Šestého října jsme slavívali svátek (Den) Československé lidové armády. Bylo tomu na paměť vstupu vojáků 1. (Svobodova) čs. armádního sboru na území Slovenska, tedy Československé republiky. Bylo to symbolické. Nikdy před tím a nikdy potom nás československá armáda tak »napřímo« neosvobozovala v ‚prvním sledu‘. Českoslovenští vojáci přešli hranici z na Dukle bojujících osvoboditelských armád jako první. Tehdy namísto hraničního kamene byl na hranicích s Polskem, odkud přišli osvoboditelé, vztyčen sloup s velkým neuměle namalovaným znakem republiky. Mnohé z fotografií našich vojáků, kteří se u něj střídali, se zachovaly a nedá moc práce je najít. Dnes byl namísto toho jako svátek Armády ČR vybrán 30. červen, den, kdy v roce 1918 ve Francii u tábora Kleber za městem Darney šest tisíc dobrovolníků přísahalo sounáležitost k ještě neexistující republice a před vybranými hosty předvedlo slavnostní přehlídku. Záliba Václava Havla ve slavnostech dostala přednost před osvobozovací misí. Přitom v té době na východě už dávno vybojovala Česká družina a později Československá střelecká brigáda a ještě později dokonce divize své bojové křesty u Zborova, Bachmače a jinde. Jenže tomu bylo na východě a »východ« byl a je pro polistopadový režim »zakázaná zóna«.
Přechod přes Karpaty Dukelským průsmykem měl být utajeným plánem. Mělo jít o pomoc slovenských vlastencům, kteří povstali proti klerofašistickému režimu, a o urychlení postupu Rudé armády do středu Evropy. Jenže zradou, dnes se říká nerozhodností, nacistické vojenské síly získaly dost času na opevnění zdejších hor. Namísto rychlého průchodu došlo ke krutým bojům, které stály životy 1800 Čechoslováků (zraněno bylo 4500 mužů) a 10 500 sovětských vojáků. Příslušníků wehrmachtu a zbraní SS údajně až 52 000, v tomto údaji jsou i zranění. 26 000 Němců bylo zajato.
Tam na východě republiky ovšem neumírali jen ti, co se pokoušeli projít dukelským peklem, ale také ti, co v uniformách bránili Slovenské národní povstání, ať již šlo o vojáky, kteří nenáviděné slovenské uniformy vyměnili za předválečné československé, nebo příslušníky 2. československé paradesantní brigády v SSSR, kteří sem přiletěli a jimž velel tehdy plukovník, později generál, Přikryl.
Dnes je pro prorežimní tisk Slovenské národní povstání nezajímavé stejně jako partyzánské hnutí, které se díky němu přeneslo ve větší míře na Moravu. Partyzánské oddíly byly orientovány na východ, proto byly potenciálně nebezpečné. Média se raději zmiňují o banderovských ‚hrdinech‘, tankovém nacistickém esu Kurtu Knistlovi, rodáku ze Sudet, o Češích, kteří po válce postrádali v jednání s Němci humanitu, natáčejí se Kočáry do Vídně, Habrmannovy mlýny, Želary, seriál Vzteklina, atd., atd., a zapomíná se na Javoříčka, Herthy Lindnerové, Moláky, Ziky či zbytečné bombardování únorové Prahy a dubnové Plzně.
Po listopadu, v době, kdy se otevřela stavidla nenávisti a pro někoho naděje (má tu naději ještě dnes?) se muselo měnit leccos. A měnilo. Nejen názvy ulic a značky podniků, ale i vše, co souviselo s naší armádou. Z branné povinnosti se stalo žoldnéřství, z obrany vlasti mise, které s námi neměly nic společného. Teprve nedávno si mocní vzpomněli, že existuje také nějaká vlast. Jenže poněkud ji rozšířili a včlenili do ní vše od Gibraltaru po Tartu. Bez ohledu na zájmy těch, kteří žijí mezi oběma zmíněnými body. Ti jsou pod vlivem médií, které vlastní kapitálově silné společnosti, a denně je masírují svou pravdou, jež vyhovuje jim. Vlast už není vlastí, ochrana našich zájmů se změnila na ochranu zájmů jiných. Jsme Evropané, už ne Češi. A to mně vadí. Vám ne?
Dnes, před osmdesáti lety, první československý voják v novodobé historii překročil za boje ještě na konci Dukelského průsmyku hranice republiky, aby vyhnal agresora. To vzpomínáme.
Jaroslav Kojzar