Málokdo už zná jeho jméno, tedy u nás, v Česku. Vsadil bych se, že žádný z našich velmi vzdělaných ministrů. Vsadil bych se také, že kdyby ho znal, pak by se zajisté velmi rychle na něj snažil zapomenout. Není totiž v kurzu ten, kdo svůj život položil v boji za mír, proti ozbrojování, a měl odvahu se proti němu postavit, ač věděl, co ho může čekat. Tím, o němž píši, byl právě Carl von Ossietzky, německý novinář, literát a přesvědčený odpůrce válek, stoupenec plnění Versailleských dohod a všech mírových smluv, neozbrojování, nositel Nobelovy ceny za mír.
Kdo byl zmíněný muž? Rodák z Hamburku, kterého vlastní zkušenost z války přivedla k odporu k ní. Při tom byl odveden, ač trpěl srdeční chorobou. Byl dokonce jako ženista účasten bitvy u Verdunu. Za svůj kritický článek na toto téma byl ještě za války postižen.
Jeho sociálnědemokratické zaměření posílené životem s otčímem, přesvědčeným členem SDP, v něm upevnilo sociální cítění. Svůj přímo programový pacifismus projevoval proto v tisku. Byl pod vlivem myšlenek nejen Augusta Bebela, ale i české rodačky Herthy Suttnerové. V té době byl redaktorem a později šéfredaktorem týdeníku Die freie Volk vydávaném Demokratickým sdružením, které bylo nositelem protiválečných myšlenek. Za to byl také dokonce policejně stíhán a souzen.
Ve dvacátých letech se odstěhoval do Berlína. Tady se stal tajemníkem Německého mírového společenství, jehož členy byli Albert Einstein a Käthe Kollwitzová. Brzy převzal vedení sociálnědemokratického deníku Volks Zeitung a společně s Kurtem Tucholskym a dalším spoluorganizátorem mírového hnutí Nikdy ne válku. Založil dokonce Republikánskou stranu, která se sice neprosadila – šlo o pokus sjednotit levicové a prorepublikánské síly v jeden blok – ale dokázala svými myšlenkami ovlivňovat protimilitaristické a protinacistické Němce.
Nejvíce se však prosadil jako šéfredaktor týdeníku Weltbühne. Zveřejnění tajných dokumentů o vyzbrojování Reichswehru mu vyneslo dokonce odsouzení ve velmi v Německu a Evropě vůbec sledovaném procesu k osmnáctiměsíční vězení. Protestovaly sice mnohé osobnosti (Thomas Mann, Albert Einstein…), ale neuspěly. Ossietzky sice mohl opustit před nástupem trestu Německo, jak mu nabízeli přátelé. Neučinil tak. Chtěl se zvůli bránit čelem, dát příklad.
Propuštěn z vězení byl na konci roku 1932. 30. ledna 1933 však nastoupil do čela vlády Hitler. Ossietzky odvážně varoval před budoucností. Správně pochopil, co Německo čeká. Odmítl zdůvodnění zapálení Říšského sněmu. I nový návrh na opuštění Německa. Snad podcenil své vlastní varování. Hitlerovci ho zavřeli do koncentračního tábora. Jsou známy fotografie heftlinga Ossietzkého, jak stojí v pozoru před esamannem. Že se s ním nezacházelo lidsky, svět věděl. Proto a kvůli jeho protiválečným postojům a proti militarizaci Německa mu v roce 1935 byla udělena Nobelova cena.
Propuštěn byl v roce 1937, kdy už stále se rozvíjející neléčená TBC potvrzovala, že se Ossietzky dostává do svého posledního životního období. Zemřel v nemocnici 4. května 1938.
Co dodat? »Boj za mír« bylo životní heslo a životní náplň Carla von Ossietzkyho. Víra v lidi, v demokracii, v sociálně spravedlivější životní podmínky, patřily mezi cíle jeho života. Stejně jako jeho vystoupení proti válce, za odmítnutí militarizace společnosti a přesvědčení, že Německo si s nebezpečím, které představovali nacisté, poradí. Neporadilo si. Dostalo se jim podpory z mnohých stran anebo výhonků blahosklonného appeasementu. Ten »neblahosklonný« byl v anglo-francouzském pojetí použit nejen na nás, ale i na republikánské Španělsko. V obou případech následovala tragédie.
Proč o tom píši? Protože dnes se také začíná rozmáhat to, proti čemu Ossietzky bojoval. Peníze na militarizaci společnosti se nacházejí ve škrtech sociálních programů. Je nám to zdůvodňováno potřebou bránit se útočníkovi z východu, ale ve skutečnosti jde o zakupování zbraní a zbraňových systémů, které posíláme na další eskalaci války. Mír není programem české vlády, jež plní cizí zadání. Kdyby byly splněny Minské dohody, nebyla by válka. Jsem také pro mír a jednání, jež by skončila zkoušení nejmodernějších zbraní na bojišti, kde kromě vojáků umírají denně civilisté. Válka nic nemůže vyřešit, jen další a další mrtví přibývají na kontě obou stran. Navíc s militarizací společnosti přichází plíživě i omezování svobody a demokracie. V tomto stadiu se zřejmě nacházíme a dokonce jsme »vzorem pro ostatní země Evropy«
Nebylo by však lepší jednat podle příkladu Ossietzkyho, být tahounem, který do Evropy přinese mír? Je ovšem snazší ty, kteří si to přejí jako on, trestat, jak ukazuje právě jeho případ a jak se také dnes začíná dít, a svádět to na nutnost obrany…
Je čtvrtý květen, osmdesát pět let od smrti Nositele Nobelovy ceny Carla von Ossietzkyho.
Jaroslav Kojzar
Brázda opět trapně nelenil a vypustil pod článek pana Kojzara svůj antikomunistický bobek.
Brázda, a co takhle nacistické zaměření současné Fialovy Pětikoalice a válečného štváče lampasáka Pavla? To ti nevadí? Že podporují našimi penězi nacistický režim na Ukrajině? Brázda, jsi buď srab, že proti tomu neprotestuješ, nebo jsi režimní rohožka, řečeno termíny které s oblibou používáš. Podle mě jsi Brázda jen hlupák bez vlastního myšlení a názoru, papouškující vládní propagandu, a tím jsi směšný.
Září 1938. Věčná otázka – měli jsme se tehdy nacistickému Německu bránit a bojovat? Podle dogmatika Kojzara určitě ne. Prioritní přeci bylo zachování míru. Nakonec v Sudetech bylo německojazyčné obyvatelstvo zastoupeno většinově stejně jako ruskojazyčné na východě Ukrajiny, takže obsazení bylo správné i z tohoto pohledu. Čapkovu matku by dnes Kojzar označil za válečného štváče.
Rok 1939. Napadení Polska. Západ sice vyhlásil války, ale zůstal na hranicích Německa a nechal ho, aby si spolu se Sovětským svazem rozparcelovaly nešťastné Polsko. Z pohledu Kojzara se západní země zachovaly zodpovědně a přispěly k tomu, že konflikt (zatím) nenabyl globálních rozměrů.
…
Kojzar dnes odsuzuje zvyšování rozpočtu obrany na 2%. Komunistický režim, který tu stále dokola obhajuje, dával na zbrojení 5% HDP. Nějak jsem nezaznamenal, že by tenkrát tak obří rozpočet ministerstva války na stránkách Rudého práva odsuzoval a bil se za to, aby tyto prostředky byly vynaloženy na sociální programy. Co si o tom myslet. Buď byl obyčejný srab nebo obyčejná prorežimní rohožka. Nice jiného mi z toho nevychází.
To srovnání s předvečerem druhé světové války je adekvátní, jenom ty strany jsou nějak popletené.
První republika měla řadu problémů, hlavně ekonomických, byla politicky rozdělená, zkorumpovaná… Ale svobodná a demokratická. To se henleinovcům nelíbilo a s pomocí Hitlera se pokusili o násilný puč. Taky analogie s Ukrajinou 2014 končí, legitimní prezident Beneš potlačil puč vojskem. Však ho taky nacistická propaganda kvůli tomu neměla ráda. Analogie nevychází ani dál, protože zatímco nacisté se zmocnili celých Čech a Moravy, části ukrajinského území se podařilo ubránit si před majdančíky svobodu.
V září 1939 Anglie s Francií vyhlásily Německu válku a jejich armády vpadly na německé území. Tedy podle „logiky“ fialové propagandy byly Anglie a Francie agresory. Statečným německým vojákům se podařilo „agresi“ zastavit. A to i bez cizí pomoci. Je jasné, že náckům vadí, že Rudá armáda po porážce Západem zrazeného Polska vstoupila na území západní Ukrajiny, západního Běloruska a jihovýchodní Litvy.
ČSSR byla ohrožena agresí zločineckého Severoatlantického paktu, proto výdaje na obranu byly zatěžující (to byl taky účel, snažili se nás uzbrojit), ale nezbytné. I přesto zbývalo dost prostředků na sociální programy. Teď je situace úplně odlišná, pražský režim jako jeden z nejservilnějších členů NATO ohrožuje jiné země, i za cenu zbídačení republiky.