Za lékovou krizi může naše vláda, řekl David Rath (II. část)

Exhejtman Středočeského kraje a bývalý poslanec ČSSD David Rath se v exkluzivním rozhovoru pro iportaL24.cz vyjádřil k řadě politických otázek, jak jste se mohli dočíst včera. Nyní přinášíme druhou část interview a tentokrát dojde i na specialitu zkušeného lékaře ze středočeských Hostivic, kterou je – jak jinak – zdravotnictví. Jak to bylo s covidem? A jak vyřešit lékovou krizi či nedostatek lékařů v českých luzích a hájích?

Jak coby lékař zpětně hodnotíte otazníky a pochybnosti kolem covidu? Byla to skutečně nebezpečná pandemie, nebo naopak nafouklá bublina, která skončila v momentě, kdy začala válka na Ukrajině?

Obojí. A já to hned vysvětlím. V momentě, kdy vznikne nový virus, nikdo na počátku nemůže vědět, jak se bude ve společnosti chovat. Navíc není jasné, jestli jeho vzniku někdo dopomohl. To znamená, jestli je to uměle vytvořený virus – a teď se můžeme bavit, jestli záměrně nebo omylem. Ve Wu-chanu je velké výzkumné centrum, o kterém kolují informace, že je financované Američany, které se dlouhodobě zabývá výzkumem virů a jejich úpravami. Říkám to proto, že se můžeme vrátit zpátky k dalším epidemiím za posledních dvanáct let – ať už to byla ptačí chřipka, prasečí chřipka nebo nějaký ten jiný SARS – všechno to vzniklo v Číně, což je zajímavé. Například Indie je dneska dokonce možná lidnatější než Čína a panují tam ještě horší hygienické podmínky. Proč žádná epidemie nevznikne v Indii? Proč všechny za poslední dobu mají původ jen v Číně?

To jsou takové náhody, které samozřejmě člověka vedou k určitým pochybnostem na téma přirozený vývoj. Však si vezměte tu historku s netopýrem na trhu. Netopýry jedí už staletí, že ano? V tom případě mají netopýři ty viry logicky dlouho. Proč to přeskočilo na člověka až nyní, a ne někdy dříve? Otazníků je tam hodně, a co jsem o tom všechno četl a vysledoval, vypadá to, že tomu někdo pomáhá. To znamená, že ten virus někdo upravil. A pak samozřejmě můžeme debatovat, jak už jsem naznačil, jestli to byl omyl nebo cílený únik. Čili si pochopitelně dovedu představit i obavy některých vlád, které vědí, že tu máme nový virus, který je možná uměle vyrobený, a nevíme, jak se bude chovat.

Jestli to bude lehká rýmička a nebo to skončí nějakou těžkou infekcí, která zahubí jako ve středověku 40 procent obyvatel. To nikdy dopředu nevíte. Takže na začátku je určitě obezřetnost a opatrnost, s níž souvisí i jistá opatření, na místě.

Bohužel se toho zase ve velké míře chytila mainstreamová média, kterým se to zalíbilo jako nosné téma. Takže v době, kdy už bylo jasné, že to není »mor«, že to má úmrtnost na úrovni klasických chřipek, to znamená nějaké jedno až dvě procenta, a že vážné průběhy se týkají především lidí, kteří jsou staří nebo vážně nemocní, se to mělo celé přehodnotit. Nafouklá bublina měla splasknout, místo toho se všichni předháněli. Nestačí jedna rouška, budete mít hned tři. Nestačí mít zakrytá ústa a nos v metru nebo tramvaji, musíte je mít i v lese na procházce, kde vůbec nikoho nepotkáte. Místo zavedení principu, že kdo se necítí dobře, zůstává doma, zavřete školy rovnou na rok. Byl to důsledek toho, že nikdo z politiků nedokázal autoritativně vystoupit a říct »já si beru zodpovědnost«, »uděláme to a to a přesně takovýmto způsobem«.

To se mimochodem stalo ve Švédsku, které bylo hodnoceno jako »kontroverzní«. Ano, každý, kdo má trošku nemainstreamový názor, dostane nálepku, že je kontroverzní, protože nebeká s davem. No a tenhle člověk, ten hlavní hygienik Švédska, nebečel s davem, ale razil ve světě do značné míry ojedinělý přístup a nyní retrospektivně můžeme vidět, že byl správný. Smutné je, že dneska už s odstupem nikdo není schopen udělat analýzu a vzít všechna ta důležitá čísla. To znamená, kolik lidí umřelo, přičemž důležitý je jeden údaj – nadúmrtí. Protože běžně v každém roce u nás umře nějakých 100 až 110 tisíc lidí a zhruba obdobný počet se narodí. V covidových letech skutečně došlo k nadúmrtí, takže čísla se dostala na 120 až 130 tisíc. A to běželo v každé zemi. Tam je nějaký standard, který se dá vypočítat, a pak máte nějakou odchylku. A je jedno, jestli má daný člověk diagnózu »s covidem« nebo jestli umře ze stresu, protože je zavřený doma a nesmí vycházet. Prostě ten stres na něj je tak silný, že ho raní mrtvice. A kdybyste nebyl pod takhle silným stresem, tak vás to nepotká, respektive potká třeba až za pět let. Každopádně jsou to ale všechna úmrtí způsobená celou situací. A to je důležité číslo!

Čili nikdo dneska nesrovná nadúmrtí jednotlivých zemí. Neřekne si, kolik stála ta opatření ekonomicky. Nesrovná, o jakou veškerou šikanu šlo, a pak nevyvodí závěr. Samozřejmě je to na poměrně sofistikovanou, velice složitou analýzu, já na to nemám kapacitu. Je to na téměř disertační práci a takovou bych si rád přečetl, protože by to bylo velmi poučné. Protože z těch čísel, která jsou zveřejňována, vypadá, že skutečně to Švédsko zvládlo pandemii nejlépe, a asi i nejlevněji.

Dnes je hodně skloňovaným tématem, kterým se bude zabývat i Poslanecká sněmovna, nedostatek léčiv. Kdo to zavinil a jaká byste našel řešení?

Na vině je vždycky naše vláda a ti, kteří produkují zákony, to znamená parlament a ministerstva. Tady je to v podstatě souhra několika věcí. Za prvé celosvětové situace, kdy jak pandemie, tak válka v Rusku, tak vypjaté vztahy mezi Indií a Čínou a západním světem, rozkolísaly dlouhodobě stabilní systém výroby léčiv. Kapitalismus, jak říkal, tuším, Lenin, je zajímavý v tom, že připomíná obchodníka, který vám prodá provaz, na kterém ho pak oběsí. A ten západní kapitalismus chtěl vydělávat pořád víc a víc, nestačily mu zisky, co měl, když byly farmaceutické továrny v Evropě a Americe, a tak došli k závěru, že nejlepší bude, když to všechno začnou vyrábět v Indii a Číně, protože tam mají levné dělníky. Neexistují tam tak přísné regulace stran životního prostředí, takže se netřeba tolik ohlížet na zachycování toxických věcí, jdoucích do řeky, do půdy a do ovzduší. A postupem času si řekli: »nestačí nám vydělávat a mít marže třeba 30, 40 procent, my chceme mít stovky procent«.

Hamižnost je v podstatě zrůdná a tady vedla k faktickému utlumení výroby ve všech zemích. V Evropě a Spojených státech zůstaly jen zlomky a všechno dneska vyrábí Indie, Vietnam a Čína. Můžeme se bavit, kde je toho více, ale de facto platí, že v tomhle trojúhelníku je dneska vyráběno nějakých 80 až 90 procent léků.

Časy, kdy jsme tady měli firmu Léčiva a SPOFA nebo Slovakofarma které pokrývaly vlastní výrobou nějakých 80 až 90 procent spotřeby, jsou dávno zapomenuté, protože my jsme přišli o ty továrny, o know-how a už skoro neumíme vyrobit nic. Takže dneska to vypadá tak, že se dovezou de facto prekurzory, to znamená chemicky účinné látky do Evropy a Ameriky, načež se to ve zdejších továrnách akorát dá do tobolek, kapsiček, čípků, zabalí do krabiček, dá se tomu národní název a přidá se příbalový leták v příslušném jazyce. My jsme teď takové baličky, dá-li se to tak říci. Takže tohle je jeden důsledek. A teď, když se stalo, že Čína má nějakou potřebu, Indie také, tak to logicky rozhodilo ty řetězce. Uzávěry stran covidu tam hrály taky roli, co si budeme povídat. Měli zavřené továrny, všechno bylo regulované, tudíž přišly pochopitelné výpadky a snížily se objemy dodávané několik let.

Druhá věc je vlastní česká politika. Najdeme většinu léků v Německu, ale už ne v Čechách. Jednoduchá věc. V Německu stanovují regulované ceny, to znamená, že stanovíte maximální cenu, za kterou se daný lék může prodávat na trhu. No a my v Čechách jsme si zavedli regulaci přísnější, což není úplně špatně, protože jsme chudší země než Německo, nicméně se to musí dělat s rozmyslem. Takže když vidíte, že penicilín a další léky v Německu stojí dvakrát tolik a oni to zaplatí, zatímco u nás trváme na tom, že to chceme mít za polovinu ceny, tím pádem to nikdo nedodá. Léky na českém trhu chybí, což je samozřejmě selhání vlády.

A ta opatření…?

Ta jsou v podstatě jednoduchá. Technika je různá, ale v podstatě, když hrozí nedostatek nějakého léku, můžete jít v cenotvorbě až na to, že srovnáte cenu na úroveň okolních zemí. Pro nás to znamená hlavně Rakousko a Německo, od nich musíte vycházet. Holt když tam ten penicilín stojí dvakrát tolik, tak u nás musí stát taky dvakrát tolik, protože jinak ho sem ten výrobce prostě nedoveze. U nás jsme si penicilínku zrušili, takže my si ho tady nevyrobíme. A to je ta druhá věc. Víte, vláda a Evropská unie dotuje kdeco, dotuje se řepka, dotují se bioplynky a kukřice, aby byla do těch bioplynek, ale ne léky, které jsou strategická, životně nutná věc. Dá se vyjmenovat minimálně 100 až 200 léků, které se dají nazvat jako strategicky významné, a ty byste měl mít v každém případě. Měly by se vyrábět na území Evropské unie. A pokud to není schopen zajistit trh, v ten moment musí pomoct dotace.

Tedy EU a tím pádem i česká vláda naprosto zaspaly, protože už minimálně dva roky měly jednat. V tuhle chvíli už měl nabíhat systém dotace pro zřízení a výrobu řekněme vytipovaných skupin a druhů léků v jednotlivých členských státech. Samozřejmě nemusí si každý vyrábět všechno sám, ale určitě je možné říci, že to a to se bude produkovat – dotovat v České republice, to a to v Polsku a to a to třeba v Německu nebo na Slovensku. Měli bychom léky dobře dostupné, protože EU by výrobu dotovala. Jenže Unie radši všechny peníze pošle na zbraně na Ukrajinu, a jak říkám, dotuje řepku, a to, že nejsou léky, je zjevně nezajímá. Myslím si, že je to evidentně další důkaz selhání jak současné české vlády, tak té evropské reprezentace.

Podle České lékařské komory chybí v ČR okolo dvou až tří tisíc lékařů. Když k tomu připočteme i nedostatek sester či nelékařského zdravotního personálu, máme na stole další problém. Jaké vidíte řešení? Větší investice do vzdělávání? A kde vůbec hledat příčiny tohoto stavu?

To máte strašně jednoduché. Že k nedostatku lékařů dojde, o tom se vědělo dlouho, už někdy od půlky devadesátých let, kdy jsem zakládal Lékařský odborový klub. Už tehdy jsme si nechali zpracovat sociologickou analýzu, z které bylo jasné, že mezi roky 2016 a 2020 a hlavně po roce 2020 se začne prudce stupňovat nedostatek lékařů z důvodu stárnutí, odchodu do důchodu a tak dále. Upozorňovali jsme na to a materiály předali ministerstvu. Problém byl přesně popsán, ale všichni na to kašlali. Říkali, že je to daleko, že to takový problém není – v roce 1995. Že lékařů je dost. Jenže dnes došlo na naše slova.

Výsledky pro nás tenkrát zpracovával Sociologický ústav, takže každý věděl, o co jde, ale málokdo s tím něco dělal. Možná jen profesor Fišer jako ministr zdravotnictví, o něco jsem se snažil i já, ale tím to skončilo. Ostatní ministři zdravotnictví se na to úplně vykašlali. Přitom řešení je v podstatě velice prosté.

Víte, ty lékařské fakulty produkují dost lidí, ale málo jich skutečně reálně zůstane v Čechách nebo přímo v daném oboru. Z toho vyplývá, že se musí zvětšit atraktivita. A jsme zase u peněz. Když jde český lékař do Německa, kde ho rádi zaměstnají, protože tam mají taky málo lékařů, bere o nějakých 50 až 60 procent vyšší plat, ne-li ještě více, a k tomu přistupuje vlídnější systém vzdělávání, hlavně z hlediska získávání atestací.

Je jasné, že kdo z mladých lidí má rozum v hlavě, ten se poohlédne po práci někde v Německu, protože tam máte často příjemnější pracovní prostředí, lepší přístup k pracovnímu právu a dodržování předpisů typu přesčasů, dodržování bezpečnostních věcí a tak dále.

Pochopitelně ani tam není všechno stoprocentní, ale proti českému nepořádku většina věcí funguje o něco líp a k tomu vám dají víc peněz. Jedinou bariérou je jazyk, takže kdo se naučí trochu německy, tomu se najednou otevírá úplně jiný pracovní trh. A my? Nedokážeme tyhle jednoduché věci napravit. To znamená přidat něco na platech, atestační systém udělat o něco jednodušší a upravit organizaci práce, aby to nevedlo k takovému přetěžování lékařů. A nemluvím jen o přetěžování prací. Například díky takzvané digitalizaci máme dvakrát tolik práce, to si málokdo uvědomuje.

Digitalizaci ve zdravotnictví si ale vesměs veřejnost pochvaluje…

Tady má každý plná ústa řečí, jak digitalizace všechno vyřeší. Ano, potřebujete dvakrát tolik pracovníků, jak sester, tak lékařů, protože oni stráví 50 procent pracovní doby bojem s počítačem. »Boj« říkám trochu nadneseně, ale jde o to, že sestra, když vydá pilulku nebo dá někomu napít nebo ho přebalí, tak si pak hned běží sednout k počítači, otevřít si stránku dotyčného pacienta, musí tam najít příslušné kolonky a dovyplňovat tam, že mu dala acylpyrin, že mu dala druhou plenku, že mu dala dvě deci vody. Takže zatímco péčí o pacienta stráví třeba dvacet minut, tímhle stráví dalších dvacet minut, protože cosi zapisuje. A totéž lékař. Ono je hezké mít elektronické recepty, to si všichni strašně chválí, pro pacienty dobrý, ale já za hodinu stihnu napsat podstatně míň receptů, než když jsem je psal v ruce. Zhruba polovinu.

Protože to znamená příslušného pacienta vyhledat, otevřít v databázi, vyhledat příslušný lék. Teď vám to, zvlášť v dnešní době, ukazuje, že ten lék není, a on přitom je, nebo zase že je, ale ve skutečnosti není. To řešíte dodatečně, protože vám volá pacient znova, nebo se vám ozvou z lékárny. Takže totální chaos! Když pak teda konečně vyberete lék, odešlete, pak musíte čekat, zda to pacientovi došlo, protože ho nemáte při sobě. Často se stává, že si lidé změní telefonní číslo nebo mají jiný aparát, který není schopen eRecepty přijímat, případně celý systém v daný den nefunguje ideálně. Říkám: »Už to přišlo?« Dozvím se, že ještě ne. Tak chvilku počkáme. A ono se to nasčítá. Zatímco kdysi stačil papír s tužkou, dva řádky a pacient odcházel do lékárny. Ano, bylo to tak trošku v uvozovkách »ne hi-tech«, ale zabralo to polovinu času. A pozor – polovinu nákladů! Kousek papíru a zlomek gramů inkoustu levné propisky. Teď k tomu musím mít počítač, který stojí řádově padesát tisíc, napojení na internet čili dobrou wifinu, která taky není levná. K tomu to navíc ještě musím tisknout – takže tiskárnu, kartotéku, papír… Takže zatímco tehdy to stálo třeba halíř na vystavení receptu, dneska už jsme v řádech mnoha korun.

Ano, některé věci nám ulehčily práci. Třeba posílání rentgenových –CT-MR – snímků mezi pracovišti, to je skutečně velmi dobré. Dá se to dnes sdílet. Udělají vám to v Brně, ale v Praze si to můžou stáhnout a podívat se na to. To je určitě obrovské plus. Ale současně se tam nabalila celá řada naprostých hloupostí, které nefungují nebo fungují pomalu, jsou drahé, a tím pádem okrádají lékaře a sestry o čas. Proto i lékařů a sester potřebujete dvojnásobek, než k tomu bylo třeba před patnácti lety.

Takže abych ty příčiny shrnul – je to málo peněz a špatná organizace práce spolu se zdlouhavým a složitým vzděláváním, co způsobuje nedostatek sester a lékařů. Příčiny známe, řešení v nedohlednu…

Petr Kojzar

FOTO – autor