Včera odpoledne, cestou z kanceláře jsem po dlouhé době překonal svá dobrá předsevzetí a rozhodl jsem se dát si klobásu. To rozhodnutí ve mně zrálo už několik dnů, když jsem procházel malým tržištěm na Náměstí Republiky v Praze. Na tržišti jsou mezi několika hezkými stánky dva prodejci, kteří mimo jiných jídel prodávají také klobásy. Rozhodl jsem se pro toho prodejce klobás, před jehož stánkem, jinak krásně upraveným, nebyli hladoví cizinci. A jak jsem pochopil z dalšího vývoje situace, nemohli tam být ani žádní Češi. Nabídka byla převeliká, čtyři druhy klobás. A tak jsem se rozhodl pro klobásu, která nejvíce připomínala »buřta« z mých dětských let.
Vzpomínám (bydlel jsem s rodiči nedaleko náměstí), že na Náměstí Republiky byl malý skládací stánek na buřty, a když jsem měl na ně chuť, zj. když jsem byl nemocný, klusali moji rodiče ke stánku zakoupit mně dva buřty s hořčicí a chlebem. Později, ještě na základní škole jsme chodili s několika mými kamarády ze školy dosti často na Václavské náměstí k buřtstánku. Psal se rok 1966 a 1967 a pěkný buřtík stál 3 koruny. Později, když už jsem začal od roku 1976 pracovat v Restauracích a jídelnách v Praze 1, kterým patřilo několik buřtstánků právě na Václavském náměstí, jsem za buřta – tak řečenou klobásu – s hořčicí a chlebem zaplatil (podle velikostní šarže) cca 3,50 Kčs. Byla to prostě jiná doba. Bydlel jsem spolu s manželkou a malým synkem od roku 1982 na Václavském náměstí, v budově Rybárny a před domem byl buřtstánek. A tak, když jsme se rozhodli pro chuť koupit si se ženou klobásu, sjeli jsme výtahem dolů a vyjeli nahoru a bylo to.
Včera jsem kupoval klobásu na blind. V kapse jsem měl připravenou k zaplacení bankovku 200 Kč a říkal jsem si, že jistě dostanu něco nazpět. Vybral jsem si tedy klobásu. Jak jsem zjistil později, byla trochu vycmrdlá, protože se z ní vytratil v průběhu celé dlouhé doby opékání a čekání na kupce všechen tuk, ale na první pohled tahle vada nebyla viditelná. Jaké bylo mé překvapení, když na mou otázku, kolik to stojí (klobása + hořčice + 2 chleby zvané hradčánky, protože bylo přes ně vidět až na Hradčany) a jakási rozbředlá kejda obsahující drť křenu, mě sdělili, že 205 korun. Byl jsem opravdu šokován. Pochopil jsem také, proč se klobásy cmudí na dřevěném uhlí dlouhé hodiny, protože kromě cizinců, kteří si mohou říkat, že 8 euro za uzeninu není v centru města tolik, to z Čechů opravdu málokdo dá.
Když půjdu z náměstí do nedaleké Soukenické ulice do italské restaurace a dám si polední menu, tedy polévku, hlavní jídlo a nápoj, nebudu platit většinou o moc více než 250, maximálně tak 300 korun.
Zkrátka, klobásy se jíst nemají. Jsou drahé a nejsou zdravé, a pokud se člověk snaží dodržovat určitý zdravý životní styl, tak je prostě vynechává. Ale jsou výjimečné případy. Když jsme v říjnu byli s manželkou na dva dny ve Vídni, navštívili jsme představení ve Státní opeře. To představení se ovšem protáhlo a ve Vídni pozdě večer je problém dostat večeři. A tak jsme zaběhli do stánku kousek od Státní opery a našeho hotelu. A každý jsme si dali po dvou klobásách. K tomu bylo hořčice, co hrdlo ráčí, v několika druzích, chleba, kolik chcete a čerstvě nastrouhaný křen. Samozřejmě klobása byla nakrájená, aby si nedočkavý konzument při razantním skousnutí tučné uzeniny nepotřísnil šaty. Klobása byla tak dobrá a tak tučná, že jsme si pak v hotelovém baru museli dát každý dvě třetinky Budvaru na noc. Na rozdíl od včerejška to byl krásný zážitek. A neměl jsem pocit blbě utracených peněz. Jenom se sám sebe ptám, kam až ta nestydatá drahota u nás dojde.
Jiří Paroubek, předseda ČSSD