Narodil se v české rodině, ale vyjadřoval se německy, česky se dokonce naučil až ve školských letech. Byl však srdcem český vlastenec, ale v to, že by se česká řeč udržela navždycky, nevěřil. Byl kněz, ale neudělal nic pro své vyšší vysvěcení, naopak. Byl jezuita, ale jezuitský slib nesložil a ani nedokončil jejich vzdělávací cyklus. Byl ctěn českými obrozenci, ale sám k nim měl osobně daleko, i když mezi ně patřil. Pro venkovský lid mluvícím česky byl knězem, jenž s ním mluví jeho jazykem a souzní s jeho bolestmi. Patřil k elitě národa, a přesto musel spoléhat na pomoc šlechty, aby mohl pracovat a zanechat po sobě mnoho nových myšlenek, které pak rozvinuli jiní. Jeho jméno, alespoň podle Masaryka, patřilo mezi tři největší české myslitele světového významu, které národ dal lidstvu. Ti myslitelé se jmenovali Jan Hus, Jan Ámos Komenský a Josef Dobrovský. A jsme konečně u jeho jména, u jména Dobrovský Josef. O posledně jmenovaném měl TGM dokonce říci, že byl první Čech nové doby.
Je tomu dvě stě sedmdesát let, co se v rodině českého poddůstojníka Doubravského ze Solnice na Podorlicku v jeho už zralém věku v uherských Ďarmotech narodil syn Josef. Jméno Dobrovský vzniklo zkomolením v matrice. Díky faráři z Horšovského Týna, kam se rodina odstěhovala po poddůstojníkově penzionování, talentovaný Josef mohl na školy. Napřed nižší gymnázium u bosých karmelitánů v Německém (Havlíčkově) Brodě (tady se naučil konečně česky), pak jezuitské v Klatovech a filozofická studia na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, nedokončený jezuitský noviciát v Brně (zrušený josefinským dekretem) a dokončení vzdělávacího cyklu na pražské teologické fakultě.
Nechci sledovat jeho životní osudy. Jen pro pořádek však musím dodat, že byl domácím učitelem u Černínů, v pozdějším věku dokonce přítelem pro diskuse, když trávíval svůj letní a zároveň lázeňský pobyt v černínských lázních zvaných Lázeň sv. Wolfganga. Byl vychovatelem synů Nosticů a dokonce zachráncem jednoho z nich, když si hraběnka na lovu omylem spletla syna s jelenem. Stálo ho to kulku v těle, kterou si s sebou nosil až do smrti. Brzy poté vyhrál konkurz na vicerektora v olomouckém semináři (Hradisko) a měl konečně zajištěnu svou vlastní existenci. Navíc i čas trávit volné chvíle v moravských archivech a knihovnách.
Psychické onemocnění (deprese) ho vrátilo zpět do Prahy. Nosticové mu z vděčnosti postavili domek na Kampě (Ano, jde o tentýž dům, kde žil také Jan Werich a básník Toman). Tady prožil poslední léta svého života a v návalu šílenství zničil svou dlouholetou práci, svůj encyklopedický Thesaurus. Odtud směřoval po císařské audienci do Brna, kde se zřejmě chtěl dál věnovat studiu některého z archivů. Zde, bohužel, cestou z Vídně se totiž nachladil, v nemocnici u Milosrdných bratří zemřel. Je pochován na centrálním brněnském hřbitově v nepříliš důstojném hrobě pro muže jeho významu.
Zestručnělý životopis nás sice seznámí s životními osudy, ale nikoli s tím, co po sobě zanechal a proč ho Masaryk pokládá za jednoho z největších českých myslitelů. Abychom však plně pochopili celý jeho odkaz pro následující národní a jazykový vývoj, nestačila by nám tato krátká poznámka. Především jde o posledního polyhistora, kterého naše vlast měla. Uměl snad všechny slovanské jazyky, řecky, hebrejsky, latinsky, francouzsky, maďarsky, spolu s Kašparem Šternberkem patřil k zakladatelům českého muzea (Vlastenecké – dnes Národní muzeum), vyučoval matematiku a fyziku, věnoval se estetice, přírodním vědám, stal se zakladatelem vědeckých disciplín bohemistiky a slavistiky, dokázal vytvořit základy pro moderní český jazyk… Nelze se všemu, co dokázal, věnovat. Proto jen krátce:
- Napsal Dějiny české řeči a literatury, Zevrubnou učebnici českého jazyka, Německo-český slovník… atd. Vše psáno německy. Plus dalších 37 publikací a 363 studií.
- Pokusil se rekonstruovat bratrský pravopis, tedy nejčistší středověkou podobu českého jazyka (kralická Bible).
- Jeho gramatika je dodnes základem moderní češtiny.
- Byl spoluzakladatelem Královské české společnosti nauk.
- Jako první vůbec napsal Základy jazyka staroslověnského (německy).
- Zabýval se národním folklórem – v Bělorusku dokonce vyprovokoval studium místního lidového umění, jeho myšlenky údajně ovlivnily formování spisovné ukrajinštiny. Měly vliv také na vývoj slovinštiny a lužickosrbštiny.
- Založil a redigoval časopis Česká literatura v roce 1779 (vycházel německy) byl pod vlivem nově přicházejících myšlenek, a proto se střetával s konzervativně odmítajícími císařskými byrokraty.
- Napsal pojednání o původu jména Čech, které nakonec bylo všeobecně přijato (1782 – německy).
- Napsal Dějiny českých pikardů a adamitů, v nichž odsoudil násilí, Husa s Jeronýmem Pražským nazval mučedníky a na svou dobu vyjádřil velmi kriticky laděné pohledy na činnost církve jako takové. Byl za Josefa II. jedním z cenzorů náboženské literatury ve smyslu jeho tolerantního pojetí.
- Atd., atd.
Nebyl romantik, věřil ve vědecké poznání, studoval dokumenty, jež prý později neměl k dispozici ani Palacký. Ne zcela však bylo v jeho lidských silách plně je využít. Měl další a další záměry. Nové úkoly však vytlačovaly ty starší. Proto mnohé nedokázal dokončit. Ale taková byla doba. Ve Francii období encyklopedistů, ve střední Evropě století začínající uvědomováním národní příslušnosti. Možná, že něco by časem přehodnotil, doplnil, pochopil jinak, ale nedostal k tomu, aby nově uchopené staré cíle začal upravovat, dostatek času. A vlastně ani sil.
To, co ale napsal, mohlo sloužit romantikům typu Pelcla, Tháma, Krameria, a následně pak Jungmanna, Hanky, Lindy, Kollára, aby je pak právě oni přetlumočili pro potřeby nově rodícího se českého národa.
Josef Dobrovský byl tedy na počátku vzniku skutečného národního povědomí, k uvědomění si české státnosti bylo však ještě daleko. Musela přijít generace jiného velikána – Tomáše Garrigua Masaryka. Nyní je tu další zlom. Zrodili se ti, kteří by se rádi vrátili před Dobrovského. Jen němčina by se zaměnila za angličtinu a namísto mnoha národů Evropy a jejich odlišností by tu byl jediný národ – Evropané, který by mluvil »europenglish«. Věřme, že lidé brzy pochopí, kam je tito vůdcové vedou a řeknou jim dost hlasité NE!
Jaroslav Kojzar
😎V Nemecku sú nervózni z ruskej výstavy ukoristenej techniky NATO
Nemecké noviny „Bild“ vyjadrili nespokojnosť s výstavou vojenskej techniky NATO na ruskom fóre „Armija-2023“.
Západné zbrane ukoristili ruskí bojovníci počas špeciálnej vojenskej operácie na Ukrajine.
V článku sa píše, že ruské spravodajské zdroje „si vychutnávajú zábery ukoristenej a zničenej vojenskej techniky NATO“. Nemecké noviny vyjadrujúc extrémnu nespokojnosť poznamenávajú, že organizátori každú vzorku techniky špeciálne označili vlajkou štátu, kde bola technika vyrobená, ako aj symbolmi Severoatlantickej aliancie.
„Na výstavu boli privezené francúzske, americké, fínske a britské obrnené vozidlá, ako aj turecké drony. Okrem toho je vystavené veľké množstvo západných rakiet a diel,“ priznáva „Bild“.
Okrem toho nemecké noviny neochotne pripomínajú, že vedľa parku je „Múzeum a chrámový komplex Ozbrojených síl Ruskej federácie, v ktorom sa pravoslávie prelína s víťazstvom vo vojne nad nacistickým Nemeckom“. Denník smutne dodáva, že „schody budovy sú z roztavených nemeckých zbraní“.
Ministerstvo obrany Ruskej federácie v parku „Patriot“ pri Moskve zorganizovalo výstavu ukoristenej techniky počas špeciálnej vojenskej operácie na Ukrajine. Významnú časť exponátov predstavujú pokročilé modely zbraní z krajín NATO.
*ttps://www.bild.de/politik/ausland/politik-ausland/propaganda-show-bei-moskau-russland-stellt-erbeutete-nato-panzer-zur-schau-85056622.bild.html
Díky pane Kojzare za útěchu v dnešní despotické ingliš době. Možná jsme svědky zrodu nového EU uvědomění ,ale tím,že NATO s EU bojuje znovu proti Rusku je pravda v roce 1945 a připomínka roku 1968 je vlastně blamáží našeho národa ,protože druhý 68 tzn.1989 ukazuje ,co by se stalo ,kdyby Sovětský svaz nezasáhl ,došlo by k rozpadu Československa a fašismu jak je vidět dnes.
Jako chudí důchodci trávíme s manželkou dovolenou v Rakousku. Včera při projížďce po Halštatském jezeře seděli vedle nás, jak jsme pochopili z kontextu jejich hovoru, mladá Slovenka a Francouz. Naproti Ital a skupina zřejmě Indů. Všichni se plynně bavili tou Kojzarem opovrhovanou »europenglish«. A rozuměli si a bavili se báječně. Tento obecně uznávaný světový jazykový standard odbourává komunikační překážky mezi národy a to je dobře.
Do školy jsem chodil za bolševika. Tehdy se nás snažili přesvědčit, že světovým jazykem je ruština. A tak ji do nás hustili od 4. třídy. Největší sranda ale byla, že jsme ji stejně nikdy nepotřebovali, protože vycestovat do země „kde zítra již znamená včera“ jen tak nešlo. Soudruzi moc dobře věděli proč.
Proti rusifikaci v našem školství za minulého režimu Kojzar nikdy neprotestoval. Že dnešní mladí mohou cestovat, kam se jim zlíbí a díky angličtině komunikovat kdekoliv ve světě mu vadí. Jak signifikantní.
Karle, teď jste jasně dokázal, že články čtete od konce 🙂 . Vaše patnáctiřádková reakce na jedinou předposlední větu článku to neoddiskutovatelně potvrzuje. To je ta lepší varianta. Ta horší (možná pravděpodobnější) je, že jen potvrdila Vaši neschopnost pochopit čtený text…
Z
Do Sovětského svazu šlo vycestovat normálně, stačilo si u cestovky koupit zájezd. Do dalších socialistických států se dalo vycestovat ještě snadněji. Ruština rozhodně patří mezi světové jazyky. V rámci socialistického společenství byla nejrozšířenější, takže je logické, že se vyučovala pávě ona. Možná se mohlo začít dříve. Další jazyky se ovšem každý také mohl svobodně učit. Žádná „rusifikace školství“ ani čehokoliv jiného se za socialismu nekonala. 2 hodiny ruštiny týdně a to bylo všechno.