Bartolomějská noc se »zopakovala« vícekrát

Jsou výročí místní, národní, politicko-společenská, ale i ta, která poznamenala svět. Některá jsou pozitivní, jiná jen něco připomínají a další jsou velmi poučná a vzpomínáme na ně jako na varování a přejeme si, aby se nikdy znovu neopakovala. Bohužel, často se však opakují. Tak tomu bylo i s onou Bartolomějskou nocí, již si generace 20. století dokonce »zopakovala« vícekrát.

Je to nějakých dvacet let, co jsem se na 1. máje procházel pařížskou ulicí di Rivoli. Kopíruje Seinu a vlastně společně s ní uzavírá v kleštích královský Louvre. Tady jsem narazil na dům s deskou připomínající, že zde žil slavný francouzský admirál Gaspard de Coligny. Byla to z mé strany náhoda. Později jsem zjistil, že jsem stál před místem neslavného činu našeho rodáka – Jana Karla Janovského z Janovic, člena slavného pošumavského rodu, který si připojil ke jménu i predikát z Klenové. Tady v čele ozbrojené bojůvky tento katolický vrah několikrát bodl slavného admirála, kterého přepadl, když už byl na lůžku, a nechal shodit z okna třetího patra hostince, jenž stával v těchto místech. Dole před budovou do hlavy ještě žijící oběti pak prý kopal a nakonec tuto hlavu uřízl, aby ji poslal, alespoň podle svého záměru, do Říma. Nejde o báchorku, ale o skutečnost zachycovanou v pamětech a historických knihách. Nebylo na tom nic divného. Také u nás se přece katolická strana vypořádávala po Bílé hoře s protestanty a hlavy 27 pánů a zemanů nechala dlouho vyvěšeny na Staroměstské mostecké věži. Vše pod znamením kříže a s požehnáním papeže.

Vraťme se však k datu, jež bylo vyraženo na bronzové desce: …do 24. srpna 1572. Tehdy na svátek sv. Bartoloměje všechno začalo. Namísto definitivního smíření hugenotů s katolíky, stvrzené svatbou konanou o týden dříve mezi hugenotem Jindřichem Bourbonským a katoličkou Margot z Valois, vymyslel kruh kolem královny matky Kateřiny Medicejské »definitivní řešení«. Svatebního veselí se totiž účastnili snad všichni představitelé odbojných hugenotů a byla tedy příležitost se vypořádat s »celou špičkou«. A tak se dokonce se souhlasem samotného krále uskutečnil plán královny matky Kateřiny. Jatka mohla začít a začala. K místu, kde v hostinci bydlel admirál Coligny, vůdce francouzských protestantů, byl poslán »ten nejlepší« z katolického tábora – bohužel jím byl Jan Karel Janovský, pravá ruka mocných katolických Guisů, za což později dostal ruku nemanželské dcery katolického guisovského lotrinského kardinála Karla a pochopitelně nemalý majetek.

Ti, kteří přečkali, líčí noc jako jatka. Podobné to bylo ostatně i v řadě dalších měst Francie. Prý se tehdy dokonce Seina zbarvila krví těch, které do ní zfanatizovaní katolíci házeli, a lidé proto dlouho nechtěli jíst v ní nalovené ryby. Tím na čas Kateřina Medici spolu se svou katolickou stranou vyřešila náboženskou různorodost. Sám papež Řehoř XIII. prý do Paříže poslal Karlu IX. Zlatou růži jako blahopřání a nechal tisknout pamětní mince. Navíc uložil malíři Vasarimu, aby namaloval na paměť »tohoto vítězství« nástěnný obraz, který je ve Vatikánu dodnes. Pochopitelně blahopřál i španělský král Filip II., tento nejkatoličtější ze všech králů.

Jaké je poučení? Ukazuje se, že každá netolerance nebo snaha ovládnout druhého vede k teroru. Bylo tomu tak za války Britů se Zuly, u Babin Jaru, kde vraždili Židy nacisté z SS a ukrajinští banderovští nacionalisté, v palestinském Dejr Jásín anebo třeba ve vietnamském My lai… Ne tedy jen kvůli »jediné křesťanské pravdě« ve středověku, ale kvůli uměle vyvolané etnické nenávisti či kapitalistické snaze »urvat co nejvíc«.

A… zklamání? Pro mne to, že jedním z hlavních aktérů teroru, jehož jméno si zapsala historie, byl český rytíř Jan Karel Janovský z Janova (z Klenové). O to víc jsem se sklonil před českými bojovníky, kteří po boku francouzských Komunardů v roce 1871 umírali při bojích s Thiersovými vojáky za spravedlivější svět. České jméno jsem v prostorách kolem Zdi Komunardů na hřbitově Pere Lachaise nenašel. Pátral jsem však a z dokumentu, který je uložen ve Státním archívu, jsem přečetl informaci o jakémsi Kratochvílovi, kterého zatkli Thiersovi vojáci. Jeho další osud se však nepodařilo zjistit. Jsou ovšem známa i jména členů Internacionály, kteří v době Komuny byli v Paříži, spojitost s komunardy však francouzské úřady rakouskému ministru Hohenwartovi potvrdit nemohli, protože se jim je nepodařilo zadržet – víme jen, že to byli Josef Hulek, Hynek Zýka, František Beneš, Antonín Hodenbolec a Čeněk Jerman. Na ně jsem však pyšný byl.

Jaroslav Kojzar