Když jsem ještě bylo malé dítě, zažilo jsem několik stěhování. Nejvíc na mě zapůsobilo to z 20. prosince 1979. Jednak to bylo v den, kdy měly narozeniny moje maminka i moje sestra, druhak jsme ze slunného jihočeského Kunžaku dorazili po několika hodinách do zasněžených šumavských Prášil skoro na hranicích.
Prožil jsem tam několik krásných měsíců a vlastně ještě nedávno jsem si myslel, že jsme se tam stěhovali kvůli nezdravým průduškám mé sestry. Co jsem věděl jistě už tehdy, byl naopak důvod neplánovaného zkrácení našeho pobytu: každodenní dojíždění autobusem do školy v Hartmanicích nevyhovovalo mému vnitřku a dvakrát denně jsem ukazoval, co jsem jedl…
Vlastně až asi měsíc před prohraným soubojem mého taťky se současnou asi odeznívající divnochorobou (tehdy se ještě neočkovalo…) jsem se dozvěděl část opravdového důvodu »cesty do Prášil«. Taťka byl tehdy předsedou závodních výborů KSČ i ROH a spolupodílel se na odhalení »rozkrádačky« tehdejšího »soudruha« ředitele. Za »odměnu« byl však odeslán do krásné přírody. A od té doby byl už jen řadovým členem…
Ano, další podrobnosti už jsem se nedozvěděl a asi ani nedozvím, ale asi vlastně ani nechci. Před nějakým časem jsem se o tom všem bavil se známým. K mému překvapení celou situaci pochopil trochu jinak. Řekl mi, ať se chovám tak, aby mě nikdo neposlal na »cestu do Prášil«. Minulý týden jsem s ním mluvil znovu. »Pochlubil« jsem se, že mě na tu »cestu do Prášil« opravdu poslali a on mě znovu překvapil. Sdělil mi, že jeho taky…
Docela zvláštní na celém příběhu je také to, že během pobytu na Prášilech jsem neměl tušení o jisté písni. To asi až půl roku po odstěhování jsem byl od tatínka mého kamaráda tázán, jestli znám píseň o cestářovi, když jsem bydlel na Prášilech. Zpívá se v ní, že: »Na silnici do Prášil jeden mladý cestář žil. A kamení, a kamení, a kamení tam roztloukal, když silnici štěrkoval. Paní v zlatém kočáře uviděla cestáře. A povídá, a povídá, a povídá: Cestáři náš, těžkou práci tady máš. Cestář na to odpoví: Vzácná paní, to se ví. Kdybych já moh, tak jako pán, jezdit ve zlatém kočáře, nedělal bych cestáře.«
Neznal jsem ji, ale už tehdy jsem vlastně poprvé slyšel něco o »cestě do Prášil«. Jen jsem v tom jako malé dítě nic nehledalo. To až mnohem později jsem si uvědomil, že ne každý jezdí ve zlatém kočáře a že je mnoho lidí, které bych poslal na »cestu do Prášil«. Třeba za jejich činy nebo slova.
Mnoho takových slov jsem slyšel na nedávném udílení Cen Anděl 2021. Ne, nechci si stěžovat, že teď se hraje úplně jiná muzika, to tak holt je. Vadí mi ty »kecy« kolem toho. Že jsem do té doby neměl ponětí o existenci Martina »Mikýře« Mikysky, je čistě má mezera ve vzdělání. To, že mě jeho styl humoru neoslovil, je možná i má (nebo jeho?) mezera ve výchově. Mám docela rád písně jednoho z vystupujících, zpěváka jménem Pokáč. Chápu, že vystoupil s písní Putin je vrah, to je teď in. Chápu, že sklidil potlesk, to je teď in. Jen sám v sobě si proberu, proč jsem nikdy od roku 2014 neslyšel písničku o dění na Ukrajině…
Ale abych nebyl pouze kritický. Mnohé se mi i líbilo. Předávání cen dominoval zesnulý zpěvák David Stypka. Ten posmrtně vyhrál tři ceny, a to v kategoriích Skladba roku, Album roku a Sólový interpret roku. Stypka zemřel 10. ledna 2021 v pouhých jednačtyřiceti letech na rakovinu slinivky břišní a s ní spojené komplikace s covid-19. Stypkovo třikrát nominované album Dýchej dokončila po zpěvákově úmrtí jeho kapela Bandjeez. Speciální vzpomínkové vystoupení bylo věnováno Miroslavu Žbirkovi, který zemřel 10. listopadu 2021 v devětašedesáti letech. Do Síně slávy se tentokrát dostal Jaroslav Uhlíř, v kategorii folk vyhrál Vladimír Mišík. Líbily se mi hlavně reakce přítomných, kdy opakovaně nechyběl ani dlouhý potlesk ve stoje.
Ano, jsem už jiná generace a vidím to trochu jinak, což je možná i dobře. Každý má svou hlavu, právo na svůj názor, a to je dobře. Přesto, že vím o jménech, která bych poslal na »cestu do Prášil«, převládá ve mně přání, aby tam už nikdy nikdo z nás nebyl poslán. A není to jen o podobě čistě náhodné se jménem jistého vojáka a cestovatele – Karla Friedricha Hieronymuse von Münchhausena. Mnohým to možná neříká vůbec nic, ale řekne-li se Baron Prášil, budou jistě všichni »doma«.
Ale to už je jiný příběh. Tak pár na solar a lovu zdar!
Zbyšek Kupský