Byla první

Víte, kdo byla první žena, jež byla oceněna Nobelovou cenou za mír? Domníváte se, že Marie Sklodowská-Curie. Mýlíte se. Tato geniální Polka, vlastně v té době už Francouzka, dostala Nobelovu cenu společně se svým mužem za fyziku. To bylo v roce 1903. O dva roky později, v roce, kdy »Nobela« obdrželi i zakladatel bakteriologie a objevitel původce tuberkulózy a cholery Robert Koch a spisovatel Henryk Sinkiewicz, autor Quo vadis a Křižáků, byla oceněna také Bertha Suttnerová.

Dnes obecně se píše, že Nobelovou cenou byli oceněni dva Češi a několik dalších bylo navrženo a neprošlo »sítem« výběru. Byl mezi nimi i Karel Čapek a dokonce T. G. Masaryk. Pomíjím režimního Václava Havla, který se jen těžko mohl přičlenit ke jmenovaným, i když stále více politizující výběrová komise vybírá velmi často pod politickými hledisky. Proto také jeho hvězda po vyblednutí »sametu« také zhasla a nedostal se nikdy mezi alespoň ty nejblíže k vyvoleným. Jenže byli i další rodáci, které by stálo za to si jmenovat. Chápu, že to není jednoduché. Patřili k tzv. českým Němcům. Narodili se však buď v Praze (manželé Coriovi) nebo v Plzni (Petr Grünberg). Mně však zvláště jde o Berthu Sophii Felicitu von Suttner, jejímiž rodiči byli hrabata Kinští.

Bertha (Berta) Suttnerová pocházela ze starého českého rodu, který se až do 17. století psal Vchynští. Módnost jim pozměnila jméno. Stejně jako z pánů z Růže se dávno před tím stali Rožmberci, z pánů z Divišova (z Hvězdy) Šternberci, také Vchynští si myslili, že se stanou více světovými, když si změní název rodu. Stačilo jen nahradit tři první písmena jedním. (Mimochodem, vzpomněl jsem si na ženy, které si myslí, že zmizením koncovky –ová ze svého jména se posunou o stupínek k světovosti). V případě Vchynských však stále šlo o tentýž český rod. Navíc Berta se ke své rodné vlasti také hlásila. Proto i ji bychom měli brát za naši rodačku.

Jejím otcem byl polní podmaršál František Josef Kinský a matkou, podle rakouského vrchnostenského chápání »žena z lidu«, tedy dcera pouhého hejtmana. Tím vlastně byla Berta předem degradovaná, pokud jde o »vysokou společnost«. Prožila sice část svého dětství v rodné Praze, v Kinského paláci na Staroměstském náměstí, ale tlak na její »neurozenou« matku poté, co zemřel její otec, byl takový, že se raději zbytek její rodiny odstěhoval do Brna a později k tetě do Vídně.

Berta však získala právě v Brně, díky velmi bohaté knihovně Fürstenbergů, u nichž žily, a později u příbuzné ve Vídni, pozoruhodné vzdělání. Kromě svých rodných jazyků, což byla němčina a vlastně i čeština, zvládla perfektně franštinu, angličtinu a italštinu. To jí umožnilo stát se guvernantkou v baronské rodině Suttnerů a vlastně také sekretářkou samotného Nobela v Paříži. Také pro Suttnerovi byla však jen chudou šlechtičnou, i když s vyšším kastovým zařazení.

Na srovnání s dalšími Kinskými nedosáhla. »Provinění« jejího otce bylo »příliš velké«. Vzít si někoho z lásky se ve vyšších kruzích tehdejšího Rakouska »nenosilo«. Ostatně sám císařský dvůr to dodržoval a to dokonce ještě v roce 1914, kdy manželka následníka trůnu musela být pohřbívána v jiném ceromoniálu a jejich děti nebyly zařazeny mezi čekatele na trůn.

Berta tedy prosadila svou lásku přes nevůli rodiny von Suttnerů. Byla sice z hraběcí rodiny, ale bohatá jen titulem. Rodina velkoprůmyslníka Suttnera potřebovala nevěstu s penězi. K čemu jim byla vzdělaná Berta? Přesto se mladý Suttner postavil proti rodině a s Bertou odejel do Zakavkazí, poté, co se vzali. Tady se živili jako učitelé jazyků. Zastihla je tu však rusko-turecká válka. Oba se jí účastnili jako zdravotníci. Berta se tak seznámila »na vlastní kůži« s hrůzami války. Byla totiž v té době nikoli mezi hrdými vítězi na slavnostní přehlídce, ale mezi těmi, kteří nevýslovně trpěli ve špinavých lazaretech. Tehdy se zrodila její nenávist k válečnému dění.

A tady zastavme.

Po návratu do Vídně, kdy se manželé smířili s mužovou rodinou, se na dvě léta jako novináři přesunuli do Paříže. Tady se plně projevilo Bertino literární nadání. Její protiválečné dílo Die Waffen nieder! (Složte zbraně), v němž zachytila i atmosféru po bitvě u Hradce Králové (1866), jí přineslo světovou proslulost. Jím se zařadila vedle ty literáty, kteří ovlivnili svými díly dění ve svých zemích a dokonce i mimo ně. Mám na mysli třeba Chaloupku strýčka Toma Harriet Beecher Stowové či Zolovo »J´accuse…!«

Ve všech dalších dílech, které Berta Suttnerová napsala, převažuje silný protiválečný tón. Stejně jako v jejích článcích. Napsala jich bezpočet. Knih pak sedmnáct. Bojovala v nich nejen proti válkám, ale obhajovala práva žen – v jejím Rakousku zákon zvolení žen do zákonodárných sborů nepřipouštěl, práva menšin – velmi intenzivní styky měla s Jaroslavem Vrchlickým a Svatoplukem Čechem a kontakty i s T. G. Masarykem, vyjadřovala odpor k antisemitismu – viz Hilsnerův proces či Dreyfusiáda – a znovu jsme u Masaryka. Bojovala za zřízení mezinárodního soudu v Haagu a napomohla k jeho zřízení, vydávala protiválečný časopis Die Waffen nieder! Podílela se na založení několika »mírových společností«, především té rakouské, jíž se stala prezidentkou, účastnila se jednání mírových kongresů a na 3. římském dokonce jako první žena v historii promluvila k přítomným, účastnila se řady mírových a ženských kongresů a mívala na nich zasvěcená vystoupení nebo přednášky. Současníci ji hodnotili jako »nejproslulejší ženu své doby«.

To, před čím varovala, se však stalo skutkem. Za několik dnů po její smrti vypukla Velká válka a postiženy byly miliony lidí. Netrvalo dvacet let po jejím skončení a začala Druhá, ještě víc devastující. Ta Třetí je již v plánech válkychtivých politiků, kteří pod hesly o svobodě, demokracii a lidských právech narušují právě svobodu, demokracii a lidská práva. Mnohé sice, zač bojovala, se uskutečnilo, ale to hlavní, svět bez válek, je stále jen snem. Přitom po Druhé světové válce jsme žili v míru více než čtyřicet let a poté, po roce 1989, kdy jsme byli ubezpečováni, že mír už nikdo nikdy nenaruší, jsme se ocitli ve válečném paktu. I když bez souhlasu občanů jsme se časem zúčastnili přímo nebo nepřímo řady válek, které nebyly v našem zájmu a to dokonce daleko od nás. A dnes? Ještě nikdy od konce Druhé světové války jsme nebyli tak blízko velké válce. A naše vlast, místo aby se inspirována naší velkou rodačkou postavila na stranu jednání a míru, napomáhá, aby plamen války ještě »více hořel«.

Jaroslav Kojzar

Pozn.: Bertha Settnerová zemřela 21. června 1914.