Módou dnešní doby jsou plastické operace. Na kteroukoli modelku ukážete, vždy si můžete být téměř jisti, že má cosi na svém těle upraveného. Od maličkostí, jako je mezírka mezi zuby, třeba až po několikanásobně zvětšené poprsí. Ženy však na tom, aby trochu pomohly přírodě, pracovaly již od nepaměti. Málo platné, vždy se chtěly líbit mužům a jen málokterá byla se sebou spokojená…
Z četných vykopávek hrobů, jejichž stáří se odhaduje na desítky staletí před naším letopočtem, je patrné, že již tehdejší ženy používaly mnohé prostředky pro zkrášlení své vizáže. Nálezy hřebenů, šperků, ale i s postupem času stále dokonalejších textilií ukazují, že se něžné pohlaví chtělo od pradávna tomu silnějšímu líbit a dělalo pro to maximum.
Souběžně s vývojem svrchního oblečení pochopily ženy i to, jakou důležitost má spodní prádlo, které je nejen branou k erotickému svádění, nýbrž také prostředkem, jak skrýt nedostatky, případně zvýraznit přednosti. Existují četné důkazy o tom, že již antické ženy uměly díky svojí vynalézavosti a důvtipu vítězit nad přírodou. Věděly, že speciálním pásem mohou stáhnout své poprsí, pokud se jim zdá příliš bujné, nebo naopak podepřít koženým poprsím svěšená prsa či zvětšit umělými ňadry ta přírodní, ovšem znatelně malá. Právě v té době se všeobecně rozšířilo oslí mléko, které se používalo pro zpevnění ňader.
Po pádu římské říše sice šla ženská krása do pozadí, ovšem naštěstí přišla renesance a s ní i znovuzrození pohledu na křivky, které umí ocenit jen muž. Manželky a milenky pózovaly malířům nahé a bohatí velmoži si dokonce považovaly za čest, když jejich dcery mohly kráčet před veličenstvem v rouše Evině. S tím souvisí i vývoj dalších »udělátek« pro zvýraznění půvabů či zakrytí nedostatků. V dalších letech, hlavně pak v 17. a 18. století se vytvořily šněrovačky, korzety, krinolíny, ale také kosmetika, které vévodil objev nad jiné populární – pudr.
Plastická chirurgie
Revoluční byl vynález podprsenky, která v roce 1990 oslavila sté výročí své existence. Skutečný převrat pak způsobilo zejména erotické prádlo, ale co to bylo proti tomu, když začala na počátku minulého století vítězit plastická chirurgie. Již před druhou světovou válkou si bohaté ženy mohly nechat opravit své nevzhledné nosíky, uši nebo odsát tuk. Japonky zase v té době často sahaly ke korekci svých šikmých očí a stávaly se z nich »Evropanky«. Nejžádanějšími se v druhé polovině 20. století staly operace prsou, k nimž dnes sahají ženy a dívky napříč profesemi, v té době však byly výsadou hereček, zpěvaček a modelek. Jen tak pro zajímavost – o tom, že ani velké poprsí není branou do ráje, se přesvědčila např. hollywoodská star Morgan Fairchildová, kterou přestali režiséři po zvětšení prsů obsazovat do rolí s odůvodněním, že diváci jsou přesyceni půvabů z plastiku.
Mimochodem – ženská prsa byla symbolem krásy už od dávné doby. Nemusíme vzpomínat jen na proslavenou Věstonickou Venuši, stačí se posunout do nám bližší doby a citovat spisovatele Émile Zolu, který psal o jedné barmance, jejíž poprsí bylo tak velké, že je mohl člověk s dlouhými pažemi jen těžko obejmout. »Připomínalo dvě kopky sena,« přirovnal francouzský romanopisec.
Velká prsa byla odpradávna symbolem dobré matky a domácí paní. Mnozí muži milovali poprsí své vyvolené možná více než to, co nosila uvnitř. Nejznámějším pomníčkem půvabných sexy ňader je mísa na ovoce, kterou nechal pro nešťastnou Marii Antoinettu (1755-93) zhotovit její manžel Ludvík XVI. Základ dané mísy tvoří přesná kopie královnina prsu…
I z hlediska ňader se společenské požadavky na dokonalé tvary mění. Před nějakými třiceti lety začaly vítězit vyzáblé modelky, kterých bylo všude po časopisech plno. Každému dojde, že jejich poprsí z logických důvodů nemohlo být překypující. Tato doba je naštěstí pryč, a dnes již i v soutěžích krásy občas najdeme ženy, které zdobí pověstná slovanská »krev a mlíko«.
Nohy a jejich melodie
Podobně sledovanou částí ženského těla jako prsa jsou nohy. Čím delší, tím lepší. A štíhlé samozřejmě strčí do kapsy ty tlusté. Ne vždy to ale platilo. Stačí si prohlédnout obrazy barokních mistrů a najednou si uvědomíte, že ideál krásy se od té doby posunul měrou vrchovatou. Rubensovy krásky mají silná stehna přecházející v masivní zadek. Nohy zdobí svalnatá lýtka, která dodávají dolním končetinám dojem neobyčejné objemnosti.
Až teprve rokoko přišlo s krásou dlouhých a štíhlých nožek. To vše umocnil vynález vysokého podpatku, který některé ženy označují za pomstu šovinistických mužů, ale ruku na srdce – která z vás, milé dámy, se v botách na podpatcích nikdy necítila sebevědomější a přitažlivější!?
Před třičtvrtěstoletím spatřil světlo světa největší vynález pro zdokonalení podoby dámské nožky – nylonové punčochy. A zhruba v té době se začaly vést debaty, která žena má nejkrásnější nohy na světě. V roce 1969 byly za ideální vyhlášeny dolní končetiny tedy 21leté Angličanky Niny Scottové s těmito »vzorovými« mírami: délka od kyčle ke kotníku 97 centimetrů, objem stehen 42 cm a objem kotníků 21,5 cm. Ovšem slavný tanečník Fred Astair uvádí podobná měření na pravou míru s dodatkem, že »krásné nohy jsou jen nohy, kdežto melodii tvoří chůze…«
Lépe zezadu než zepředu
K velebeným částem ženského těla patří už odpradávna také pozadí. Ostatně ho znázorňují už nástěnné malby pravěkých lovců, nechybí v dílech antických, barokních, rokokových a prim hraje do značné míry i v dnešní době. Zadek se dostal i do básní, a často ve větších rozměrech, než jaké se považují za standard – například v lyrickém díle Vincenta Voitura Nejkrásnější zadnice.
Je zajímavé, že pozadí hrálo hlavní roli i v počátcích fotografie ženského aktu. Již v roce 1850 první daguerrotypie z roku 1850 od neznámého autora zachycuje ženský akt zezadu. Nejznámější je v tomto směru zřejmě snímek Edgara Pegase Zpět k přírodě z roku 1890.
A jak se mění požadavek na velikost »podvozku« s dobou? Asi stejně jako na ženskou tloušťku či hubenost. Jiné to bylo za dob Věstonické Venuše a jiné před pár lety, kdy byla ideálnem krásy kostnatá Kate Mossová. Jsou ale národy, které ženskému pozadí věnují více pozornosti než jiné. Hlavně Jihoameričané nekoukají v prvé řadě do očí. Sociolog Ramirez dokonce sepsal ve své studii, že »pro Argentinky se stalo nepochybně důležitější vypadat lépe zezadu než zepředu«. Afričtí Hotentoti dokonce pěstují u svých žen extrémně velké zadnice: mladé dívky vykrmují a díky speciální dietě pak mají již v nějakých osmi letech větší zadní část těla než dospělé Evropanky – vytvořený tukový polštář nazývají Hotentoti jako »aredi«.
Obličej a vlasy
Říká se, že moudrý muž se nepodívá ženě nejprve na prsa, ale na rty. Ano, existují i další atributy ženské krásy, mezi něž jistě patří i rty, oči a vlasy, tedy vše, co tvoří obličejové půvaby. Hlavně z hlediska porostu hlavy můžeme v proudu času najít opravdové zajímavosti v nahlížení na něžné pohlaví.
Změny účesů a zdobení ženských kadeří můžeme nejzřetelněji vysledovat v době císařského Říma, kdy vítězilo bohaté kadeření a vyčesávání vlasů, a když to nešlo, pomáhaly první příčesky a paruky. Dlouhé vlasy se staly symbolem cti, vznešenosti a svobody. A to nejen u mužů, ale i u žen. Proto vítězní dobyvatelé často trestaly poražené tak, že jim stříhaly vlasy. Toto potrestání nezřídka potkalo i provinilé nevěstky.
Paruky v ženském i mužském provedení stanuly na vrcholu, jak jistě sami bleskurychle odvodíte, v době baroka (17. století). Pokud byste se narodili v této době a pracovali jako parukář, zažili byste skvostný život.
Ten uťala až do rokoka, jež bylo zlatým dolem pro změnu pro kadeřníky, kteří trávili celé hodiny úpravou jediné lidské hlavy. Jejich honoráře byly takové, že i nejbohatší dámy chodily do kadeřnictví jen svátečně.
Složitým účesům, jak je proslavil zejména dvorní kadeřník posledních Bourbonů Leonard, odzvonilo zejména v 19. století, kdy do módy přicházejí i kratší vlasy. Průkopnicí mužského střihu vlasů byla básnířka George Sandová (1804-76), která si vysloužila přezdívku »žena mezi dvěma pohlavími«. A to ještě tehdy nikdo netušil, že přijde doba, kdy jednotlivých pohlaví bude – údajně – několik desítek…
Zpět ale k normálnu. Dnes sice na přehlídkách krásy většinou vítězí dlouhovlasé modelky, ale i mnohé ženy proslavil typicky krátký účes (vzpomeňme na Audrey Hepburnovou, Halle Berryovou či u nás Vlaďku Erbovou). Módní je naproti tomu, ať už máte vlasy jakkoli dlouhé, obarvování, odbarvování a přebarvování. Počínaje Ginou Lollobridgidou, přes Madonnu až třeba po Julii Robertsovou.
Je to tak. Každá žena se chce líbit a každá na to jde jinak a pomocí jiných zbraní. Bylo to tak vždy, je to tak dnes a bude i nadále. Nebojíme se napsat – navždycky…
Marcela Špičková
FOTO – wikipedia.org/CC BY-SA 2.5/Petr Novák a pixabay