Byli občany jiného státu

Vše bylo dokonale připraveno. Doslova vše. Mnichovská dohoda podepsána, nacistické jednotky postupně obsazovaly na mapách zaznamenaná pásma a sudetoněmečtí soukmenovci v každé obci uspořádali vítací show (tak se tomu tehdy neříkalo), na náměstích hrál šraml a blasmusik doplněné podáváním eintopfu a slzami nadšených žen. Takové to byly chvíle onoho konce října a počátku listopadu roku 1938 v našich pohraničních územích. Tak to bylo zachyceno fotografy a kameramany. Bylo tu však i to nezachycené. Za těmi vojáky přišla totiž již dlouho předem organizovaná moc, která velmi rychle z bývalých občanů Rakousko-Uherska a poté Československa udělala říšské Němce. Souběžně »svou práci« konalo gestapo, které převzalo seznam nepohodlných od Sudetoněmecké strany, později dokonce od české policie, a odstranilo je z cesty nové moci, pokud sami neopustili z obavy o život zabraná území.

Je 5. listopad. Češi se ještě nevzpamatovali z Mnichova, dr. Beneš pod vzrůstajícím tlakem abdikoval, zemi začala přebírat polofašistická pravice. Tak tomu bylo před osmdesáti pěti lety uvnitř nových hranic. Vně hranic, tam už se obyvatelé hovořící německy stávali říšskými občany a zbavili se tak československého občanství. Škrtnutím pera začali podepisovat každý sám za sebe převzetí svého nového dokumentu a slib dodržovat zákony státu, do něhož přece chtěli jít a dostali se.

5. listopadu 1938, zopakujme si to datum, bylo oficiálně rozhodnuto, že stranu SdP, bez hlasování členů, přebírá Hitlerova NSDAP. Jenže jejích členů bylo moc. Co s tím? Kdyby všichni byli přijati, tedy milion tři sta tisíc, rázem by se nová župní organizace se sídlem v Liberci stala největší politickou silou v Německu. Proto se stanovily podmínky. Kromě členů vedení, tedy führerů a podführerů (od zdola nahoru), kteří většinou byli okamžitě přijati, se zohledňovala délka členství nejen v samotné SdP, ale v mnoha militantních protičeskoslovenských organizacích, »čistota krve«, někdy i fyziologické předpoklady. Tak se dostalo na čtyři sta padesát tisíc vybraných. Stejně pak šlo o nejpočetnější organizaci ve státě po Berlínu.

Těm, na něž se nedostalo, se nějak muselo poděkovat. A tak byla ve výtvarné dílně mnichovského profesora Kleina vytvořena medaile, jejíž zřizovací dekret o třináct dnů později podepsal Adolf Hitler a postupně byla udělována zasloužilým. Tak byli vyznamenáváni ti nejaktivnější, kteří se nejvíce podíleli na likvidaci dosavadního československého státu. Bylo to přes milion sto padesát tisíc mužů a žen, přičemž ti nejvýznamnější rozbíječi republiky dostali na sto třicet tisíc spon s motivem Pražského hradu. Nebylo to sice hned, uplynul nějaký pátek, ale to už gestapo přesně vědělo, komu vyznamenání udělit a komu nikoli. Z tří milionů stotisíc občanů Československa hlásících se k německé národnosti, vč. poněmčených židů, tedy čtyřicet procent. Pokud bychom ovšem odečetli židy, pak byla vlastně vyznamenána polovina »sudetoněmeckého« obyvatelstva.

Co z toho všeho však vyplývá? Proč vůbec o takové prkotině, jakou je sloučení SdP a Nacionálně socialistické německé dělnické strany, jež neměla nic společného nejen se socialismem, ale ani s dělnickým hnutím, jsem dnes psal? Ano, proč? Protože je dnes opět slovo »odsun«, k němuž došlo po válce na základě Postupimské dohody, vyslovováno i jako »vyhnání«. Tehdy byli odsunuti – v postupimských dokumentech se užívá slova »transfer« – občané jiného státu, kteří se zapojili do zničení první československé republiky. Ne jistě všichni. Ti z Němců, kteří se postavili proti nacismu, se často ocitli v koncentračních táborech, nebo bojovali ruku v ruce s jinými národy proti hrůznému hitlerismu, či museli uprchnout do zahraničí.

Mnozí se nedočkali osvobození. Namátkou mladá Hertha Lindnerová, Pavel Haas, Kurt Konrad… Mezi těmi, kdo mohl zůstat či se vrátit domů byli i německy mluvící Židé, z Německa před Hitlerem uprchnuvší antifašisté všech směrů. Ti odsunuti nebyli, ti byli dál právoplatnými nositeli československého občanství, ani ti, kterým čeští spoluobčané potvrdili, že se nikdy neprovinili proti Čechům. Známe stovky takových příkladů. Ctíme bojovníky proti nacismu, emigranty před nacismem, neprovinivší se a pomáhající. Jen namátkou jmenujme Wenzla Jaksche, Egona Erwina Kische, Augustina Schramma, příslušníky rodiny Swojanovských, Jiřího Voskovce, Hugo Haase, skláře Spitzovi, Leo Haase, Franze Werfela, Karla Kreibicha, Maxe Broda, dohlížitele protektorátního filmu, Wilhelma Söhnela, bratra Herrmanna Göringa průmyslníka z plzeňské škodovky Alberta Günthera…

Jejich poválečné osudy mohly být později křivolaké. Studená válka se týkala všech stran. Osudy začínaly mít různé barvy a někdy až příliš dramatické. To je však už další kapitola historie nejen naší země. Tehdy v onom podzimu roku 1938, 5. Listopadu, byla SdP sloučena s hitlerovským nacismem, následovalo přijetí občanství Říše a brzy poté vyznamenání pro čtyřicet, vlastně skoro pro padesát procent sudetoněmeckých obyvatel za to, že se aktivně podíleli na zničení Československa.

A odsun? Odsunuti byli občané cizího státu, kteří se svými postoji v roce 1938 proti Československu provinili. Omlouvat se dnes nebo děkovat potomkům těchto lidí za jejich dosavadní činnost může jen ten, kdo nezná historii, anebo by ji chtěl převrátit. Těžko to však je v zájmu českého národa.

Jaroslav Kojzar