Bránit hranice každé z členských zemí

Musím opět, už vlastně podruhé, připomenout text Washingtonské smlouvy. Článek 5: Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Byla parafována 4. dubna 1949, tedy před sedmdesáti pěti lety, a sláva kolem tohoto data jistě bude v našich médiích téměř úplná.

Po 2. světové válce, připomínám, z iniciativy Velké Británie, byla již v platnosti tzv. Bruselská smlouva, v níž se pět západoevropských zemí (Belgie, Británie, Francie, Lucembursko, Nizozemsko) rozhodlo spojit své síly, jež by zabránily útoku proti nim. Angličané, věrni Churchillově doktríně, ovšem za největšího nepřítele pokládali už tehdy Sovětský svaz. Velmi zajímavým byl ovšem fakt, který se později dostal na veřejnost, že právě Churchill byl rozhodnut za využití zbytků německé armády napadnout sovětská vojska již k 1. červenci 1945. On to také byl, kdo v americkém Fultonu 5. března 1946 za přítomnosti prezidenta Trumana pronesl projev, jenž nastartoval »studenou válku«. Bylo to v době, kdy se Sovětský svaz musel potýkat s obnovou zničené země, stejně tak jako většina států, které v závěrečném stádiu války osvobodil, a byl rád, že se domů vracejí muži, kteří ji měli obnovit.

Následné jednání pětice se Spojenými státy a Kanadou rozhodlo o zřízení vojenského Paktu. To bylo 4. dubna 1949 a společně s oběma zeměmi se k Washingtonské smlouvě, která ten den byla podepsána, připojilo také Dánsko, Island, Itálie, Norsko a Portugalsko, přičemž posledně jmenované stále ještě mělo fašistickou vládu. V roce 1952 pak byli přijati Řekové a Turci.

Zlomový byl rok 1954, kdy 23. října byly podepsány tzv. Pařížské dohody, jež umožnily, aby v následujícím roce, 5. května 1955, se součástí Aliance stala také Spolková republika Německa.

Teprve to vyprovokovalo země východního bloku k založení Varšavské dohody. Do té doby se s něčím takovým nepočítalo. To bylo 14. května 1955. Byla to odpověď na akt, jenž byl socialistickými státy vyhodnocen jako nepřátelský. Mír navždy – jak si představovali lidé v roce 1945 – tím byl definitivně podkopán. Východ se totiž musel připravit na nebezpečí spojené s vojenským spolčením kapitalistického Západu. Nikdo nepochyboval, že v případě získání vojenské převahy by nebezpečí války mohlo být aktuální a samostatně uvažující východní země by takový nápor nemohly vyhrát.

NATO však neznamenalo mír. Jeho generálové a politici věděli, že z bodu pět Washingtonské smlouvy sice vyplývá, že má jít »jen« o obranu členských zemí, ale již tehdejší rozmístění amerických základen po světě tento závazek v podstatě anulovalo. Navíc stále platila stará Monroeova doktrína Amerika Američanům, a pokud jde o další světadíly, koloniální země nadále ovlivňovaly či přímo řídily své kolonie. Jen málokterá se úspěšně pokoušela dostat na cestu vojenské a politické samostatnosti nezávislé na »své« bývalé koloniální mocnosti. Stejně jako tomu mělo být za okupace českých zemí, také zde chyběly vzdělané osobnosti, a jestliže se našly, pak často byly ve vězeních anebo se nechaly zkorumpovat.

Nebýt rozšiřování vojenské západní Aliance, nebyla by ani ta východní a »studená válka« by nenakročila na hranu té »horké«.

Bod pátý Washingtonské smlouvy ovšem neumožňoval, aby si Aliance od tzv. vstupu Spojených států do vojenského bloku Anglo-Francouzů otevřeně řešila své problémy nebo zájmy daleko od svých mateřských zemí. Bylo to proti duchu OSN. Později si s tím vůdčí představitelé přestali dělat »vrásky«. A tak se Aliance postupně stala četníkem světa, který se veškerý odpor snaží řešit buď ekonomickým, politickým anebo dokonce vojenským nátlakem.

Proto nějaké závazky či dohody pro členské státy NATO přestaly být závazné. Příkladem nám je válka v Jugoslávii, zvláště pak o Kosovo 28. února 1998 – 11. června 1999. Srbsko, jehož částí toto území odnepaměti bylo, se stalo obětí bombardování nejen vojenských objektů, ale i civilních. Zahynulo při tom na dva tisíce lidí (uvádí se až 2500). Souhlas Rady bezpečnosti přitom NATO nedostalo. Brzy se pak pod tlakem USA Kosovo osamostatnilo a Spojené státy si zde také zřídily svou největší zahraniční vojenskou základnu v Evropě a jejich společnosti si přivlastnily kosovské surovinové bohatství. Naše republika patřila k nejposlušnějším spojencům Spojených států a k nejaktivnějším členským zemím NATO, a proto dne 21. května 2008 druhou vládou Mirka Topolánka (ministr zahraničí Karel Schwarzenberg) kosovskou samostatnost uznala.

Takže dohoda z Helsink (Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě – 1. srpna 1975), jenž zavazuje k pokojnému urovnání sporů, nevměšování do vnitřních záležitostí, neporušitelnosti hranic a dodržování územní celistvosti států, byla v tomto případě poprvé od oněch podpisů nejvyššími zástupci států kontinentu, USA a Kanady, narušena.

S mnoha dohodami to ovšem bylo obdobné. Jde například i o nerozšiřování NATO na východ. Tento závazek (not one inch eastward – ani o píď na východ) vyslovil zřejmě prezident USA Bush 9. 2. 1990 při jednání s Gorbačovem. Potvrzuje to také publikovaný výrok amerického ministra zahraničí Bakera. Na jednáních, kde šlo o sjednocení Německa, kterého se trestuhodně neúčastnili zástupci Československa (12. září 1990) potvrdil americký zástupce Seitz totéž slovy: »Dali jsme jasně najevo Sovětskému svazu při jednání ve formátu dva plus čtyři i při dalších jednáních, že nevyužijeme výhody stažení sovětských vojsk z východní Evropy. NATO by se nemělo formálně ani neformálně rozšiřovat na Východ.« Existují také další svědectví, dokonce byla publikována.

Dnešní pokusy toto, byť ústní, ujednání zpochybnit jsou důkazem, jak »lze věřit« Spojeným státům a NATO, jestliže se k něčemu přece jen zaváží. Aliance je dnes rozšířena skoro po celé Evropě a i ze zemí, které byly dříve socialistické, míří svými raketami na Rusko. Potažmo i na ekonomicky dále rozvíjející se Čínu, která k svému vývoji a obchodování se světem potřebuje klid a mír.

Jako další příklad věrolomnosti mohou sloužit také Minské dohody týkající se míru na Ukrajině z let 2014 a 2015, jež za západní země, členské státy NATO, podepsali francouzský prezident Holland a německá kancléřka Merkelová. Od samého počátku nebyly dodržovány. Dnes víme, jak potvrdila sama paní Angela, že to byl úmysl. Bylo třeba napřed vyzbrojit Ukrajinu, a tak kyjevské vládě umožnit válečné řešení. Výsledkem je dnešní válka na východě.

Také války NATO v muslimských zemích musím zmínit. Kdysi v Egyptě jednu vedli Angličané a Francouzi. Neprosadili se však. Stálo to křeslo britského ministerského předsedu. Výsledkem totiž bylo, že se jen na čas zkomplikoval mezinárodní obchod poničením Suezského průplavu.

V moderní době to byl vpád do Iráku. Důvodem bylo nařčení, vlastně výmysl zvláštních služeb, z toho, že se zde nalézají chemické zbraně. Tak 20. března 2003 začala válka NATO v čele s USA, jejímž výsledkem byla změna iráckého režimu, rozkradení uměleckých památek nevyčíslitelné ceny, ovládnutí naftových zdrojů vítězi a na půl milionu mrtvých.

Také zbraně pro ISIS, Islámský stát, bych mohl uvést. Byly dodány Spojenými státy a zřejmě i dalšími členskými zeměmi NATO s cílem destabilizovat Sýrii a v konečném výsledku ji podřídit zájmům USA a paktu. Když se záměr nepovedl, radikální muslimové obrátili své zbraně proti svým dodavatelům s cílem vytvořit zde radikální kalifát. Ač se ho podařilo spojeným silami, včetně Asadovy Sýrie a Ruska, porazit, stal se teroristickou organizací, která ohrožuje Evropu a je schopna destabilizovat některé africké země. Také to byl výsledek světovládné politiky NATO. Vše v rozporu s Washingtonskou smlouvou. Aby byli kritici umlčeni, byla proto tato dohoda před několika lety rozšířena o odstavec umožňující zásahy kdekoli na světě, kde jsou ohroženy zájmy Spojených států a Aliance. Dnes má tedy jakýkoli zásah daleko od neohrožovaných hranic Aliance »punc zákonnosti«. Sem patří války na východě, ať již jde o Afghánistán či Ukrajinu.

NATO má sloužit k obraně členských zemí, pokud by některá z nich byla napadena. Jenže to se od podpisu Washingtonské smlouvy nestalo. Napadeni byli druzí. V zájmu USA a paktu. Bez vypovězení války. Mnohdy při porušování smluv a ujednání. Kdo by se pak vítězů ptal po minulých smlouvách?

NATO by mohlo být dobré obranné společenství, jenže slouží-li především zájmům hlavní světové velmoci a všemocného kapitálu, »je něco shnilého ve státě…«. Mohl jsem dopsat… dánském. Ale ono nejde pouze o Dánsko, i když to patří mezi zakládající členy NATO. Jeho členy jsou totiž také Albánie, Belgie, Bulharsko, Černá Hora, Česká republika, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Island, Itálie, Kanada, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Severní Makedonie, Slovensko, Slovinsko, Spojené království, Spojené státy, Španělsko, Švédsko, Turecko. Na přijetí prý čekají Gruzie, Bosna, a že by i Kosovo?

Jen Švýcarsko, Rakousko, Srbsko odolávají. Je tu také Ukrajina. Ta je nejen »obilnicí Evropy«, má však i uhlí, sůl, titan, železnou rudu, kaolin, zirkon, grafit, jež potřebuje západní průmysl a hlavně pak Krym se Sevastopolem, z nějž lze ovládat Černé moře. To vědí nejen mnozí generálové, ale i podnikatelé, kteří se tam už »zadrábkovali«. Například Hunter Biden, syn současného prezidenta a… je tu na dostřel Moskva a nebylo by ani třeba dalekonosných raket.

Ptát se tedy, zda NATO je společenství mírové nebo vytvořené k válce, je, myslím, zbytečné. To, co zatím předvedlo, s mírovými cíli nemá nic společného, i když třeba jeho akce v Srbsku, Afghánistánu, Libyi, Sýrii, nazveme humanitárním bombardováním a dodávky zbraní a střelivazemím, které sledují NATOcíle příspěvkem k míru.

Jaroslav Kojzar