Včera tomu bylo 80 let, co byl českými parašutisty, vycvičenými ve Velké Británii, Gabčíkem a Kubišem, těžce zraněn při atentátu Hitlerův místodržící v Praze, R. Heydrich.
Přiznám se, že je mi úplně proti srsti psát tak, jak to otrocky dělají prakticky všechna česká média, u jména Heydricha jeho funkci v říšskoněmecké hierarchii, na základě které se stal vedoucím činitelem v tzv. protektorátu. Název zastupující říšský protektor je totiž nacistická terminologie, nevím proto, proč ji používat.
Útok na Heydricha byl útokem odbojového hnutí na nejvýznamnější osobu v nacistické hierarchii vlastně za celou dobu války v Evropě. Heydrich byl člověk mimořádných schopností, jedním z hlavních zločineckých mozků nacistické Třetí říše.
On byl architektem tzv. konečného řešení židovské otázky. On nastartoval projekt, který skončil smrtí několika milionů evropských Židů v koncentračních táborech za mimořádně krutých a brutálních okolností.
Před jeho příchodem do protektorátu bylo zřejmé, že německá okupační správa v Čechách a na Moravě situaci nezvládá. Odbojové hnutí před příchodem Heydricha do Prahy zaznamenalo nebývalý rozvoj. Kromě nekomunistického odboje, postaveného zejména na organizačních strukturách Sokola, se po napadení Sovětského svazu Německem, přidal také silný komunistický odboj.
Heydrich po svém příchodu do úřadu »Hitlerova místodržícího« v Praze okamžitě přikročil na jedné straně k represáliím, popravám a kromě této politiky biče, užil také politiku cukru. Postaral se o to, aby čeští dělníci byli dobře placeni a měli i určité výhody materiálního charakteru tak, aby v protektorátu, zejména v těch oblastech národního hospodářství, které měly význam pro válečné úsilí Německa – což byly de facto všechny – nedocházelo k narušování plynulosti výroby.
Po svém příchodu do Prahy nechal okamžitě zatknout předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše. A. Eliáš byl ve spojení s Londýnem, s domácím odbojem a dělal vše pro zmírnění nacistického teroru v českých zemích, když to bylo v jeho silách. A. Eliáš byl jediným vysokým činitelem autonomní správy v Německem okupovaných zemích, který byl nejen zatčen, ale později také zavražděn nacisty.
Edvard Beneš a jeho vláda v Londýně měli před atentátem velké problémy u spojenců, zejména u Velké Británie i USA, dosáhnout oduznání Mnichovské dohody a dojednání příslibu, že Československá republika bude po válce obnovena v předmnichovských hranicích.
Sovětský svaz byl z pochopitelných důvodů k požadavkům E. Beneše mnohem vstřícnější. Hrál jinou hru než anglosaské velmoci. E. Benešovi a jeho lidem jistě nebylo v Británii příjemné, když jim britští partneři předhazovali, že protektorát je vlastně klidným zázemím německé říše, kde se obyvatelstvo nebouří a loajálně spolupracuje s Němci. Řekněme si ale upřímně, že podobná situace byla ve všech západoevropských státech, okupovaných v té době Němci. Francií počínající a Dánskem konče.
Německá říše byla v té době (květen 1942) na vrcholu svých válečných úspěchů. Ve dnech, kdy se čeští výsadkáři připravovali k atentátu na Heydricha, přicházely pro věrné Čechy zdrcující zprávy z východní fronty. Po úspěšné protiofenzivě Sovětů v prosinci 1941 u Moskvy a jejich úspěšné jarní ofenzivě, byla Rudá armáda obklíčena u Charkova a zhruba půl milionu jejich vojáků buď zahynulo v boji, nebo skončilo v německém zajetí.
Také Britové zažívali v té době nepříjemné chvíle. Poté co Spojenci ztratili Krétu, pokračovali Britové v boji v severní Africe. Také tam Němci pod vedením generála Rommela slavili v té době nebývalé úspěchy.
Prakticky celá Evropa byla okupována Němci a pracovala pro ně. A jen Británie, izolovaná na svých ostrovech v obranné pozici, která neumožňovala vážně uvažovat o invazi na kontinent, držela na západě Evropy dál prapor odporu.
Americké výrobní kapacity se v té době, půl roku po vstupu Spojených států do války, teprve rozjížděly. Až o něco později se USA staly tím potřebným »arsenálem demokracií«, o němž hovořil prezident F. D. Roosevelt. V té době se jeho země teprve vzpamatovávala z krutého a zákeřného útoku Japonců na tichomořskou flotilu na Hawajských ostrovech. A Japonci, spojenci Německa, zabírali jednu asijskou zemi za druhou. A opět začalo být aktuální, že se spojenci z Osy, tedy Německo a Japonsko, mohou perspektivně setkat se svými armádami v Indii, tehdejší »perle britského impéria«.
Prostě prezident Beneš s plukovníkem Moravcem došli v závěru roku 1941 k názoru, že potřebují zviditelnit český odboj tak, aby spojenci začali brát čs. exilovou vládu vůbec vážně.
Domácí odboj upozorňoval v depeších prezidenta Beneše, že po případném atentátu a zabití R. Heydricha dojde k rozsáhlým represáliím vůči českému obyvatelstvu. To se do jisté míry také naplnilo. Ale upřímně, Lidice a Ležáky, jejichž obyvatelé byli zčásti povražděni nacisty na místě a zčásti odvlečeni (ženská část) do koncentračních táborů, byly tak ohromným důkazem nacistického teroru a také českého odporu proti němu, že vážnost československé věci u západních velmocí významně vzrostla.
Připomenu jen velmi tiše, že v té době to pochopitelně nemohlo být světu známé – na východě Evropy, tedy v Rusku, Bělorusku a Ukrajině, bylo takových vesnic jako Lidice a Ležáky stovky.
Z 27 milionů obětí války z řad sovětského obyvatelstva bylo zhruba 10 milionů vojáků. Ta »zbývající« část tedy zhruba 27 milionů, byli civilní obyvatelé.
Prostě pomáhat v té době výsadkářům z Anglie, a bez pomoci odbojářů v protektorátu by úspěch atentátu nebyl možný, nevypadalo zrovna perspektivně. Ti lidé, kteří riskovali pomocí výsadkářů své životy a životy svých blízkých, byli pod palbou vítězoslavné německé propagandy, neboť v Německu v té době nikdo nepochyboval o vítězství Wehrmachtu ve válce.
Stovky lidí za pomoc akci výsadkářů zaplatilo svými životy. Další tisíce při stanném právu pak za nejrůznější »zločiny« proti německé říši. Tzv. heydrichiáda předvedla i v českých zemích koncentrovaný a brutální teror vůči civilnímu obyvatelstvu tak, jak jej Češi do té doby nepoznali. V podstatě byl tento teror na úrovni zločinů páchaných nacisty zejména v Polsku, Sovětském svazu, ale také na Balkáně. Urychlily se rovněž, a to již krátce po příchodu Heydricha do Prahy, transporty židovského obyvatelstva z českých zemí do koncentračních táborů.
Nicméně jakkoliv krutou daň český národ v podobě nacistického teroru v té době zaplatil, akce statečných odbojářů a výsadkářů vlastně potvrdila legitimitu Československé republiky v předválečných hranicích.
I nyní každý Čech, který má srdce na správném místě, musí ocenit odvahu čs. výsadkářů, kteří zahynuli v kryptě pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje, několik týdnů po atentátu. Mám na mysli také odvahu všech dobrých a statečných Čechů, kteří jim před atentátem i po atentátu pomáhali.
Jiří Paroubek