28. říjen – zaskočené datum

To datum zaskočilo vůdce Národního výboru. Vlastně ne samotné datum, ale události, které přineslo. Stalo se něco, s čím se ten den nepočítalo. Sice »vůdci národa« převzetí moci od Rakouska plánovali, ale nemělo to být vůbec ten den. Proto v klidu odejeli do Ženevy, kde je v zastoupení Masaryka čekal dr. Beneš. Ještě cestou poslanec Tusar jednal s císařem, který se pokoušel ho přesvědčit o výhodnosti federalizace místo přímého odchodu z habsburského soustátí.

Pro síly, které měly zabránit revolučním zmatkům, bylo štěstím, že doma zůstali Švehla s Rašínem, kteří přibrali ještě socialistu Stříbrného, sociálního demokrata Soukupa, jenž dokonce v prvních hodinách převratu nebyl ani v Praze, a slovenského humanistu Šrobára, jenž se naopak v Praze ocitl zcela náhodou. Tak vznikli »mužové 28. října«, jimž v následujících letech bylo připsáno vítězství revoluce. Ti jmenovaní totiž první pochopili, oč tu jde, a kdyby se nechopili sami iniciativy, »ulice« by sama převzala vládu a našla by si svého vůdce. Tím mohl být třeba Bohumír Šmeral, bývalý předseda sociální demokracie a hlavní motor Socialistické rady, jež akcí »14. říjen« zaskočila vedení protirakouského odporu.

Proč jsem však napsal »zaskočené datum«. Může být datum »zaskočené«? Správně jsem měl napsat: »akce, která se ten den stala, zaskočila…« Tak by to bylo správně. Jak se ale ukázalo, nezaskočila připravené a těmi byli vůdčí představitelé buržoazního bloku. Dokázali totiž okamžitě geniálně zaimprovizovat a vlak nazývající se česko-slovenská část Rakousko-Uherska poslat na správnou výhybku. Naskočili do něj a usměrnili jeho jízdu. Pak také ve správný moment zabrzdili, aby z té »správné koleje« nesjel.

Komu tedy patří zásluha za to, že dnes slavíme sté páté výročí vzniku naší republiky? Stop! Tehdy ještě nikoli republiky, ale jen státu, i když ta republika přece jen měla tu nejzelenější zelenou. S králi a císaři jsme měli své zkušenosti.

Bezprostřední vliv na akce 28. října měla zmíněná generální stávka a demonstrace 14. října, kde byla již proklamována republika a vlastně i jiné sociální zřízení. Šlo o pokračování slavného 1. máje roku 1918, kde bylo vidět hesla »Socialistický národ«. Není divu, že se buržoazní představitelé Národního výboru zalekli. Proto v souvislosti s kapitulací centrálních mocností naplánovali i proklamování československého státu. Vždyť zatím nedokázali ani získat souhlas Slováků, tedy těch žijících v mocnářství, a proto bylo Slovensko 28. října stále ještě Horními Uhrami. Teprve následně, o dva dny později, byla odsouhlasena Martinská deklarace, jež vlastně dovršila vznik Československa.

A Rakousko-Uhersko? Dohoda o příměří byla podepsána až 4. listopadu 1918. Důvodem se stalo zveřejnění odpovědi zaslané prostřednictvím rakouského vyslance ve Stockholmu americkému prezidentu Wilsonovi na podmínky, jež by umožnily jednání o míru. Šlo vlastně o přijetí jeho čtrnácti podmínek, které zaslal rakousko-uherské vládě. Nikdo však netušil, že se tento dokument dostane do rukou redaktorů pražské Národní politiky, která ho ve svém sídle, v dolní části pražského Václavského náměstí, zveřejní. Šlo o tento text:

Odpovídajíc na notu pana prezidenta Wilsona z 18. t. m., zaslanou vládě rakousko-uherské, a ve smyslu rozhodnutí pana prezidenta, pojednati odděleně s Rakousko-Uherskem o otázce příměří a míru, klade si rakousko-uherská vláda za čest prohlásiti, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.

Poněvadž tedy Rakousko-Uhersko přijalo veškeré podmínky, na kterých učinil pan prezident závislým vstup do vyjednávání o příměří a míru, nepřekáží po názoru rakousko-uherské vlády již nic zahájení tohoto jednání. Rakousko-uherská vláda prohlašuje tudíž ochotu, aniž vyčkala výsledku jiného vyjednávání, vejíti v jednání mezi Rakousko-Uherskem a odpůrčími státy o neprodlené příměří na všech frontách rakousko-uherských, a žádá pana prezidenta Wilsona, aby ráčil učiniti příslušné přípravy.

Podepsán Gyula Andrassy

Ti, kteří si po ránu přečetli tento text, usoudili, že jde o kapitulaci Rakousko-Uherska. Jedním z bodů Wilsonových podmínek bylo totiž i jednání o budoucnosti národů mocnářství s možností až odejít z říše. Datum jednání znám nebyl. Pro zrevolucionalizované české občany to bylo znamení konce. Tedy, alespoň to tak pochopili a zamířili do ulic, aby převzali moc. V tu chvíli připravení zástupci Národního výboru vstoupili do dění. Podařilo se reakci občanů převést na nacionální vlnu. Ostatní je známo.

Onen 14. říjen byl opravdu kulminačním bodem. Měl ovšem také svůj vývoj. Válka vyčerpala naše národy. Přesvědčila, že s Rakouskem nelze být v jednom svazku. Že válčit není v našem zájmu. Že loupit v našich zemích obilí a brambory a další zboží a odvážet je do Rakouska, je podpásovka. Navíc se represe, které rakousko-uherská moc použila proti našim národům, zvyšovaly. Každá ves v českých zemích měla už své zbytečné padlé ve válce, jež se nás netýkala. Dodnes o tom svědčí pomníky na náměstích a jinde. Byl tu i sociální podtext.

Vliv však beze sporu měla také ruská Říjnová revoluce. Její dekret o míru a snaha nepokračovat dál ve válce. Nebýt oné revoluce, nebyly by ani lednové body prezidenta Wilsona, který vlastně na dekret reagoval, jež se zmiňovaly i o možnosti sebeurčení národů dokonce v rakousko-uherském soustátí.

Nepodceňuji ani misi Masaryka, Beneše, Štefánika a dalších, která nám zajistila mezinárodní renomé. Stejně jako vojenské úspěchy našich legionářů, ať již na kterékoli frontě. Šlo tedy vlastně jen o datum, které mělo být stanoveno po schůzce představitelů Národního výboru s dr. Benešem v Ženevě. Jeho vyhlášení však naprosto změnila akce lidových vrstev doma vyvolaná iluzí Andrássyho nóty, jež sice neslibovala nic, ale stala se rozbuškou, která smazala staleté habsburské mocnářství.

Jaroslav Kojzar