Zmatená Evropská unie tvrdě padla na kolena, odhalujíc marnotratnost sebe samotné. Trčí »kopytama hore«, jak by líbezně řekla slovenština… Byť se to snaží maskovat, seč může, klečí na onom pověstném hrachu a snaží se předstírat, že otázka o její vině a trestu není na pořadu dne. Byla-li by psem, honila by se za vlastním ocasem.
Předsedkyně Evropské komise, proslulá Ursula von der Leyenová, v rozhovoru pro americkou MSNBC, jenž nepochybně vešel do dějin pošetilých úletů (bez)mocných (nebo nemocných?) ode zdi ke zdi, totiž s vážnou tváří (vím, ona žádnou nemá, ale říká se to tak) pronesla, že.: »Kdyby EU přestala od Ruska odebírat ropu a další energie, tak Putin by tu ropu prodal na světových trzích někomu jinému, a to za daleko vyšší cenu. To by potom vedlo k tomu, že Putin by měl vyšší zisky a mohl by tak snadněji naplňovat svoji válečnou pokladnu. Musíme sjednotit svět, aby se nám podařilo Putinovu válečnou pokladnu vyčerpat.«
To si Ursula musela pořádně šňupnout, kam se tahle její lajna hrabala na tu Hrouzkovu. Nebo, a to spíše, byť lajnu to nevylučuje, si EU nabruslila na pořádný bodyček. Konec konců, pěkně bíle »nalajnované« to v Bruselu mají asi všichni. A nejen tam.
Takže jsme i s celou slavnou EU tam, kde jsme byli před 24. únorem, akorát obyčejné lidi to už stálo a teprve bude stát mraky peněz. Brusel najednou zjistil, že bez Ruska to nepůjde, že jenom svazácký elán nestačí. Vlastně od Bruselu dali ruce pryč všichni, kteří se starají o to, aby Evropa topila, svítila, jezdila a vyráběla. Tuhle pitomost Leyenové a jejich spolužáků ze special school už evropští byznysoví hráči nedali, neboť v sázce bylo příliš mnoho. Možná se i báli, aby další svůj život netrávili pohledem na svět zpoza zamřížovaných oken.
Otázka se nabízí – co teď? Asi nic. Spravila by to žaloba, neboť za spáchané zločiny nemůže následovat nic jiného. Dopady na obyvatelstvo jsou gigantické, mnozí z nich se ocitají i v truchlivých psychických stavech. Třeba jistá Lubica Trubíniová, takto ředitelka slovenské pobočky Greenpeace, která se nechala slyšet, že ona elektřinu ke svému životu nepotřebuje, že na televizi se klidně bude dívat při svíčkách. Tady si už člověk říká, zda fackovat nebo litovat? Být to moje dcera, zmastím ji tak, že by se na zelenou do konce života neodvážila ani podívat a o vodníkovi by pro jistotu a z obav o své bezpečí tvrdila, že je modrý. Ale takhle fakt nevím…
Pavel Votruba