Není to jen módní vlna, ale koníček, který přežil desetiletí. Zábava, které propadlo několik generací po sobě. Bavili se jí dědečkové a babičky, stejně jako tatínkové a maminky. A dnes tomu učí své děti. Její výhodou je, že se s věkem neomrzí, jako třeba jiné hry omezené na školní časy. Ano, řeč je o puzzle. Jeho skládání se dá označit jako tvůrčí činnost, která rozvíjí logické myšlení. Z jednotlivých dílků, které do sebe musejí přesně zapadat, se složí kýžený tvar či obrazec.
Agentura Faktum při jednom ze svých průzkumů zjistila, že obliba puzzle je skutečně velmi vysoká. Téměř polovina dotázaných žen a 26 procent dotázaných mužů odpovědělo, že puzzle skládají. Mezi skládajícími převažuje mladší a střední generace, především lidé se středoškolským vzděláním.
Obliba puzzle podle agentury spočívá v tom, že jde o činnost, které se mohou účastnit všichni členové rodiny či více přátel. Navíc lze skládání kdykoliv přerušit a opět se k němu vrátit. Z průzkumu vyplývá, že nejde o záležitost čistě rodinnou, dotázaní odpovídali, že skládají i s návštěvou či na návštěvě.
Začátky? Pomůcka zeměpisu
Vždy bývá nadmíru zajímavé, když se podíváme daleko do historie na věci, které nyní považujeme za běžnou součást našeho života, ale tehdy byly v plenkách či dělaly první nesmělé krůčky. A vězte, že kořeny puzzle sahají až do poloviny 18. století.
První skládačku vyrobil londýnský rytec a kreslíř map John Spilsbury v roce 1760. Tehdy nalepil jednu ze svých map na tvrdé dřevo a truhlářskou pilkou vyřezal jednotlivé země. Vyrobil tak vzdělávací hru, která sloužila jako učební pomůcka zeměpisu pro anglické děti. Nápad však nebyl po dlouhou dobu dále rozvíjen, a tak zůstaly puzzle pouze vzdělávací pomůckou.
Kdo ví, zda by neskončily v propadlišti dějin, nebýt toho, že se na konci 18. a začátku 19. století rozšířily jako hračky. Ovšem dovolit si je mohly jen bohaté rodiny, zatímco dnes rozhodně nepatří mezi nejdražší sortiment a dovolit si je může prakticky každý. První puzzle navíc neměly dílky jako ty dnešní, ale byly vyrobeny z mahogonového nebo cedrového dřeva.
Všeobecnou zábavou se puzzle stávají až od poloviny 19. století, kdy se přesouvají spíše do kategorie hádanek či hlavolamů. Ještě více to umocnil rok 1870, kdy byl vynalezen stroj na řezání puzzle. V této době již přicházejí na scénu tvary dílků, jež známe z dnešní doby, navíc místo drahého dřeva se začaly používat překližky, na které se obrázky buď malovaly nebo lepily. Lepenkové puzzle se poprvé objevily v pozdních letech 19. století.
Ve století dvacátém se puzzle pozvolna stávají zábavou pro celé rodiny a opouštějí sféru potřeb pro děti. Kromě toho nastala doba, kdy se začaly vytrácet dřevěné puzzle, zatímco ty kartonové postupně zvítězily na plné čáře.
Tři klíčové firmy
Synonynem pro puzzle se v podstatě stala Ravensburger. Historie této společnosti sahá na začátek dvacátého století a je nerozlučně spjato se jmémen Otto Robert Maier. Na rozloze 40 000 m² pracuje zhruba 2000 zaměstnanců. V současnosti patří firma Ravensburger AG mezi přední výrobce hraček v Evropě, neboduje tedy jen v oblasti puzzle.
Co do časové geneze ji předběhla snad jen španělská firma Educa, jejíž historie sahá do roku 1894 a dnes patří mezi tři hlavní výrobce puzzle (spolu s Ravensburgerem a italskou Clementoni). V každém balení puzzle, které má 500 a více dílků, naleznete také zdarma lepidlo.
Není bez zajímavosti ani to, že většina skládaček, které v minulosti objevovaly na československém trhu neslo pečeť organizace UNICEF…
Puzzle ball
Název »puzzle« pravděpodobně pochází z angličtiny, kde toto slovo označuje jakoukoli skládačku, i v přeneseném smyslu slova. Skutečným ekvivalentem je ale jigsaw puzzle, popisující skládačku vzniklou rozřezáním pomalovaného prkénka lupénkovou pilou. Místo správné výslovnosti »pazl« se v České republice ujala zkomolenina »pucle«, případně »puclík«.
Kromě klasických čtvercových a obdélníkových skládaček existuje také tzv. puzzle ball, kde jsou dílky zaoblené tak, že po složení z nich vznikne koule.
Puzzle se může skládat třeba jen z několika velkých částeček (dětská), ale může jich být také několik tisíc. To už jde o puzzle pro pokročilé. Pokud skládáte početnější puzzle, je výhodné udělat si v rozložení částeček nějaký systém. Například na jednu hromádku dát všechny krajové částečky atd. Však to všichni milovníci této úžasné zábavy dobře vědí…
Vědecké studie
Puzzle může navíc sloužit i jako pramen pro vědecké studie. Před pár lety časopis ACM Transactions on Computer-Human Interaction zveřejnil studii lidského chování na základě toho, podle jakého klíče skládáme puzzle, jak nám to trvá rychle a zda při tom kooperujeme ochotně s jinými lidmi či nikoli.
V zásadě se lidé dělí na dva typy: »okrajoví posedlíci« se soustředí výlučně na vybrání pouze »rovných« kostiček, aby co nejdříve složili pouze okraj a do něj pak doplňovali zbytek. Naopak »oportunisté« jsou mnohem kreativnější, třídí si kostičky podle mnoha kritérií od soustředění se na různé sektory skládačky (horní a dolní) nebo výběr kostiček podle nejvýraznějších celků v obrázku. Oportunisté pak byli mnohem lepší, když skládali puzzle sami. Okrajoví posedlíci měli tendenci ovládnout skupinu skládajících a rozhodovat, jakým způsobem se bude skládat. A tak je to prý i v životě: oportunisté jsou tvůrčím typem, který se nevyplatí spoutat nějakými přesně zadanými úkoly a »nalajnovat« jim veškerý pracovní postup, kdežto okrajoví posedlíci potřebují právě přesný opak, jinak jsou bezradní a při plnění konkrétní činnosti se absolutně ztratí. A to navzdory utkvělé představě, že umějí řídit kolektiv a prosazovat za každých okolností své, s čímž nezřídkakdy přicházejí i do partnerského vztahu…
Marcela Špičková
FOTO – pixabay