V Praze protestovali zemědělci. Docela ve velkém, už to nebylo jen takové náhodné setkání kolemjdoucích. S naším zemědělství se po roce 1990 staly doslova hrůzy. Protesty se dějí mnoho let po dvanácté. Protestuje se vlastně jen za živoření, za přežití, nikoli za prosperitu, která v tomhle žalostném stavu není možná ani ve střednědobém horizontu. Stáda skotu ani vepřového neobnovíte ze dne na den, stejně jako nově vysazený sad nezačne rodit za dvanáct měsíců. Toto všechno a mnohé další je nutné nastartovat, abychom se o této vizi (vizi prosperity s základní soběstačnosti) vůbec mohli bavit a nebyli považováni jen za žvanily.
Proč se protestuje? Kvůli dotacím, které samy o sobě jsou tím základním kamenem úrazu. Co kamenem? Balvanem! Jimi celý problém začíná i končí.
DOTACE a ZEMĚDĚLSTVÍ – to jsou dva pojmy, které si za žádných okolností nemohou podávat ruce tak, aby jejich stisk byl pevný a upřímný. Jednak obecně platí, že jakýkoli příspěvek do čehokoli, notabene do zemědělství, okamžitě spustí vlnu nekalostí, spekulací a nespravedlnosti, kdy jedni se oproti druhým budou cítit dotčeni, poněvadž ti jedni dostali vyšší dotaci než ti druzí atd. Spravedlivé nastavení není možné v normálních podmínkách, natož v téhle džungli, kdy poskytovateli dotací (státu) jde ve vztahu k zemědělství o všechno možné, jen ne o jeho prosperitu. A jednak – což rovněž platí obecně, nikdo jiný než stát není schopen pokrýt přirozené ztráty, ke kterým je zemědělská výroba náchylná ze všech hospodářských odvětí nejvíce (sucho, povodně, škůdci, plísně, jarní mrazy apod.). A zároveň u toho garantovat, že ten či onen zemědělský podnik zmíněné ztráty přežije, že lidé i tak dostanu výplatu, že nezůstanou bez práce.
Proč tedy tahle šaškárna s dotacemi? Proč vůbec šaškárna s nějakým soukromým zemědělstvím? Proč se nevrátíme k osvědčenému funkčnímu modelu jednotných zemědělských družstev a státních statků – modelu, který fungoval a byl postrachem západoevropské zemědělské produkce?
Na podzim roku 1989 navštívila Československo zemědělská komise tehdejšího EHS (Evropské hospodářské společenství, protipól RVHP). A nestačila se divit. Kvalita naší produkce a nízká nákladovost ji doslova šokovaly, chcete-li vystrašily.
Navzdory všem hysterickým výlevům polistopadových pomatenců o skomírajícím socialistickém zemědělství a jeho neefektivní produkci byla situace právě opačná. Zjednodušeně řečeno – chemie jsme používali mnohem méně než na Západě a suroviny a výrobky jsme měli v dostatečném množství, výrazně kvalitnější, poctivější a levnější. To byl hlavní důvod, proč se po listopadu 89 vrhli novodobí vládci podle pokynů svých mentorů na československé zemědělství jako supi.
Západní stratégové potřebovali přístup na naše zemědělsko-potravinářské trhy, přičemž velmi dobře věděli, že my o ně nestojíme, že si vystačíme sami. Tak se rozjela privatizace a když to řeknu natvrdo – dnes už nemáme skoro co do huby. Zprivatizované dojnice a prasnice šly okamžitě na jatka, ovocné stromy se pokácely nebo nechaly dožít (proč se o ně starat, když si ovoce přece dovezeme), ornou půdu, byvši často za úplatu vyňatou ze zemědělského půdního fondu, pokryly tunu betonu – hlavně aby frčel spekulativní byznys apod. Dál už to znáte.
Prosperitu českého zemědělství nenastartují žádné dotace, ani takové, ani makové, ani kdyby teoreticky byly nastaveny spravedlivě, což je, jak jsem už zmínil, vyloučeno. Zemědělství je natolik specifické odvětví, že jeho prosperitu může garantovat jedině stát skrze něco, co principiálně bude fungovat jako kdysi JZD a státní statky. Klidně tomu říkejme družstevní vlastnictví – to máte úplně jedno. Nejde o název, jde o princip.
Demonstrovat za spravedlivé dotace je totéž, jako kdybyste ve shořelém autě navlékali na opálená torza sedaček nové potahy. Taky by to bylo na prd. Nebo jinak řečeno – protesty za dotace jsou stejným nesmyslem jako ty fungl nové potahy na torzu ohořelé sedačky. Tudy cesta nevede a nikdy nepovede. Tečka.
Strukturální budoucnost českého zemědělství je ve státních agrokombinátech (viz. kdysi Slušovice – pozor: nezaměňovat agrokombinát s Agrofertem) a budoucnost faktická v jeho znárodnění. Jiná cesta neexistuje. Nebudeme-li chtíti umřít hlady, musíme se po ní vydat. Lhostejno, zda mě nyní za tuto vizi někdo ukamenuje… Plkání o tom, že nic státního nemůže nikdy fungovat, jsou jen marketingové proklamace, kryjící třeba právě to naše šmelení s dotacemi. Akorát se stát nesmí chovat jako zloděj…
Jan Čech