Volbou Dienstbierovy cesty bychom odsoudili SOCDEM k rychlému zániku, tvrdí před sjezdem středočeský předseda Nedvěd

V sobotu 5. října se v Hradci Králové v Kulturním domě Střelnice uskuteční 46. sjezd Sociální demokracie (SOCDEM). Nejstarší politická strana u nás se potácí od jedné volební porážky za druhou, a i proto její předseda Michal Šmarda nebude obhajovat svůj post. Jak jsou v tomto případě rozdány karty a co budou hlavní programové body ohledně dalšího směřování SOCDEM, nám v rozhovoru pro iportaL24.cz nastínil nový předseda středočeské organizace Jiří Nedvěd.

Sociální demokracie od roku 2021, kdy vypadla z Poslanecké sněmovny, ztratila prakticky ve všech volbách. Do europarlamentu se nedostala, naposledy v krajských volbách přišla o 24 mandátů. Kde byl podle vás zakopaný pes?

Je férové říct, že úpadek sociální demokracie začal dávno před rokem 2021, strana postupně vyklízí pozice nějakých 15 let, vždyť jen během čtyř let vlády Bohuslava Sobotky klesl její volební výsledek z 20,5 % na 7,3 %. Další úpadek následoval během nesebevědomého angažmá v Babišově vládě. Výčet důvodů by nám patrně vyplnil celý rozhovor, a to by nedávalo smysl. Pokud jde konkrétně o poslední období, pod Šmardovým vedením se především všechny negativní jevy z minulosti akcelerovaly. Jeho politická koncepce byla nejasná, pro veřejnost nesrozumitelná a lavírující, takže si postupně znepřátelil prakticky všechny skupiny společnosti, což je samo o sobě pozoruhodný výkon. Nikdo dnes mimo nostalgie nemá důvod SOCDEM volit. Ubyly tisíce členů nespokojených se zmateným politickým kurzem a amatérským řízením, zanikly desítky, možná stovky organizací po celé zemi. A Šmarda a lidé kolem něj nedokázali na vývoj v podstatě nijak reagovat, někdy se dokonce tvářili, že je to tak v pořádku.

Na sjezdu v Plzni v loňském roce Michal Šmarda představil svůj projekt rebrandingu strany a plán jejího sebevědomého návratu na politickou scénu. Jeho vedení do něho také nainvestovalo velké finanční prostředky získané z výprodeje stranických nemovitostí. Prakticky nic z věcí, které Šmarda sliboval, se nepovedlo uskutečnit a v poslední době se rozklad strany ještě prohloubil. Vedení působí zcela bezradně, jeho kroky jsou pro veřejnost nekonzistentní, někdy snad až nesvéprávné. Sám Michal Šmarda je pro mě velkým zklamáním. Bylo smutné sledovat proměnu kdysi vcelku zajímavého lokálního politika a hlavně mimořádně živého člověka v arogantního a vyčichlého funkcionáře bez špetky energie a sebereflexe. Je pro mě také důkazem toho, že komunální a tzv. velká, celostátní politika jsou dvě odlišné disciplíny a úspěch v jedné nutně nezaručuje ani minimální úspěch ve druhé. Šmarda po celé tři roky neúspěšně hledal silné téma a zjevný vlastní obsahový deficit zachraňoval přejímáním prefabrikovaných názorů a klišé z médií a od lidí kolem sebe, což působí vždy uměle, někdy rozporně a v každém případě to voliči rychle prohlédnou.

Na středočeské konferenci jste se vyslovil pro razantní změnu směřování SOCDEM. V čem má tato změna spočívat?

V první řadě je třeba jednoznačně deklarovat a ve všech veřejných vystoupeních zdůrazňovat, že SOCDEM není potenciální záložní jednotka pěti-, respektive teď už čtyřkoalice, která v případě potřeby naskočí a pod nějakou falešnou záminkou udrží pravici u vesla. Fialova vláda škodí této zemi, od začátku prokazuje nekompetentnost a místo práce pro občany pracuje hlavně pro byznys a velké ekonomické hráče. Nebýt toho, že proti ní ve Sněmovně stojí opozice, které se většina voličů SPOLU a PirStanu z roku 2021 bojí ještě více než neschopnosti vlády, dost možná by už dávno skončila na smetišti dějin. Takhle ty dva bloky drží Českou republiku v kleštích a vlastně to všem zúčastněným vyhovuje, protože se burcováním proti opačnému táboru navzájem podpírají.

SOCDEM musí udělat všechno pro to, aby lidem nabídla jasně levicovou a přesvědčivě protivládní alternativu a aby se po volbách 2025 vrátila demokratická levice do parlamentních lavic. A to především vzhledem k tomu, co nás může v příštím volebním období čekat – veřejné systémy jsou tady stále poměrně robustní a jejich privatizace je lákavým soustem, na kterém by se ANO a ODS mohly snadno dohodnout. Že proti sobě ve skutečnosti nejsou zdaleka tak nevraživé, ukazují obě strany při vyjednávání některých krajských koalic.

SOCDEM by svým návratem pomohla i demokracii u nás obecně, protože do toho zatuchlého sevření dvou bloků, které mnoho lidí přivádí k zoufalství a úplné apatii, pokud jde o politiku (účast 12–13 % v některých obvodech ve 2. kole letošních senátních voleb je smutné vysvědčení české demokracii 35 let po sametové revoluci), vnese trochu vzduchu.

Vaši podporu má duo Jana Maláčová, Lubomír Zaorálek, kteří recipročně podpořili i vás ve středních Čechách. Čím jsou tito politici podle vás příslibem?

V tuto chvíli vidím jedinou smysluplnou a životaschopnou cestu pro Sociální demokracii v projektu, který nahoře reprezentují Jana Maláčová a Luboš Zaorálek, ale pro nějž je připraveno aktivně pracovat mnoho členů po celé republice. Oba dva dlouhodobě sleduji, jsou to pro mě nesporní a přesvědčení sociální demokraté, velmi přesně vnímají poměry a problémy v zemi, nenadřazují přání nad realitu a nejsou estétští fouňové, pro které je politika jen jedním z projevů jejich narcismu. Na rozdíl od Michala Šmardy také mají energii a schopnost věrohodně veřejně hájit sociálnědemokratický program.

Zatím proti jejich koncepci stojí toliko Jiří Dienstbier, osobně jistě úctyhodný muž, ale také jeden z otců neúspěšného pražského projektu koalice Solidarita v komunálních volbách 2022, která navzdory mimořádně známé a respektované lídryni a velkému nasazení aktivistů dostala od voličů sotva 2 % hlasů. A to v době, kdy celostátně výsledky SOCDEM nebyly zdaleka tak špatné jako dnes. Nyní Jiří Dienstbier navrhuje bez jakékoli reflexe propadáku pražské Solidarity přenést tento levicově liberální projekt na celostátní úroveň. Já se domnívám, že pro takto orientovanou stranu, jakkoli by se mi třeba osobně mohla líbit, jednoduše v České republice není dost voličů. A volbou Dienstbierovy cesty bychom podle mě odsoudili SOCDEM k dost rychlému zániku.

Dobrá, ale i kdyby křídlo kolem Jany Maláčové ovládlo sobotní sjezd, stále zůstane strana rozpolcená. Nebude to na překážku? A vnímají to podle vás voliči?

Moc bych si přál, aby ta strana, která bude na sobotním sjezdu poražena, respektovala vůli většiny a výsledek sjezdu a nezačala Sociální demokracii okamžitě rozbíjet. Je jasné, že v tuto chvíli vládne uvnitř strany velké napětí, projevují se emoce a místy až hysterie. Doufám, že až po sjezdu hlavy vychladnou, najde naprostá většina členů společnou řeč v zájmu přežití Sociální demokracie. Bohužel zkušenosti z minulých let naznačují, že to tak být nemusí a že někteří významní členové rádi nadřazují své ego a reflektory kamer nad zájem strany jako celku. Pak by to nové vedení muselo rychle a razantně řešit, protože obraz rozpolcené strany, která přinejmenším v komunikaci s veřejností neví přesně, co chce, nám u voličů bezpečně zlomí vaz dávno před tím, než se vůbec nějakým směrem rozběhneme. Přál bych si, aby se ti, kdo se budou cítit po sjezdu jako poražení a nedokážou se vnitřně smířit s výsledkem, nevydali cestou některých našich bývalých představitelů a místo dalšího štěpení stranu raději opustili.

Když dovolíte, ještě bych se dotkl názvu SOCDEM, kdy se strana před rokem a čtvrt vzdala staré značky ČSSD. Následně si ji přivlastnila Česká suverenita. Vyčítáte to této straně, nebo vedení, které to důkladně neošetřilo právně?

Především mě celá situace kolem zkratky ČSSD obyčejně lidsky mrzí, protože jsou tyhle tahanice vůči té kdysi slavné značce krajně nedůstojné. My jsme na Předsednictvu SOCDEM dostali od právníka strany nějaké, nutno říct, velmi komplikované a ne úplně přesvědčivé vysvětlení, které ale nedokážu úplně přesně posoudit. Nechci být nespravedlivý, a protože nejsem právník, neumím s jistotou říct, jestli bylo v našem současném právním řádu možné ochránit značku lépe. Nicméně Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že SOCDEM mohla a měla proti registraci značky ČSSD novým subjektem vystoupit dříve a jinak a že je její chyba, když to neudělala. Argumentace soudu mi připadá logická a přesvědčivá, takže se domnívám, že v kořenech většiny pozdějších problémů byl opět šlendrián a liknavost stávajícího vedení SOCDEM. Na druhou stranu od České suverenity jde přes mnohé vzletné řeči jednoznačně o snahu SOCDEM poškodit a přiživovat se na jejích voličích. Protože fakt, že to voliče mate a nás to ve volbách poškozuje, je neoddiskutovatelný.

Umíte si představit předvolební spolupráci, případně i širší koalici na levici, jako je tomu u vládního SPOLU? Třeba i s komunisty, s nimiž se Michal Šmarda odmítal jakkoli spojovat (navzdory úspěšné koalici v Ústeckém kraji)? A třeba i se současnou ČSSD?

Především si umím představit, že budeme se všemi politickými subjekty nalevo od středu a samozřejmě s odbory o široké spolupráci hovořit. Debata automaticky neznamená spojenectví, může se ukázat, že příkopy a rozdíly jsou příliš velké, že dohoda jednoduše není možná. Ale bez elementárního dialogu se není možné pohnout z místa. Jsou věci zásadní a věci okrajové, na něčem je třeba bezpodmínečně trvat, něco je možné obětovat v zájmu dohody. To je přece podstata politiky. Připadá mi, že se z nesmiřitelnosti a neochoty se na čemkoli dohodnout začala dělat jakási podivná ctnost, i když je to v jádru přístup primitivní a nevyžaduje od člověka vůbec žádné schopnosti. SOCDEM se podle mě má velmi usilovně snažit o dohodu se všemi ostatními levicovými subjekty bez předběžného kádrování, ale také bez toho, aby přestala být sociální demokracií.

V tuto chvíli jsou sázky v podobě hrozící likvidace silného sociálního státu a veřejného sektoru u nás příliš vysoké, než aby levicové strany trvaly na své ryzí ortodoxii a ohrnovaly nos nad každým, kdo má v nějaké oblasti jiný názor. Je třeba si především uvědomit, že ty vymoženosti, které stále ještě máme (bezplatné školství, kvalitní veřejné zdravotnictví, sociální služby atd.), nejsou samozřejmé a věčné a naši předkové je vybojovali pro budoucnost právě proto, že měli osobní zkušenost s tím, jaký je život bez nich. Nyní jsou pod sílícím tlakem, a co je nejdůležitější, drastické změny v podobě rozsáhlých privatizací jsou v dnešní době z valné části nevratné. V zájmu boje za jejich udržení bude proto nutné udělat mnohé ústupky na všech stranách. Je třeba se pokusit shodnout na nějakém základním hodnotovém rámci, který budou všichni respektovat, a přijmout fakt, že v jiných oblastech jsou názory různé. O šířce onoho rámce bude mimo jiné rozhodovat sobotní sjezd.

Petr Kojzar