Čechov a dnešek

Bylo to v době Pražského jara. Byli jsme na představení Tří sester a vnímali vzkaz starý skoro sedmdesát let. O touhách a snech tří žen a jednoho muže, o zklamání a nadějích, nevyslyšených přáních a snech, které se nikdy neuskutečnily. Obraz, který mnohý z nás ve svém životě prožíval, který mu utíkal pryč, vzhledem k okolnostem anebo vlastnímu nepřičinění, mezi prsty. Šlo o jakési zamyšlení nad sebou samým. Tedy každého z nás účastníků představení. Jenže na konci režisér vytvořil zcela nečechovskou scénu. Sestry, herečky, předstoupily před nás na forbínu a v souvislosti s tehdejšími událostmi ze všeho vlastně obvinili společnost. Strhujícím způsobem nás vtahovaly do hry. I ze svých chyb, ze své nemoudrosti obvinily režim. Ze svého neúspěchu a nenaplněných snů. Byl to už vůbec Čechov? Šlo o hru anebo o prapor, s nímž se mělo vyjít do ulic, a tak smýt vlastně neúspěchy a obvinit z nich jiné? Tehdy jsme se zvedli a odešli. Na Čechova jsme však nezanevřeli. Nemohl za to, že byl zneužit mnoho let po své smrti k politickému působení. Šli jsme tedy domů. Také my jsme totiž měli o čem přemýšlet a v mnohých scénách textu jako by mluvil k nám a bohužel i za nás…

Anton Pavlovič Čechov. Narodil se v roce 1860 v Taganrogu. Kousek, tedy podle ruských vzdáleností, od Rostova i Mariupolu, nějakých dvacet pětadvacet verst od dnešní Doněcké oblasti, za jeho časů Malého Ruska. Taganrog, město na břehu Azovského moře, ve stejnojmenném zálivu, tehdy byl součástí jediného ruskojazyčného pásu, který se táhl od Oděsy po celém pobřeží.

Bylo mu čtyřicet čtyři let, kdy v německém Badenweileru, kde se tehdy pokoušel přece jen vybojovat svou osobní válku se zdravím, zemřel. Dnes je tomu právě sto dvacet let.

Jeho díla jsou na pokraji psychologických dramat, prý satiry, říkají jiní, líčí rozpory uvnitř člověka, nepokouší se je však řešit. Snad jen naznačit jejich případné řešení. Jeho postavám na jevišti a v knihách chybí často vůle, a tak dál hledají sami sebe, aby jen ti nesilnější se pokusili na svém životě něco změnit. Jde v nich vlastně o jakési zrcadlo tehdejší ruské společnosti. Nebyl jediný, kdo zachytil obraz tehdejšího carského Ruska, jeho »šedé zóny«, maloměšťáckého světa. Puškin, Lermontov, Dostojevskij, Ostrovskij, Gorkij ad. se zabývali podobnými tématy a bezútěšností své doby. Ani u Lva Tolstého tomu nabylo jinak. Jen to zachytil v jiném typu příběhů. Teprve po nich přišli často rozervaní revoluční Majakovští, Jeseninové, Babelové, ale to již byla jiná doba.

Čechov vystudoval medicínu, pro nedostatek finanční podpory začal při studiu psát své povídky, které se staly žádané. Teprve časem pochopil, že to hlavní v jeho životě je a bude literatura. Nemoc, která ho sužovala dlouho, stejně jako Kafku a mnoho dalších literátů, tuberkulóza, ho donutila opustit Moskvu a dům, který si v její blízkosti nechal vybudovat – to ale byl již známý autor a odstěhoval se na Krym. Tehdy už se i oženil. Jeho životní družkou se stala známá herečka Moskevského akademického divadla (MCHAT) Olga Knipperová, jež ho přežila o více jak padesát let a která hrála hlavní role v jeho hrách.

Nás však stále zajímá jeho dílo. Jsme imunní k problémům, s nimiž se musela jeho doba potýkat? Nebo už žijeme v jiném světě a naše problémy od těch tehdejších se liší? Ano, navenek se liší, ale při bližším zkoumání bychom poznali, že se až příliš podobají těm našim. Stále se člověk hledá a sny, které měl, se v dospělosti rozpadávají, nebo už rozpadly před očima. Jen okolnosti odpovídají moderní době, ale naše »vnitřní lidské problémy« se nezměnily. Láska, nenávist, soužití dvou lidí, přátelství, nepřátelství, sobectví, alkoholismus, šikana… To všechno známe také dnes, proto jsou nám Čechovovy divadelní hry a jeho povídky či další díla tak blízká.

Nebál se ve svých pracích nastolovat i velmi diskusní témata. Proto se často setkával se zákazem ze strany nejen tehdejších carských úřadů, ale i později také s návrhy na vyřazení některých jeho děl z knihoven a to dokonce od ruských pravoslavných kruhů, od církevních veličin.

Podobné přístupy křesťanských či muslimských církví po celém světě bychom ovšem našli nejen v případě děl Antona Pavloviče Čechova, mohl by o tom vyprávět Balzac, Dumasové, Zola…, autoři divadelního představení v Brně…, Satanských veršů, kreslíři francouzských satirických listů aj.) Bigotní přístupy, často vedeny subjektivismem, zabraňují třeba i pokrokovým myšlenkám či umělecky vysoce významným dílům (viz problémy kolem nastudování Musorgského opery Boris Godunov v Národním divadle v Praze) dostat se k širší veřejnosti.

Na Ukrajině se bourají památníky – Petra Velikého, Puškina, Gogola, Žukova, Vatutina… Pokud jde o pomníky či desky se jménem Antona Čechova a Lva Tolstého, prý zatím zůstanou na místě: Až vyhrajeme válku, budeme mít čas a všechny sovětské a ruské imperiální pomníky z Ukrajiny odstraníme. Program je údajně již na stole, jak řekl listu Washington post jeden z bývalých velitelů Pravého sektoru, dnes účastník války. Takže už i na Čechova dojde. Chce to jen čas. Podle jedné z nedávných tiskových informací byl však již jeden jeho pomník odstraněn. Že by však byl odstraněn památník či existoval záměr na likvidaci např. Tarase Ševčenka, ukrajinského barda, v ruském Orenburgu, jsem neslyšel.

Ještě jednou se však vraťme k Čechovovi. Napočítal jsem, že napsal dvacet šest knih (Cestujícího první třídy český rozhlas zdramatizoval). Povídky se spočítat nepodařilo. A dvanáct divadelních her. To je dost na tak krátký život. Škoda. Kdyby ještě žil, možná se na našich jevištích hrály jeho další hry. Takové jako byl Racek, Višňový sad, Medvěd (připomínám Wericha a Zázvorkovou v televizní inscenaci), Strýček Váňa nebo již zmíněné Tři sestry.

Dnes se však v zájmu nacionalismu počítá s odstraněním jeho pomníku a ulice s jeho jménem byly v řadě ukrajinských míst už prý přejmenovány, stejně jako ta po Vatutinovi, osvoboditeli Kyjeva, jež přímo v ukrajinském hlavním městě byla přejmenována na Šuchavyčovu, což byl velitel zabijácké Ukrajinské povstalecké armády.

Jaroslav Kojzar