Beran a ti ostatní

Na jedné z posledních fotografií z opouštěné Avdijevky jsou »hrdinové z pluku Azov«. Ve stejné době nám v televizi promítali film z bojů o Mariupol. Opět tu byli »hrdinové z Azova«. Na fotografii, která ještě tento týden byla k vidění (nevím, zda je tam ještě v tuto chvíli) je skupina Azovanů shromážděná pod třemi prapory – eurounijním, ukrajinským, doplněným azovským znakem, jenž vychází ze svastiky, a… nacistickou vlajkou s hákovým křížem na bílém poli ohraničenou dvěma červenými pásy. Před krátkou dobou byla zveřejněna také fotografie, na níž prezident Zelenský předává metál jednomu z velitelů Azova. Jde o vnitřní věc Ukrajiny, dozvěděl jsem se od jednoho ze stoupenců dalšího pokračování války. Ti Azovští se hlásí k banderismu a setniny UOA byly fašisty. Jak však polemizovat s tím, že fašismus (nacismus) dnes dostává v Evropě zelenou?

Prý, řekl mně zmíněný stoupenec, přeháním a jen používám ruskou argumentaci. Při tom prý tam na Ukrajině jde o nás, když totiž Ukrajina padne, Rusové půjdou právě na nás. Na nás? Zeptal jsem se. Ano, na nás, nepřímo to naznačuje ministryně obrany a náčelník generálního štábu tříhvězdičkový generál Řehka a naplno to vyslovila žena bývalého velvyslance Ukrajiny v Česku, což bylo dokonce zveřejněno, a ta to musí vědět. Tak zněla odpověď. Byla vskutku originální.

Z diskusní bruselské tribuny jeden slovenský europoslanec vyslovil slova o tom, že Evropa hnědne. Vrhli se na něj. On však pro to měl argumenty. Šlo o pochody potomků členů jednotek SS v Lotyšsku, shromažďování jim podobných v Litvě – člověk najednou pochopí, proč zdejší režimy tak plédují za sankce a další pokračování zbytečné války na Ukrajině. Jenže nejde jen o země, které své dávné vzpomínky přetavují ve svou současnou ideologii. Také jinde se klubou na svět výhonky fašismu a ti, kteří mají protestovat, jsou k nim tolerantní. Proč by jinak mohly vycházet paměti generálů Mansteina, chvalozpěv na Rommela, či proč stále platí dvacetibodový program sudetoněmeckého landsmanšaftu? Proč také u nás se omlouvají kolaboranti nebo ti, co umožnili německým nacistům ovládnout zemi? Proč se natáčejí filmy o vinách českých občanů při odsunu Němců a vyzdvihávají se kamenné »železné kříže« v našich horách? Proč dostávají zelenou ti, kteří s protektorátním režimem a tedy s nacisty věrně spolupracovali anebo jsou omlouváni a vina z nich je smyvána? Nemám na mysli jen Emila Háchu, ale třeba Járu Kohouta, herce Čeňka Šlégla, Lídu Baarovou, režiséra Václava Bínovce, manžele Innemanovi (Zdena Kavková-Innemannová byla dokonce konfidentka gestapa), Jana Úprku, židobijce Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, Václava Renče, atd. Tedy po většinou menší ryby. Ale jde také přímo o hlavy. Jednou z nich byl premiér a v té době vůdce agrární strany Rudolf Beran, od jehož smrti dnes (28. února) uplynulo sedmdesát let. Nestál by za připomenutí, kdyby mu v roce 2011 nebyla udělena Cena Václava Bendy, kterou uděluje Ústav pro studium totalitních režimů, a kdyby v roce 2022 nebyl prakticky rehabilitován tím, že obnovení řízení proti němu státní zástupce, aniž by vzal na vědomí případná zjištění, zastavil.

Nová polistopadová moc z jeho odsouzení obviňuje komunisty. Údajně byl zaskočen nastupující totalitou. Můžeme se zeptat: Proč? Protože byl demokrat? Jenže Beran byl odsouzen po několika měsíčním vyšetřování soudem, který byl řízen pokyny ministerstva spravedlnosti, v jehož čele stál národní socialista Prokop Drtina. To bylo 21. dubna 1947. Přísedícími byli stejně jako při řízení s protektorátní vládou zástupci politických stran a stejně jako tomu bylo v případě této vlády, nevyslyšeli názor zástupců KSČ, kteří chtěli přísnější rozsudek. Tehdy šlo o doživotí.

Zač tedy byl Rudolf Beran odsouzen? Především za to, jak se svou vládou zlikvidoval demokratické instituce, politické strany a zavedl již fašismu se blížící zákony. Za to, že jeho vláda umožnila, aby policie a četnictvo předaly své podklady gestapu a již 15. března se podle nich mohlo zatýkat. Za to, že 15. března schválila vstup nacistických vojsk na naše území a nezmohla se ani na to, aby se obrátila na spojence garantující hranice. Za to, že po okupaci byl ochoten dále sloužit dokonce i nacistické moci a přijmout degradaci země na protektorát. Pochopitelně se hovořilo také o jeho přivítání protektora von Neuratha na Pražském hradě a to v době, kdy mu už o budoucnosti českých zemí bylo jasno. Jeho dokonale servilně vyargumentovaná uvítací řeč po třech týdnech vstupu vojsk nebyla ještě připravována v úřadu státního ministra, jímž byl K. H. Frank, ale byla dílem kolaborace. Děsí její úlisný tón. Namítnete: Byl přece předsedou vlády a měl za úkol Neuratha přivítat. Jenže do obsazené země přijel okupant a uvítal ho premiér, který měl udělat vše pro svobodu a samostatnost země. Namísto toho se bez odmluvy podřídil a stali jsme se zemí s nejhorším koloniálním statutem stejně jako Basutsko, Bečuánsko či tehdejší Kambodža. To by žádný premiér svobodné země na světě nemohl přejít servilním projevem.

Jeho pozdější spolupráce s odbojem nemohla být přijata tak, jak ji předkládal, protože většina zadržených odbojářů, s nimiž údajně spolupracoval, se nedočkala konce války. Na rozdíl od něho. Muselo být také podivné, že po půldruhém roce berlínského věznění byl propuštěn do domácího vězení a musel zůstat do konce války ve své rodné obci. Byl tedy v podstatě svobodný.

Je sedmdesát let od jeho smrti. Je možné, že prezident Pavel ho zařadí mezi vyznamenané. Proč ostatně ne, když hrdiny dneška jsou hrdě se k fašismu hlásící už nejen jedinci, ale ozbrojenci na mapě Evropy? Když se jinde potomci nacistů a banderovců vyznamenávají nejvyššími řády a staví se jim pomníky, zatímco památky na osvoboditele se ničí a ulice přejmenovávají? Nedivil bych se nejen tomu vyznamenání, ale ani přejmenování nějaké ulice na Beranovu, když už se také u nás mohou svobodně pořádat slavnosti a diskotéky zaštítěné jménem Stěpana Bandery?

Jaroslav Kojzar