30 let České republiky. Není co slavit!

Před třiceti lety jsme slavili… slavili? Nebylo co slavit. Spíš černý prapor měl vlát nad Hradem, kde tehdy nebylo pána. Nevlál. Ani ta prezidentská standarta. Byl dovršen proces, který v létě u brněnské vily Tugendhat dohodli kryti listím stromu a vzdáleni od všech ostatních Václav Klaus a Vladimír Mečiar, tehdejší premiérové obou částí republiky. Už tehdy měl zvonit umíráček.

Před rokem 1918 chytří mužové a masy doma i v zákopech obou národností toužili po osamostatnění od Rakousko-Uherska. Neměli to snadné. Ti i ti. A přece společným úsilím a vůbec ne koordinovaným se dobrali ke společnému cíli – Češi a Slováci ve svorné jednotě, i když Martinská deklarace má dva dny zpoždění oproti tomu, co bylo podepsáno v Praze a stvrzeno 28. října Švehlou, Stříbrným, Soukupem, Rašínem a Slovákem Vavro Šrobárem a vlastně už v emigraci existovalo, protože mělo svou mezinárodně uznanou vládu vzniklou 14. října 1918 a představovanou Masarykem, Štefánikem a Benešem.

Pak přišlo dvacetileté období demokratické republiky, byť třeba s výhradami, pokud jde o skutečnou demokracii, a pomáhání Slovensku překonat důsledky období »tisícročnej včely«. Henleinovská likvidace republiky pod znamením hákového kříže a nacionalismus především tisovských špiček republiku rozdělily. Slovenské národní povstání však vzniklo v jednotě obou národů a pod československými prapory. Republika mohla žít a v ní i svobodné národy. Nejen Češi a Slováci. Ovšem bez těch, co Československo rozbili. Republika tedy mohla prosperovat. Pokud jde o Slovensko, za pomoci české strany se vzmáhalo a vzmáhalo.

Listopad však probudil nový nacionalismus a zároveň pokus o českou dominanci. To nebylo ke cti novým vůdcům. Šlo o moc a každá strana, tedy i ti, co se Listopadem dostali k vládě, se pokoušeli urvat co nejvíc. Havlovská »pravda a láska« byl jen trik, stejně jako »samet« vítězů. Znovu se rozhořely vatry nacionalismu podporované oběma skupinami vůdců. Úmyslně se nenašlo jiné řešení než rozdělení republiky. Prý jinak by události vzaly balkánský spád. Byla to lež, ale lidé se začali bát. Když potom vzplály ohně na slovenských horách, zdálo se, že celý slovenský národ je za svůj nový nacionální »štát«. Nebylo to tak. Pozdější průzkumy ukázaly, pokud by bylo uskutečněno referendum o rozdělení republiky, že česká část společnosti by převážnou většinou byla proti, ale i větší část té slovenské, i když více nacionalismem zasažené.

»Do Evropy« jsme tedy šli každý zvlášť. Byla to velká ztráta pro oba naše národy. Hraniční přechody však ztvrdily dohodu z brněnské vily Tugendhat. Najednou jsme si začali být daleko a nešlo jenom o razítka v pasech, jež jsme museli ukazovat u nově narychlo vybudovaných »akcízů«, kde tentokrát nešlo jen o stanoviště daňových kontrol. Vzdálili jsme se od sebe. Ve všem. Také propaganda udělala své. Přestali jsme se dozvídat, jak žijí naši slovenští sousedé, a začali jsme být více informováni o Němcích a životě v USA. Umělé odstřižení sice zdánlivě zmizelo přijetím obou států do Evropské unie a NATO, ale spěch slovenských vůdců jim přinesl euro, ač na jeho přijetí nebyla země vůbec připravena.

Dva lidé sedící pod stromem v brněnské vile Tugendhat podepsali 26. srpna 1992 ortel republice. Pošlapali výsledky práce Masaryka, Štefánika, Beneše, Osuského či Kramáře, Švehly, Rašína, Soukupa, Hodži nebo Šrobára. Těch, kteří zahynuli v boji proti nacistům za republiku, těch Balabánů, Urxů, Morávků, Osohů, Jarošů, Nálepků, Krejčích, Uhrů, Lužů, Žiaků, Fučíků, Viestů, Kudeříkové, Lindnerové, Jesenské,… Pro dobro obou částí republiky? Nikoli. Pro své cíle a cíle politické a hospodářské skupiny, která je postavila do svého čela. Vytvořili tak novou bariéru kulturního a společenského rozvoje obou zemí. A tak jsme se stali slabší, svým vlivem (vliv nelze zaměňovat za servilnost), svou ekonomickou mocí.

Proto nemyslím, že je příležitost něco slavit.

Jaroslav Kojzar