Čas od času se někdo v souvislosti s děním na Ukrajině zmíní o Budapešťském memorandu, jež vypracovali či jen parafovali Rusové, Američané a Britové. Podle něj se prý měla Ukrajina vzdát jaderných zbraní za záruky bezpečnosti a územní celistvosti. Memorandum se nemělo týkat jen Ukrajiny, ale i Běloruska a Kazachstánu, kde údajně před rozpadem SSSR byly rozmístěny atomové zbraně. To ruský vpád na Ukrajinu podle některých médií a současné propagandy údajně porušil.
Předem podotýkám, že vojenskou akci na východě Evropy nevnímám pozitivně. Zdůrazňuji to, abych nebyl nařčen z veřejné obhajoby SVO. Každá válka totiž přináší smrt. I proto jsem také proti prudkému navýšení prostředků na zbrojení. Více armády vždycky znamená více nebezpečí pro mír. Nikoli více obrany. To se jen tvrdí. Neznám příklad z historie, že by země, která měla slabou či skoro žádnou armádu, byla nebezpečím pro svého souseda nebo dokonce pro někoho hodně daleko od svých hranic. Naopak ten, kdo vybudoval velkou armádu, vždycky nakonec napadl někoho jiného. Ale k věci…
Napřed si řekněme, jak chápat takové memorandum. Podle režimní wikipedie »dohody, jako je Budapešťské memorandum, nejsou mezinárodními smlouvami a podepsali je pouze prezidenti signatářských zemí, nejsou tedy ratifikovány jejich parlamenty. Toto bývá provedeno záměrně, aby se proces urychlil a oponenti neblokovali podpis. Takový formát však s sebou nese politická rizika, protože v konečném důsledku usnadňuje budoucímu prezidentovi či premiérovi dohodu zrušit nebo trvat na tom, že dokument není právně závazný«.
Zmíněné memorandum bylo 5. prosince 1994 odsouhlaseno na schůzce zástupců Ruska, USA, a Velké Británie v Budapešti a signováno, pokud jde o část týkající se Ukrajiny, prezidenty – ukrajinským Leonidem Kučmou, ruským Borisem Jelcinem, americkým Billem Clintonem a britským premiérem Johnem Majorem. Později se v určité formě připojila i Francie a Čína. Podle jeho současného výkladu mělo jít o závazek Ukrajiny, jestliže se vzdá jaderných zbraní, že dostane jakousi garanci, vlastně slib, že signatáři budou »respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic, zdržet se hrozby silou nebo použití síly proti Ukrajině, zdržet se použití ekonomického nátlaku na Ukrajinu ve snaze ovlivnit její politické směřování…« (wikipedie).
Jenže otázka první: Vlastnila vůbec Ukrajina jaderné zbraně? Co napadá člověka, když má odpovědět? Musí se vrátit o nějaký ten měsíc před onu budapešťskou schůzku. Do 8. prosince 1991, kdy v rezidenci Viskuli v Bělověžském lese se sešli Boris Jelcin, Leonid Kučma a Stanislav Šuškevič, prezidenti Ruska, Ukrajiny a Běloruska, aby podepsali dokument, v němž se mimo jiné pravilo: »My, prezidenti Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny konstatujeme, že Svaz sovětských socialistických republik jako subjekt mezinárodního práva a geopolitické reality končí svou existenci.« Jím Sovětský svaz přestal existovat a následně mělo vzniknout Společenství nezávislých států.
Vzniklo tedy šestnáct nových subjektů. Jenže co se Sovětskou armádou? Ta byla řízena centrálně a rozmisťována bez ohledu na národní hranice. Její velitelství bylo v Moskvě. Jemu byly podřízeny všechny jednotky. Raketové, protivzdušné, letectvo, námořnictvo… Jejich výzbroj patřila jednotné armádě. Nic nebylo národní. K rozdělování došlo postupně, přičemž jaderné zbraně byly stále v majetku hlavního nástupnického státu, který také převzal funkci stálého člena Rady bezpečnosti, a tím bylo Rusko. To nikdo nezpochybňoval. Jenže nacionální zájmy mohly vést další větší nástupnické státy k pokusu získat také jaderný status. Měly pro to vybudovaná úložiště a už vznikající národní armádu. Nikoli však samotné jaderné zbraně. Ty už dávno před jednáním v Budapešti byly odsunuty do Ruska. Rozšíření »atomového klubu« ovšem jaderné mocnosti nechtěly připustit. Zvláště, když například Ukrajina se potýkala s nestabilitou a zřejmě i s ne zcela upřesněnými hranicemi. Jinak by kolem nich nebylo nutné psát dalekosáhlá vysvětlování. Proto také vzniklo zmíněné memorandum.
Na základě těchto skutečností ukrajinský prezident Kučma nechal do ústavy zapsat bod týkající se neutrality. V roce 2004 po tzv. Oranžové revoluci se na pět let stal prezidentem Ukrajiny ekonom a bankéř Viktor Juščenko, obdivovatel banderovského odkazu. Z jeho iniciativy byl vypuštěn z Ústavy zmíněný bod týkající se neutrality. Zároveň jeho vyjednavači začali sondovat možnosti vstupu do Aliance. Na to na svém Bukurešťském summitu reagovalo NATO příslibem budoucího přijetí (viz iDnes). Šlo o vyložené porušení slibu neutrality.
V roce 2013 byl v čele Ukrajiny podle médií proruský Viktor Janukovyč (od 25. 2. 2010). Připomeňme si, že jeho první cesta po zvolení vedla do Bruselu, což bylo dost překvapivé. Také asociační dohody s EU byly jeho dílem. Snad i další sondážní jednání o vstupu do NATO. Údajně se také jednalo o vypovězení smlouvy o Sevastopolu. Tak to alespoň proniklo do západních médií. Nakonec však Janukovyč byl ochoten přijmout výhodné hospodářské nabídky Ruska a jednání do Unie pozastavil. To bylo ovšem proti plánům Bruselu a zvláště pak tehdejších Spojených států, které na přeorientování Ukrajiny vydaly pět miliard dolarů (viz náměstkyně ministra zahraničí USA Nulandová, wikipedie – oficiální číslo bylo jistě větší). To vyvolalo další fázi Oranžové revoluce, jež 22. února 2014 skončila po euromajdanském převratu pádem Janukovyče přesto, že představitelé EU s ním vyjednali a prosadili podepsání dohody obou dvou stran, tedy vlády a demonstrantů, jež měla do země přinést klid. A zaručili se za její plnění. Radikální síly z ukrajinského západu, jež mezitím ovládly Kyjev, však během několika hodin dokázaly zneplatnit dohodu a za pomoci oslabeného parlamentu prezidenta sesadily. Ten za ruské pomoci musel uprchnout ze země. Záminkou bylo dosud nevyjasněné krveprolití.
Reakce na Krymu následovala okamžitě. 16. března 2014 samotným jeho vedením bylo vyvoláno tzv. krymské hlasování o odchodu ze svazku s Ukrajinou (nebylo první – předchozí, i když dopadla stejně, byla odmítnuta soudními orgány Ukrajiny). Euromajdan však rozrušil všechny ústavní orgány a nebylo možné odtržení Krymu od Ukrajiny zabránit. Nebylo pro to zapotřebí ruské armády, jak se dnes tvrdí. Jen výjimečně došlo ke střetům místních milic a ukrajinských nacionalistů. Následně se území navrátilo do svazku Ruské federace. Doplňme, že převedení Krymu v roce 1954 k Ukrajině bylo tehdy místním obyvatelstvem přijato většinově negativně a došlo k demonstracím a zásahům milice. Nelze se divit, že obyvatelé, především ruské národnosti, s tím nebyli spokojeni a že vedení poloostrova vyšlé z voleb a znalé tamních nálad popáté uspořádalo referendum a to se stále stejným výsledkem.
Pokud šlo o ruskojazyčný ukrajinský východ, odmítl okamžitě výsledky Euromajdanu. V reakci byl pomalejší než narychlo vytvořené dobrovolnické pluky ze Lvovska a západních regionů (vyjměme Podkarpatsko) velmi ovlivněné banderovskými a postbanderovskými cíli. Odmítl převrat, ale nedokázal zastavit příval ozbrojených jednotek z Haliče a od Kyjeva. Proto Chersonská a Záporožská oblast, polovina Doněcké oblasti, část Luhanské a některé další ruskojazyčné části byly rychle ze západu obsazeny a jen narychlo svolaná domobrana zabránila postupu Azova ad. do Doněcka, Luhanska a jejich okolí. Tak začala mnohaměsíční bratrovražedná válka doprovázená krutostmi na obou stranách. Pokud jde o ruskojazyčné obyvatelstvo, připomínám Oděský masakr, pomajdanské násilnosti v Charkově a jinde, postupné vytlačování ruského jazyka nejen ze školství a z médií. Systematicky byla a je vymazávána z paměti Velká vlastenecká válka, jsou strhávány památníky jejích hrdinů, přejmenovávány ulice jmény banderovských vůdců, ničeny vzpomínky na rusky mluvící rodáky pocházející z míst nalézajících se na dnešní Ukrajině. Byly zrušeny politické strany, které byly spojeny s Janukovyčovým režimem a které uspěly v předmajdanských volbách. Korupce se rozrostla do nebývalých rozměrů. Zemi a prostředky, které jí plynuly ze západu, si rozdělili oligarchové, úplatní generálové a kyjevský byrokratický aparát.
Pokud jde o východní území, které stále ovládaly síly věrné Janukovyčovi anebo ty, které odmítaly Majdan, byly obklíčeny a ostřelovány Ukrajinskou armádou, do níž byly začleněny bataliony, jako je Azov, Pravý sektor ad. O tom všem lze najít informace na internetu. Stát, který podepsal memorandum, fakticky přestal existovat a tedy i původní smysl Budapešťského memoranda. V dnešních postojích Západu proto nehledejme obranu podepsaného závazku, ale strategické a surovinové zájmy bidenovských Spojených států a vedení Evropské unie, které nový americký prezident svými postoji narušuje (a nejde jen o Ukrajinu).
Jaroslav Kojzar
V Budapešťském memorandu přijala závazky nejenom Ruská federace. Také západní země se zavázaly respektovat ukrajinskou suverenitu, což porušily organizováním oranžové revoluce i majdanu.
S rozbíjením Ukrajiny začali majdančíci, když vyhlásili „nezávislost“ lvovské oblasti.
Dohody prezidenta Janukovyče s majdančíky obsahovaly mj. amnestii, protože vzbouřenci dobře věděli, že spáchali mnoho závažných zločinů. Majdančíci svou část dohody nesplnili, takže zdravý rozum by napovídal, že ani ta amnestie by neměla platit?
Jasně, Kojzare, my vám rozumíme. Budapešťské memorandum podepsané Ruskem, USA a VB není právně závazné, kdežto slib o nerozšiřování NATO na východ dodaný per huba kdesi na veřejných záchodcích právně závazný je.
A lžete pokud tvrdíte, že bod o neutralitě Ukrajiny byl z Ústavy vyškrtnut už v roce 2004. Bylo to až v roce 2014 po okupaci Krymu.
Je pro vás též příznačné, že stále papouškujete cosi o Oděském masakru a o tom skutečném hanebném masakru, který se udál před 3 roky v Buči a bylo při něm zavražděno 550 civilistů, se nezmíníte ani jednou.
Vždyť se vymezil vůči válce i té SVO. Je to nešťastné, ale myslet si, že jediný viník a agresor je Rusko, může jen někdo naivní nebo tak demagogicky zaslepený jako K. Brázda. Ostatně i D. Trump viní i Ukrajince (a Bidena).
Příznačné je, že režimní propaganda přišla tehdy s označením „Bucha“, i když v češtině, ruštině i ukrajinštině existuje písmeno „č“. Zato v angličtině se přepisuje jako „ch“. To ledacos napovídá, ne?