Británii není radno věřit

Jen na krátkou chvilku se následující zpráva objevila v mainstreatových médiích. Při tom šlo o jednu z nejdůležitějších informací ukazujících, jak se Velká Británie opět ukázala jako země, jež pro své zájmy je schopna všeho. Nemám nyní na mysli nepravdivá tvrzení o zbraních, které mohou ohrožovat svět, jež přivedla vojska NATO do Iráku, či výmysly o vražděných bývalých agentech těmi současnými z východní mocnosti, kteří se nakonec prý dostali až do Vrbětic a tady v různých termínech dvakrát způsobili výbuch špatně hlídaného skladu munice, ale dodržování alespoň toho, k čemu se zavázala.

Ale začněme od počátku. Venezuela si v anglických bankách uložila své zlaté rezervy. Nyní Nejvyšší soud Velké Británie současné vládě odebral právo hospodařit s nimi, ač měly být použity na léky na covid a další potřeby země. Nikoli k vojenským účelům. Právo s »pokladem« zacházet přiřkl opozici v čele s jejím samozvaným vůdcem Guaidóem, který se svým týmem okamžitě jmenoval »bankovní radu«, jež s majetkem země bude nakládat. Tedy i ve svůj prospěch a prospěch svých rodin. Zřejmě podle pokynů, které dostane »od Londýna« nebo dokonce až ze zaoceánské velmoci osobující si právo rozhodovat ve svém zájmu o všem na světě.

Toto rozhodnutí ukazuje, že dějiny se opakují. V roce 1939 totiž stejně Spojené království postupovalo při vydání našeho měnového zlata okupačním silám, které 15. března násilně obsadily zbytek Československa. Později za část z něj nacisté nakupovali potřebné suroviny pro výrobu zbraní, jež vraždily po září téhož roku v Polsku a později v celé Evropě. Podle některých dokumentů dokonce za tyto prostředky nakupovali také ve Spojených státech.

Zradit je zásadou politiky britského království, zradit ve jménu krále (královny) a mít ze zrady profit. To neodmyslitelně patří k vzniku bohatství této největší bývalé koloniální země. V Indii si v polovině 19. století protiprávně usurpovala moc a případné smlouvy s místními vládci, pokud vůbec byly podepsány, byly jen cárem papíru. Když pak Indové na severu země povstali (povstání sipáhíů), Britové povstání krutě potlačili. Vůdce dokonce přivazovali před ústí děl a zabíjeli výstřelem (viz Verne, knihy o Nautilu).

Téměř podobně postupovali v tzv. opiové válce v Číně (polovina 19. století) a při vyprovokovaném povstání »boxerů« tamtéž (konec 19. století) i při povstání Zulů v Africe (2. polovina 19. století). Pak bohatství těchto zemí exploatovali a zvýšili tím prudce životní úroveň Anglie. Všude byly na počátku dohody a smlouvy. Ty však byly podle potřeb okamžitě porušeny, a když někdo protestoval, nastoupila armáda.

Jaká vlastně je ta Velká Británie? Tedy Anglie, jak jsme si zvykli říkat. »Hrdý Albion« (František Halas: Zpěvy úzkosti). Je vůbec právním státem? Může být země, jež nemá Ústavu a soudy se řídí již jednou vyřčeným rozsudkem jiných, často na vládnoucí moci závislých soudců, byť by byl vynesen třeba za královny Viktorie nebo ještě dřív, vůbec právní? Tradicí se řídili čeští panovníci někdy před tisíci lety, moderní státy vytvářely své ústavy v době národních vzepětí a průmyslových revolucí, Anglie nikoli (Spojené státy a Francie ano). A tak je britské soudnictví dodnes závislé na směrování vlády, i kdyby to bylo proti rozumu a demokratickým tradicím ostatní Evropy.

Proto Nejvyšší soud této země rozhodl v neprospěch Venezuely a její vlády a venezuelské zlato bude brzy sloužit nikoli všem venezuelským obyvatelům, ale těm, kteří by se chtěli dostat k moci, a to třeba i ozbrojenou cestou. Mají nyní dost prostředků na nákup zbraní a svůj »sladký život«.

Jaroslav Kojzar