28. říjen a naše suverenita

Před sto šesti lety se naši předkové jako první rozhodli oddělit od středoevropského rakousko-uherského soustátí a jít do budoucna svou vlastní cestou. Touha po svobodě přečkala celých tři sta let, která jsme museli prožít pod kuratelou Vídně. Při tom šlo vlastně o odchod z první novověké integrace v Evropě, která sdružovala kromě Rakouska české země, část Polska, Ukrajiny, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Slovensko, Maďarsko, část Rumunska a Srbska. Co nám a ostatním národům na této integraci vadilo? Centrální řízení soustátí z Vídně a Budapešti, potlačování jednotlivých národností, malých národů jako takových, snaha po prosazení jednotného jazyka, nemožnost prosadit své národní či regionální potřeby, narušování tradic, atd. A naši předci? Chtěli si sami vládnout. Tak lze zjednodušeně vysvětlit onen revoluční a národní kvas z podzimu 1918 a to nejen u nás.

Vpředvečer 28. října jsem si připomněl zajímavý názor. Týkal se současné evropské integrace a podivné snahy velkých evropských zemí prosadit své názory, i když s nimi některé z těch malých nesouhlasí. Jde o to, že v některých případech by se zrušila nutnost jednoty rozhodování. Údajně kvalifikovaná většina by pak mohla přehlasovat tu nesouhlasící menšinu a prosadit to, co oné menšině nevyhovuje a je třeba proti jejím zájmům. Existovaly by také oblasti, které by na sebe převzalo vedení Unie a už vůbec by nebylo třeba mít souhlas představitelů národních států. V tomto případě jde o zrušení práva veta, jež údajně brání rychlému přijímání opatření v nejtěžších chvílích. Už na první pohled je jasné, že jde o ztrátu převážné části samostatnosti a konec se samostatným rozhodováním v oblastech, které jsou pro mnohé národy rozhodující. Má totiž jít o životní prostředí, veřejné zdraví, civilní ochranu, průmysl nebo vzdělávání a o prosazení sdílených pravomocí Unie v oblastech energetiky, zahraničních věcí, vnější bezpečnosti a obrany, politiky vnějších hranic v prostoru svobody, bezpečnosti a práva a přeshraniční infrastruktury (iDnes.cz, 27. 10. 2023). O čem bychom tedy třeba my v Česku měli napříště rozhodovat? Snad o tom, kde bude či nebude přívoz přes Vltavu, anebo o tom, kdy se v Brně budou konat výroční trhy na Zelném náměstí a zda Ostravský magistrát má právo užívat v jedné části název Slezská?

Zdálo by se, že jde o absurdní rozhodnutí. Jenže vzpomněl jsem si na vyjádření členky příslušného bruselského výboru Pirátky Markéty Gregorové, jež se do europarlamentu dostala i letos: »Zrušení práva veta je klíčový krok k posílení demokracie« (viz iDnes.cz, 27. 10. 2023). Kdyby šlo jen o názor Pirátů, kteří už dávno odhodili národní vlajku a jsou prý především Evropané, nevšímal bych si toho. Jenže v říjnu loňského roku v Bruggách prezident Pavel v projevu prohlásil, že »by bylo dobré diskutovat o tom, zda by se členské státy EU neměly práva veta vzdát« (iDnes.cz, 4. 10. 2023). Mám zaznamenánu i jeho další myšlenku týkající se zmíněného problému: »Pokud budeme ve složitém období, kdy Evropa bude potřebovat rychle přijímat účinná opatření v těch nejtěžších otázkách, pak si nemůžeme dovolit, aby jeden stát využil právo veta a vydíral tak všechny ostatní«. Jako zdůvodnění měl prý na mysli Maďarsko a jeho nespolupráci v dodávkách zbraní na Ukrajinu.

Chtěl bych ovšem připomenout generálovi v v., platilo-li by to, co podporuje, pak by ani naše zablokování výzvy evropských zemí k Izraeli, v němž se žádalo zastavení bojů v Libanonu, nebylo vzato v úvahu.

Je však 28. říjen, den, kdy vzpomínáme na vznik Československa. Onen den jsme konečně v roce 1918 mohli vyhlásit samostatnost a tým, který tak za nás všechny učinil, byl vedle představitelů zahraniční akce Masaryka, Štefánika a Beneše složen z politiků, kteří ač šikanováni prožili válku doma. Kramář, Švehla, Rašín, Soukup, Stříbrný, Šrobár, Scheiner ad. měli důvěru obyvatel a tudíž i právo na to, aby dali novému státu do vínku zásadu starat se o sebe sami. To byl také cíl muže, k němuž se všichni slovy hlásí, ale jak se ukazuje, slova a činy nejsou totéž, Tomáše Garrigua Masaryka.

Nový stát byl tedy založen na těchto základech. Rozhodovat o sobě sami, i když vývoj následujících let často ovlivnily cizí mocenské zájmy, mezi nimiž jsme museli plout, jako na rozbouřeném moři. Byl tu francouzský zájem o Podunajskou federaci, německý o germanizaci či úplné zničení našeho národa, britský o poválečnou integraci s Polskem, sovětský o převod jejich zkušeností na naše poměry namísto Gottwaldem zamyšlené československé cesty k socialismu, americko-západní na znovuobnovení kapitalistických majetkových a výrobních vztahů. Bruselsko-unijní nás má zase svázat lisabonskou smlouvou, která se stále dál rozšiřuje všelijakými přílepky, jež omezují naše práva. Ani tlak na nás, období podřízenosti, nezničily touhu po samostatnosti a řízení věcí svých.

Pamatuji na jedno z hesel, které bylo po listopadu 1989 proklamováno na Václavském náměstí: Chceme si sami vládnout! Už nikdo nám nevezme naši svobodu! Byla to jistě ošidná hesla pramenící z převratové doby a slibů, které byly vysloveny z balkonu paláce Melantrich. Brzy se totiž ukázalo, že to se zmíněným vládnutím nebude zas tak horké. Už přijetí do Evropské unie 1. května 2004 (v té době jsme byli již členy NATO a účastnili jsme se jeho vojenských akcí) rozhodování našich ústavních orgánů velmi omezilo. Pak přišly doplňující závazky a dokonce Lisabonská smlouva přijatá u nás bez možnosti vyjádřit se samotnými občany. V čele Unie se ocitli nikým nezvolení představitelé často s malým odborným rozhledem. To se projevilo a projevuje na jejím chodu a v mnohých opatřeních, jež svou nelogičností či jednostranným nadržováním doslova bijí do očí. Přičemž se neřeší nebo zpola řeší takové důležité problémy, jako je migrace. Tak nás rozhodnutí nekompetentních orgánů z Bruselu obírá už nyní o řadu našich práv a svobod a mnohdy nařizuje přijmout to, co nás dokonce poškozuje. Vzorovou ukázkou jsou některé ze záměrů Green Dealu.

Nyní jde tedy o další etapu, jež má umožnit zásahy do běžného života národů Evropy a omezení rozhodovacích pravomocí. Zjednodušeně řečeno, jde o zbavení suverenity jednotlivých evropských národů, především těch malých, přesun práv na nevolené bruselské byrokraty a zvýšení vlivu nejmocnějších zemí. Pod demokratickým hávem se má uskutečnit to, co kdysi načal Napoleon a později se snažil prosadit nacistický Berlín. Habsburský centralismus se má prosadit v celé Evropě, tentokrát s centrem v Bruselu.

Dnes se tedy některé evropské síly pokoušejí vrátit zpět před rok 1918 a znovu omezit samostatnost a národní práva. Získaly pro to také některé představitele u nás. Tentokrát však by se k podobným krokům měl vyjádřit každý. Vstupovali jsme do EU po plebiscitu, v němž většina obyvatel řekla své ano. Nechci hodnotit, zda to bylo dobře nebo špatně. Nyní bychom měli mít právo také se vyjádřit, protože další případné omezení suverenity a národních (státních) práv, není záležitostí úplatných politiků, ale dotkne se nás všech a hlásíme-li se k Masarykovu odkazu, pak bychom mu také měli být věrni. Svoboda, demokracie, nemůže totiž být tam, kde jsou někomu, protože to momentálním představitelům politicky vyhovuje, odebírána práva.

Jaroslav Kojzar