Včera padla Sparta. Ostudně, poníženě. A přesně tak, jak včera padla Sparta, padne i český národ. Protože to, jak padla Sparta, je jen odrazem bídného stavu českého národu. Stejně tak, jako Sparta už dávno není Spartou, ani český národ už dávno není českým národem. Tak, jako Sparta je prosta klubismu, je český národ prost vlastenectví. Stejně jako fotbalista nemá vztah ke Spartě, nemá ho ani občan k českému národu. Všichni dohromady, fotbalisté i občané, jsme přece Evropané, chcete-li ještě hůře – světoobčané. Tak se musíme cítit, tak nás to učí. Už přes tři desetiletí. Být nikým.
Je nám jedno, za koho kopeme i »kopeme«. Zda za Spartu (bez uvozovek) či jakýkoli jiný klub, hlavně když mně zaplatí víc, nebo za český či jiný národ, jen když mně Zdéňovi umožní, abych si legálně vzal Mišáka, byli spolu šťastní a měli kupu zmutovaných dětí bez hlaviček.
Nechali jsme si vzít VZTAH v té duchovní, vznešené, ušlechtilé podobě. VZTAH, za který bychom, jak se říká, dýchali. Fotbalista jde do Sparty, že si vydělá, občan se hlásí k českému národu nezřídka jen proto, že ve formuláři musí něco napsat do kolonky »národnost«. Prašť jako uhoď, obojí je bezpohlavní.
Divíte se ještě, že ta kdysi železná Sparta předvádí jen a jen ostudu? Že dospělý, svéprávný jedinec spravuje své češství s lhostejností notorického alkoholika, kterému je už jedno co pije, hlavně když se motá? Propadli jsme závislosti na prázdnotě, poněvadž ta od nás nežádá zodpovědnost. Do našich životů pěchujeme nic neříkající duté pojmy (demokracie, svoboda slova, lidská práva, tolerance…), proto jsou naše životy prázdné, proto železná Sparta zrezivěla a český národ se odcizil svému češství. Protože jsme potratili, namnoze dokonce uměle přerušili VZTAH.
Být sparťanem již není posláním, národnost je volitelná. Zrůdnost? Nepochybně! S obojím jest zacházeno neuctivě, jako když si v jídelním lístku vybíráte, na co zrovna teď máte chuť. Půjdu do Sparty (nebo jinam)? Budu Čechem (nebo někým jiným)?
»Jsem Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem se zcela i na vždy ve službu svému národu.« To je Palacký. Osloví dnes vůbec ještě někoho?
Jan Čech