Babiš – bezpečnostní riziko

Hájit expremiéra Babiše před Janem Lipavským je zbytečné. Dokáže se obhájit jistě sám, i když to, co udělal po ministrově prohlášení, mi nepřipadá právě rozumné. Ale hlavně nemělo by se cokoli psát v rozčilení a pak posílat podřízeným nebo kamarádům. Lehce se totiž přehmátnete a pošlete vzkaz na zcela jinou adresu a může to třeba i dobrý záměr zmařit.

Mně však nejde o Andreje Babiše, ale o myšlení pana Lipavského. Říci o někom, kdo má na naše vyzbrojování spojené s šetřením na těch, co se nemohou bránit, jiný názor, že je pro zemi »bezpečnostním rizikem«, je už za hranou. Když to navíc řekne ministr zahraničí, nesvědčí to o chytrosti a diplomatickém vystupování, ale o pouhém buranství. Málo vzdělaný ministr, představený vysoce vzdělaným lidem svého úřadu jen proto, že je členem Pirátské strany, už dávno nepatří mezi reprezentanty, kteří by měli zastupovat naši vlast ve světě. Bohužel ovšem zastupují. Když nemají ani takt a navíc ani smysl pro pochopení jiného názoru, je to na pováženou. Nemusí se však bát o své křeslo, je dobrou marionetou a loutkovodič jinou loutku nepotřebuje. Hra, v níž hraje, je také předem dána a stačí se jen držet scénáře. Za těchto podmínek by na ministerské křeslo mohl usednout i haškovsky pojatý Pepek Vyskoč blahé paměti (těm, co Pepka neznají, doporučuji přečíst Švejka či nalistovat příslušné heslo ve wikipedii).

Když ovšem domyslíme Lipavského slova a bereme je jako názor vládní většiny, musíme konstatovat, že současný český vládní tým připomíná poslední minuty Titaniku. Loď se tehdy už potápěla a při tom v sálech stále ještě vyhrávala hudba a lidé tancovali.

Podle informací, které se dostaly na veřejnost, těm vládním Čecháčkům se sice prý nepodařilo na poslední schůzce představitelů NATO prosadit vojenskou účast v bojích na Ukrajině, ale vznikla údajně skupina vstřícných, která se rozhodla přece jen najít nějaký způsob angažovanosti. Našli si cestu »pomoci«, která se vyhne bruselským plánovačům války. Má jít údajně o devět zemí – je to menší část z dvaatřiceti členských zemí NATO, které se rozhodly pro akci. Ty ostatní, tedy většina, se od nápadu distancovaly anebo ho rázně odmítly.

My, pochopitelně, patříme mezi organizátory, i když si nemyslím, že to tak je, protože nápad velmi připomíná akce amerických zvláštních služeb. Jisté je, že těch devět nebo kolik se rozhodlo převzít ochranu ukrajinsko-běloruské hranice, odkud je to vlastně nejblíž do Kyjeva, a ukrajinská vojska odtud pak poslat do frontové linie. Tam totiž chybějí bojovníci a bojová morálka upadá. Tím tu o desítky tisíc přibude kanonenfutrů. Ti chytří Ukrajinci, na něž sahá ukrajinský branný zákon, si však stále žijí klidně z dávek po celé Evropě.

Které jsou ony »vstřícné země«? Nevím. Jen myslím, že vedle nás, to bude Anglie, Francie, tři pobaltské země, Dánsko a… nevím. Nechci někomu křivdit.

My, tedy Česká republika, patříme mezi organizátory tohoto prvního kroku angažovanosti NATO, tedy evropských satelitů země za oceánem. Proto k nám přiletěl na jednání Macron. Malý Napoleon ví, že my jsme prodloužená ruka Spojených států v Evropě. Osobně bych nás ovšem nazval »hlásnou troubou« nebo pošťákem »roznášejícím rozkazy«. Není to poprvé, že přes malou zemi nějaká velká prosazuje svou politiku (viz odtržení Panamy od Kolumbie).

Lipavského slova mají varovat voliče před Andrejem Babišem, který jako případný další premiér by mohl Česko vyvázat z absolutní podřízenosti. Mohl by mít jiný názor než současná vláda. Šlo by mu víc o naši vlast než o zájem Bruselu či Washingtonu – i když si nedělám iluze, že by se závislosti na nich jako Fico dokázal zbavit. Už to by však znamenalo větší kus svobody, demokracie a nezávislosti. To ovšem není v zájmu současných řídících složek, jež vedou svoje Lipavské, tady marionety.

Co z toho všeho tedy plyne? Že všichni, co říkají něco jiného než vládní tým, se stávají nutně nepřáteli. Už samo jednání o míru je proti jejich zájmům. Jsou, řečeno s Lipavským, bezpečnostními riziky. Ovšem, dodejme, nikoli pro naši vlast, ale pro záměry, které má naše vláda a její loutkovodiči.

Nejde mně však o samotného Andreje Babiše. Je jeho věcí, jak se obhájí. Svým emailem všechno zkomplikoval a umožnil, aby protistrana problém proti němu obrátila. Jde mi o nás ostatní, kteří nechceme být vtaženi do válek a jsme nazýváni »ruskými agenty«, »proruskými trolly«, »bezpečnostními riziky«, kterým je třeba zakázat, aby vyslovili své názory, či »nepřáteli svobody a demokracie«.

Většině obyvatel naší vlasti jde o mír. Nechtějí žádnou válku. Ta nehrozí, pokud ji sami, nebo zahraniční loutkovodiči, nevyvoláme. Z tohoto hlediska je tomu naopak, než řekl Jan Lipavský. Bezpečnostním rizikem jsou ti, kteří nás chtějí vtáhnout do svých světovládných plánů a kteří na místo benešovské snahy být zemí, která se snaží stát se mostem mezi silami, nás vtahují do dobrodružství, jaké většina z nás nechce.

Jaroslav Kojzar