Poruším ustálené pravidlo, které říká formulovat politické závěry opatrně a v náznacích. Podstatné záležitosti je však třeba říct hned. Včetně, nebo spíše zejména, v tak podstatné oblasti, jakou je zahraniční politika a mezinárodně bezpečnostního zajištění České republiky.
Začnu tím, co opravdu za žádných okolností nepotřebujeme. To je změna systému, o které mnozí hovoří, ale nikdo z nich neví, co vlastně chce. Představa změny systému zahraničních vztahů jako širokého rozkročení ve směru politiky mnoha azimutů, navázání úzkých vztahů se zeměmi BRICS a návrat k údajným společným kořenům slovanské vzájemnosti a panslavismu jsou představami nejen naivními, ale vysoce nebezpečnými. Pochlebování Číně a Rusku provozované ještě před pár lety na nejvyšší státní úrovni, připínání svatojiřských stužek a okázalé připíjení plnými půllitry s představiteli východních despocií nepřineslo nic. Zhola nic. Slibované čínské miliardové investice se nekonaly a pro Rusko jsme stále jen objektem imperiálního zájmu a nárazníkovou zónou, partneři však nikoliv (v zájmu poctivosti je třeba dodat, že virem východní servility se nyní nakazila i současná vláda pětikoalice, kdy v hlubokém předklonu nemusí cestovat až do Moskvy, ale ušetří si pár set kilometrů východním směrem).
Být jasně neukotven znamená v současném světě jediné. Stát se kořistí ostatních.
Jaké by tedy měly být základní pilíře české zahraniční politiky? Je to výrazné posílení a prohloubení strategické spolupráce mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými. Posílení českého postavení v rámci NATO. A v neposlední řadě je tím návrat ke kořenům evropské spolupráce, primárně na půdorysu společné historické koexistence českých zemí se soudními státy.
Začnu tím nejpodstatnějším. Bylo, je a bude životním zájmem České republiky udržovat co nejtěsnější vazby s USA. Připomeňme, že bez podpory prezidenta spojených států W. Wilsona na Pařížské mírové konferenci v roce 1918 by Československo nemohlo v původních hranicích ani vzniknout, ani přežít. Pravda, přežití to bylo jen velmi krátké, neboť spojenecké smlouvy v rámci tzv. Velké a Malé dohody se pod drtivým tlakem nacistického Německa ukázaly být jen cárem papíru a bratrské slovanské objetí nám po roce 1945 zpřelámalo páteř a všechny kosti na dlouhých bezmála padesát let. Pokud tedy nyní nevyužijeme hysterické politiky EU a většiny jejích členských států ve vztahu k USA pro to, abychom povýšili naše vztahy s tímto klíčovým americkým spojencem na zcela novou a nadstandardní úroveň, pak si vlastní hloupostí a strachem ničíme zcela unikátní a neopakovatelnou příležitost. Navíc za situace, kdy polovina rodiny US prezidenta D. Trumpa hovoří česky a má k naší zemi osobní vztah.
Pokud hovořím o vztazích s USA, pak myslím i vztahy v oblasti bezpečnosti a obrany, včetně přítomnosti US vojenského personálu na našem území. Jako původní český vyjednavač o dohodách SOFA NATO a signatář petice za radarovou základnu v Brdech nevyčítám v této souvislosti Janě Černochové, že uzavřela smlouvu o obranné spolupráci (DCA) s USA. Vyčítám ji, že tato mohla být uzavřena lépe, tak, aby recipročně chránila i český vojenský personál na území USA a přiznávala ČR plnou jurisdikci v případě trestných činů US personálu proti českým subjektům. Vojenská přítomnost USA v ČR by nezvýšila bezpečnostní riziko vnějšího napadení ČR. Právě naopak. A to nejen ve vztahu k našim současným nepřátelům, ale i ve vztahu k jiným státům, které by si své historické pokusy o dominanci v naší zemi někdy zatoužily zopakovat.
Pokud se kdokoliv dovolává obrany demokratických konzervativních hodnot Evropy a euroatlantické civilizace, nechť si přečte Washingtonskou smlouvu z roku 1949, kterou byla zřízena organizace NATO. Tato smlouva je přesně o tom. NATO, opírající se o princip jednomyslnosti, je v současnosti jedinou plně demokratickou mezinárodní organizací působící na našem kontinentu. Pokud se rozvoj našich obranných kapacit, s plnou podporu českého průmyslu a firem, uskuteční v rámci NATO, pak lze s tímto jen plně souhlasit a toto bez výhrady podpořit. Zcela zásadně však varuji před trendem militarizace EU, která se čím dále tím více a zcela nepokrytě mění jen v nástroj prosazování zájmů a dominance bruselského centra resp. jejích některých členů. Vyzbrojení EU není cesta k míru, ale vysoce nebezpečná cesta válečné eskalace.
Česká republika nemá žádné kapacity na realizaci globální politiky. Ani vlivové, ani lidské. Zkrátka žádné. Účastí na mnoha mezinárodních inciativách plníme jen roli ne příliš bystrého komorníka, který poslouží a musí odejít, aniž byl připuštěn k prostřenému stolu, či se dočkal jakékoliv jiné odměny. To se týká zejména naší upocené a poníženecké přičinlivosti při realizaci všech zrůdných ideologických plánů EU, Green Dealem počínaje a genderistickou politikou konče. Buďme realisté. Náš evropský vliv a naše možnosti nesahají dále než na hranice sousedních států. Spolupráce s těmito státy, zejména s následovníky společného státu do roku 1918, je nejen naší nejlepší možností, ale životní nutností pro zajištění budoucího bezpečného a prosperujícího postavení České republiky ve střední Evropě.
Co říci na závěr? Vláda pětikoalice brzy skončí. Udělám vše pro to, aby se změnila i zahraniční politika České republiky po listopadových parlamentních volbách. Ne ve směru změny systému, ale ve směru jeho sanace a obnovení původních hodnot, nebo, chcete-li, pro posílení shora uvedených pilířů.
JUDr. Petr Vacek, 1. místopředseda PRO
Diskuze je uzavřena.