Vánoce Zdeňka Trošky: šupinka, filmy, obraz léta – a žádná politika!

O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Princezna ze mlejna, Z pekla štěstí, Nejkrásnější hádanka nebo Čertova nevěsta. Co pohádka, to skvost, který k vánočním svátkům neodmyslitelně patří. Všechny jmenované tituly spojuje jméno režiséra Zdeňka Trošky. Muže, který se přitom v rozhovoru pro iportaL24.cz svěřil, že Vánoce nemá rád. Co k tomu dodat? Že to přece jen nebude až tak horké. Protože zároveň se v jedné odpovědi nechal slyšet, že politiku nesleduje, ale vzápětí potvrdil, že v ní má přehled jako málokdo jiný…

Jak vypadají Vánoce Zdeňka Trošky?

Pořád stejně. A snad stejně jako v jiných rodinách: příprava jídel, klasika – houbový kuba, rybí polévka, rybí řízek, bramborový salát, vánoční cukroví. Pořád dokola. Ještěže je to jen jednou do roka.

To skoro zní, jako byste neměl vánoční svátky rád?

Ano, nemám. Nesnáším zimu. Sníh, mráz a ta tma, to není nic pro mě. A do toho se vměstnávají i ty Vánoce. Jsem ryze letní člověk a celé to zimní období bych nejraději zaspal jako medvěd nebo ježek, případně odletěl s vlaštovkami do teplých krajin. A víte, jak řeším to, když u nás v Hošticích leží sníh? Sedím v pokoji a koukám na obraz, který jsem si přivezl z Moskvy – vůbec nevím, jestli to tam v dnešní době ještě můžete napsat… Jmenuje se Krásné letní ráno. Sednu si zády k oknu, hledím na ten obraz a cítím i tu vůni letního rána. Už aby tu tohle období zase bylo zpět!

Navzdory tomuto nevánočnímu postoji, jsou nějaké tradiční zvyky, jež dodržujete?

To nebude dlouhý seznam. Ale rybí šupinka pod talířem určitě nesmí chybět…

Jaká je pro Zdeňka Trošku definice štěstí?

Když se vaše práce stane vaším koníčkem a koníček vaší prací.

To se vám povedlo. Ale prozraďte, sledujete v televizi pohádky, které jste vytvořil?

Ne, na svoje filmy se už nedívám, vyjma někdy Andělské tváře. Považuji ji za svůj nejlepší film, nejzdařilejší filmařinu. Takhle výpravný film tu nebyl od doby Svatby upírů Járy Soukupa, ale tam šlo o komedii, zato tady o vážné téma.

Tenhle film z historické Francie sice získal dva České lvy, ale zároveň finančně propadl, což je ostrý kontrast s jinými vašimi snímky. Není vám to zpětně trochu líto?

To by bylo na dlouhé povídání. Ale je pravda, že už tehdy jsme měli připravený druhý díl – ještě napínavější a dramatičtější. A pak přišel podraz od určitých lidí… Na rovinu – producentovi Pomejemu řekli, že když neoddálí premiéru Andělské tváře o dva měsíce, tak to celé dokážou zničit. A vidíte, povedlo se jim to!

Ale pojďme k pohádkám, jež k Vánocům neodmyslitelně patří. Kterou z těch vašich, režisérských máte nejraději?

Asi Čertovu nevěstu. Ale proč, to přesně nevím. Je mi zkrátka nejvíc sympatická.

A kterou pohádku od jiného režiséra byste označil za svoji oblíbenou?

Krškovu Legendu o lásce s krásnou Janou Rybářovou a půvabné Hrátky s čertem díky Ladovým dekoracím.

Kdybyste měl dát Oscara za nejlepší herecký výkon ve vašem filmu, kdo by ho obdržel?

Helena Růžičková za Škopkovou v trilogii Slunce, seno a Yvetta Blanarovičová za čertíka v Princezně ze mlejna.

Jojo, já jsem malej, ale šikovnej… Jak vás vlastně napadlo, že čerta bude hrát právě Yvetta Blanarovičová?

Protože jsem byl přesvědčený, že nikdo jiný by tu roli nezahrál jako ona. Taky byla navržená na Českého lva, ale tam došlo k lehkému podrazu ve smyslu »dáme to nějaké jiné«. Víc k tomu netřeba dodávat.

Když dovolíte, já se k tomu přece jen vrátím. Ne tak k Českým lvům, ale k Princezně ze mlejna. Jak k tomu nápadu obsadit do role čertíka ženu došlo? To jste se jednoho dne probudil a viděl řádící Yvettu Blanarovičovou? Nebo jak to vlastně bylo?

Vzpomínám si, že Yvetta byla ještě posluchačkou konzervatoře, když jsem ji obsadil do role malé čarodějničky Černavy v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Ona potom plakala, že musela hrát ošklivou, zatímco Míša Kuklová byla za tu hezkou. Slíbil jsem jí, že až budu točit další pohádku, budu mít pro ni krásnější roli. Uplynulo sedm let a připravoval jsem Princeznu ze mlejna. Zvednul jsem telefon a povídám: »Yvettko, mám pro tebe roli.« A ona odvětila: »Neříkej, že to bude zas obluda! Budu hrát princeznu, viď?« Sdělil jsem jí, že zrovna princezna to nebude. Že to bude čert! »Snad čertice, když jsem ženská?« ptala se. A nakonec hraje tak roztomilého čertíka! A jak mě to napadlo? Prostě jsem přemýšlel, koho obsadit, a bleskla mi hlavou ta Yvetta. Zahrála to skvěle. A když jsme za rok nebo dva jeli na Filmový festival do Saint-Étienne, kde promítali Jasněnku i Princeznu ze mlýna, a Yvetta tam jela se mnou jako host za herce, filmaři vůbec nevěřili, že je to opravdu ona. Taková krásná ženská – a strašidlo?! Musela tam tenkrát předvádět čertíka, aby jí to uvěřili.

Co bylo tím nejkrásnějším dárkem, který jste dal, či naopak dostal?

V šesté třídě nafukovací matraci na vodu, v osmé texasky Super rifle! A co jsem dal? Svou blízkost.

Vzpomínáte, kdy jste přestal věřit na Ježíška?

Asi ve třetí třídě. Kamarádi, kteří byli ve stejném věku, říkali, že Ježíšek není, že dárky kupují rodiče. Nevěřil jsem jim a hádal jsem se s nimi. Ale prasklo to v souvislosti s Mikulášem. Jeden kluk tehdy tvrdil, že v přestrojení chodí na Mikuláše jeho táta. »Kecáš,« reagoval jsem. »Ne, opravdu, my máme doma ty hadry,« odvětil mi. A tak jsem se šel přesvědčit k nim do bytu, a skutečně našel v kufru masku Mikuláše s fousy i ten ornát. Začalo mi to být jasné! A identicky jsem si to odvodil i s Ježíškem. Ale nijak jsem to s rodinou nerozebíral. Ať byl ten, co přinášel dárky, takový nebo makový, bylo mi to jedno. Hlavně že mi vždycky dal, co jsem chtěl. Což skutečně i bylo! Co jsem si napsal, to donesl. Většinou to byly knížky, barvičky, čtvrtky nebo loutky. Ty jsem doslova miloval!

Jak vypadá váš nynější denní program? Čeho si kromě četby užíváte nejvíce?

Pohody a čisté hlavy spokojeného důchodce. Žádné starosti. S ničím. Moje babička říkala: »Ať se stará kobyla, ta má větší hlavu.« Užívám si tedy příjemných věcí a o denní politické dění se nezajímám, protože já už nikomu a ničemu ve státě nevěřím. Všechno je stejně úplně jinak, než se do nás snaží dennodenně cpát, a když chcete v tomhle směru žít šťastný život a mít sílu, víte, jaké věci k sobě nepouštět. Nekoukám na zprávy, už čtvrtstoletí jsem si nekoupil žádné tištěné noviny a místo toho poslouchám krásnou muziku a sleduji hezké filmy jako například nedávno Prázdniny v Římě nebo novější Čokoládu. Na takové snímky se podívám – a hotovo, dvacet. Nehodlám řešit politickou situaci, protože mi vadí lež a naši slavní představitelé nestydatě lžou národu do očí! Nebudu se ale zbytečně rozčilovat, ať to řeší ti nahoře, než definitivně půjdou od válu!

Takže nepůjdete ani v lednu volit nového prezidenta republiky?

Ono to sem tohoto rozhovoru asi úplně nepatří, ale volit půjdu. Napovím vám, že moje rozhodnutí bude vycházet z porovnání minulého volebního období a tohoto. Když srovnám, jak jsme na tom byli před rokem před Vánoci, a jak jsme na tom teď, je jasné, která garnitura byla lepší. A ještě něco: u jednoho kandidáta na prezidenta vadí, že byl v KSČ, u druhého ne. U jednoho vadí, že údajně spolupracoval s StB a u druhého je naopak jedno i to, že byl špionem v kontrarozvědce. Kde to jsme? Má se měřit všem stejným metrem, ať je to Petr, nebo Pavel. A vidíte, teď jsem to zrovna nechtěně řekl i jmenovitě (smích). Nesmíme se zkrátka nechat oblbnout! A čím dál víc pozoruji kolem sebe, že si tohle vše lidé s ohledem na ty volby v příštím roce uvědomují…

Když už jsme se dotkli nadcházejícího roku, nebojíte se ho, protože nejen ceny energií rostou rekordním tempem? A co byste národu v tomto směru vzkázal?

Aby nevěřili všemu, co vidí. I sůl vypadá jako cukr. Všeho do času.

Dáváte si do nového roku předsevzetí?

Ne. Něco takového je úplně zbytečné. Nikdy jsem je nedodržel.

A co byste na závěr popřál našim čtenářům i ostatním lidem?

Aby víc používali svůj rozum a nenechali se okecávat a ohlupovat. A hlavně, aby byli zdraví a víc se usmívali.

Petr Kojzar

FOTO – ČTK/Jana Zaorálková, ČTK/Petr Švancara, ČTK/Michal Krumphanzl, ČTK/Veronika Šimková, ČTK/Kateřina Šulová, ČTK/Martin Přibyl, ČTK/Jozef Kubica