konaly dokonce z pověření Bruselu.

Ani tu Argentinu bych jim nevyčítal. Odtud brzy budeme podle dohody s EU dovážet maso. Bude to nutné. Protože naše krávy prdí a musí být časem zlikvidovány. Ty argentinské prý jsou pro čisté ovzduší daleko výhodnější. Nevím, ale zdá se, že své plyny dokáží udržovat v mezích eurounijní normy. Jinak by paní von der Leyenová jistě takovou smlouvu neprosazovala.

Ani Michaele Šebelové, té bojovnice za právo a svobodu, se nedivím. Člověk se musí umět postarat o svou rodinu. Jinak není k ničemu. Paní fyzioterapeutka to ví, a tak se stará. Pochopili to i další pětikoaliční poslanci a ministři. Kdyby to dělal každý, pak… Co pak? Žili bychom jako v ráji a budoucnost by byla úžasná. Tedy alespoň pro ty, kteří by byli přičinliví a uměli se postarat.

A co se týče cest poslanců bývalé pětikoalice? Neměli bychom je kritizovat, ale spíše pochválit. Zač? Za to, jak poctivě procestovali svět, že snad dokonce nevynechali ani žádnou velmi exotickou destinaci. Peníze ze státní kasy bych nelitoval, vždyť tam jeli kvůli nám a pro nás. Už jsou takoví – všechno pro naši vlast a její obyvatele. Možná, že by však bylo správné, abychom jim jako na veřejnoprávní televizi a rozhlas přispěli také my ostatní. Byl by to od nás velmi vstřícný krok a jistě by ho podpořili také všichni ti, co demonstrovali na Staroměstském.

Jaroslav Kojzar