Byl nejen diabetolog, ale zvláště velký bojovník

Neznali jsme se osobně a přece jsme se znali. Telefonovali jsme si, psali a sdíleli stejné názory. Ne o jeho diabetologii, nepotřeboval jsem jeho rady, snad kromě zdravé výživy, ale to nebylo naše téma. Spojoval nás společný názor na válku v Jugoslávii a zvláště pak na bombardování Srbska letadly NATO, pro které jsme dali my, tehdy nový člen Aliance, souhlas k přeletu našeho území. O tom se ale dnes nemluví.

Rajko Doleček byl sice rodem Pražák, ale jeho otce práce zatáhla do Jugoslávie. Byl pracovníkem tamější odbočky ČKD a jeho žena, Srbka, si vlastně jen do Prahy odskočila, aby se Rajko mohl narodit. Vyrostl tedy v Jugoslávii, v Srbsku, tady přečkal válku a pomáhal v odboji, protože jeho rodina se nestačila včas přestěhovat do Československa. Byl nadaný, absolvoval ročník medicíny v Bělehradě, aby zbytek dokončil už na pražské Karlově univerzitě. Pak zakotvil na Ostravsku a stal se vlastně Ostravákem. Tady na ostravské interně a později na ostravské klinice Fakultní nemocnice postupně získával lékařské ostruhy, aby se stal odborníkem v oblasti endokrinologie, diabetologie, zdravé výživy a dietologie. V polovině šedesátých let se stal docentem, pak doktorem věd, aby nakonec přijal titul univerzitního profesora.

Na Ostravsku ho v sedmdesátých letech minulého století objevila televize a připravila s ním seriál o zdravé výživě. Měl statisíce posluchačů. Rajko Doleček se tak stal pojmem.

My jsme se seznámili až v době občanské války v Jugoslávii, kdy k nám do redakce začal posílat své zasvěcené články. Byl dobře informován, stranil Srbům, ale nebyl jednostranný. Pochopil situaci, i to, že NATO a unie potřebují zničit jednotnou Jugoslávii a tím vlastně ovládnout Balkán. Vše začalo válkou ve Slovinsku a Chorvatsku, kterou na samém počátku podporovali Němci a pak i další země NATO. Pak přišla válka v Bosně a Hercegovině, aby se nakonec bojovalo o Kosovo a rozpad státu dokončila občanská válka v Makedonii.

Možná byl při obhajobě Srbů veden osudem části své rodiny, která zmizela v ustašovských koncentračních táborech. Jenže ty války, v nichž Srbsko bylo nepřítelem »demokratického společenství« a údajně potlačovalo svobodu jiných národností, byly účelově protisrbské. Přitom velký jugoslávský prezident Josif Broz-Tito, který bojoval za jednotnou zemi, byl Chorvat, nikoli Srb.

Srbsko bylo v devadesátých letech příliš silný oponent rozbíječských plánů evropsko-amerických lídrů a stále inklinovalo svou historií, jazykem, náboženstvím k Rusku a Rusko, jak víme, i když v té době jelcinovské, mělo být stejně rozparcelováno jako Jugoslávie. Suroviny a strategické postavení totiž potřeboval globalizovaný kapitál.

Když začaly války v Bosně, mluvil jsem s ním »přes telefon« mnohokrát, když to pokračovalo válkou o Kosovo a bombardováním Bělehradu letadly NATO bez souhlasu OSN, také jsme spolu často hovořili. Naše noviny byly jediné, které byly ochotny jeho články zveřejnit. Už tehdy totiž existovala oficiální cenzura a éterem bylo možné slyšet parafráze Havlova výroku o »humanitárním bombardování«. Zahynulo při tom mnoho set lidí, neúčastnících se válečného běsnění. Jen prostě žijících v bombardovaných městech, když napřed Aliance zničila obranný systém a pak bez milosti rozbombardovala Varvarinský most i s ženami, muži a dětmi, kteří se v těchto místech pokojně procházeli. Bylo to barbarské bombardování. A my, Česká republika, jsme k tomu mlčeli a nejen to, po příkazu Spojených států naše vláda na svém výjezdním zasedání schválila uznání odtržené provincie Kosovo. Návrh předložil pozdější kandidát na prezidenta Karel Schwarzenberg. I proti tomu Rajko Doleček protestoval. Jel také do Srbska, ověřoval si všechno na místě.

Pamatuji na jeho zpochybňující argumenty o chorvatsko-muslimské genocidě a zlých Srbech, na jeho články, jež nikde jinde neměly naději na publikaci. Byli jsme přece už součástí NATO a tudíž jakákoli kritika záměrů Spojených států a velení Aliance by byla »fake news«. Tehdy jsem se poprvé seznámil i s těmito dvěma slůvky.

A názory Rajko Dolečka? I ty diabetologické se poněkud ztrácely, protože přednost měla »pravda a láska« v pojetí letounů s bombami při »humanitárním bombardování«. Přitom napsal řadu knih a desítky článků, jimiž se dodnes diabetologové mohou řídit. A řídí.

Před čtyřmi lety mu byl posmrtně propůjčen Řád TGM I. třídy Za zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Za jeho života se to nestalo. Nevím, ale připadá mně to jako »pozdní omluva« Miloše Zemana, jenž byl premiérem v době, kdy přes nás létala naťácká letadla bombardovat Srbsko.

Dnes je tomu pět let od smrti profesora Dolečka, černého svědomí mnohých, a jen čtyři roky od doby, kdy mu 28. října 2018, bylo posmrtně propůjčeno ono vyznamenání.

Nepochybuji ovšem o tom, že kdyby prezidentem byl pan Schwarzenberg nebo dnešní kandidát Petr Pavel, ani in memoriam by ho nedostal.

Jaroslav Kojzar