Válka? Bojím se o svá vnoučata, přiznal herec Antonín Hardt

Studoval herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Vysokoškolská studia úspěšně zakončil roku 1957. Následně odešel do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, odkud se v roce 1971 vrátil zpět do Prahy a až do roku 1980 byl v angažmá ve Vinohradském divadle. Pak se stal ředitelem Hudebního divadla Karlín a vyučoval také na DAMU… Tolik úryvek z internetové wikipedie o herci Antonínu Hardtovi (87). Takto strohý ale rozhovor pro iportaL24.cz rozhodně nebyl, až by se dalo říci, že občas by názory hereckého nestora mohly spadat do naší rubriky Trefa do černého…

Užívá si Antonín Hardt důchodu, nebo na to není čas – i s ohledem na vaši filmografii, která se každým rokem rozrůstá?

Důchodu si užívám, ale jinak, máte pravdu, že hraju – staré dědky, a nejen ve filmu. Pořád působím v Divadle Radka Brzobohatého a jsem obklopen samými mladými lidmi. Chovají se ke mně slušně a já jim vyprávím, jak to bylo od první republiky až doteď.

Kterou historku jim nejraději vyprávíte? Nebo která se nejvíce líbí?

Vyprávím jim, jak se tvořily soubory. Protože teď sice existuje hodně skupin, ale vždycky tam herci přijdou, sdružují se jen na jednu inscenaci a zase se rozejdou. Tehdy bývaly soubory pevné.

Já byl u začátku televize, pamatuji, jak se v rozhlase ještě natáčelo naostro. Když jste něco řekl špatně, tak to tam bylo i s tím překecem, to nešlo vrátit. Totéž platilo i pro televizi. Zkoušelo se a večer natáčelo naostro. Zpátky nešlo vzít nic, ani to, když například někdo přicházel a omylem prošel kolem kamery, kde byla pak vidět jeho hlava. To jsou takové úsměvné vzpomínky.

V čem je tedy dnešní doba na divadle především jiná?

Dříve divadlo reflektovalo dobové problémy a reagovalo na ně, čehož je dneska bohužel pomálu. Jinak vnímám rozdíl hlavně v tom, co jsem již naznačil. Že nejsou ty stálé soubory. Někde je mají, jako na Vinohradech, dále mě napadá Švandovo divadlo, Městská divadla pražská, Divadlo pod Palmovkou. Ale je toho málo. Většina divadýlek je založena na tom, že tam herci fluktuují. Pokaždé si zvykáte na někoho trošku jiného. Kdysi to byly vybudované soubory, takže jste se navzájem znali, věděli, co kdo udělá, nebo neudělá, a jak na vás bude reagovat. Sestava bývala obyčejně stálá a docházelo jen k jejímu omlazování, nebo se proměnila časem, když někdo odešel do jiného angažmá. Byly to pevné soubory. A pro mě bylo skvělé, že s tím souviselo i patřičné sociální zázemí. Divadla byla dotovaná, takže herci zajistila i zdravotní a sociální věci.

Říká se, že opravdový herec se svou profesí nikdy neskončí. Že s ní začne a věnuje se jí až do smrti. Souhlasíte?

Když to zdraví dovolí, pak je to na celý život. Víte, ze šestnácti spolužáků na DAMU jsme zůstali naživu čtyři. Třeba Jiřina Bohdalová je o dva roky starší a ještě hraje, zato Rudla Jelínek už ne, protože je po dvou mrtvicích. Ale ta Jiřina, to je vám Makropulos! Jednadevadesát let a ještě hraje v televizi, dělá Receptář, vystupuje na veřejnosti a točí. Každoročně se scházíváme – často to bývalo u Dalimila Klapky, ten ale letos odešel. Vloni jsme se nesešli kvůli covidu, zato letos se sejdeme určitě. Bohužel již jen čtyři…

Jak to děláte, že vypadáte o dost let mladší? Sport? Životospráva? Žádný alkohol…?

S alkoholem jsem skončil, to je pravda. Přestal mi dělat dobře. Ani nekouřím, ovšem na nějaké velké sportování už nemám věk. Je pravda, že si dávám denně půlhodinová cvičení, chodím na procházky – a pak, pořád si ještě pamatuju! Jsem rád, že mi drží paměť a stále hraju, což mě drží. A protože jsem ješitný, rád chodím mezi ty mladé, a přiznávám, že mi dělá moc dobře, když vyprávím historky, co jsem prožil. Jak jsem hrál se Zdeňkem Štěpánkem, Karlem Högerem, Jaroslavem Průchou, Gustavem Nezvalem, Antonií Hegerlíkovou, Bohouškem Záhorským, Honzou Pivcem. Nebo s tou střední generací, co už také odešla, ať to byl Vladimír Šmeral, Franta Hanus, nebo lidé mého věku jako Radek Brzobohatý, Petr Haničinec. Z nich už je naživu jen Jarda Satoranský, který je o něco mladší.

Mám z toho pěkné zážitky a ti mladí rádi poslouchají. Třeba jsem vyprávěl, jak jsem hrál malé role v Divadle na Vinohradech, tenkrát to bylo Divadlo armády, a šel jsem za Rudlou Deylem a říkám: chtěl bych jít na DAMU. »Mám tady básničku,« prohlásil jsem a on reagoval: »Já na tohle nejsem, zavedu tě k tátovi.« Takže mě zavedl na Anenské náměstí ke svému otci, Rudolfu Deylovi staršímu. Místnost prázdná, všude samé fotografie, věnce – to byla paráda. On sám seděl v ušáku, na sobě župan a šáteček – a říká: »Mladý příteli, tak se posaďte. Co chcete vědět o divadle? To víte, divadlo je nádhera. Já když…« A Rudla mu skočil do řeči a povídá: »Tatí, on by chtěl, aby ses na něco podíval.« »Počkej, ať ví, co je divadlo,« odpověděl a začal mi recitovat monolog ze Solnesse, já na něj čuměl jako blbec. Pak mi věnoval knížku, kterou mi podepsal, jmenovalo se to Divadelní bonboniéra. Jen mi nakonec musel dát rady před přijímačkami Rudla, i když to původně nechtěl. Naštěstí mě vzali hned do prvního ročníku, kde jsem byl s Karlem Augustou, Janou Werichovou, Pavlem Bártlem, Rudlou Jelínkem, Dalimilem Klapkou a dalšími.

A zbyly mi vzpomínky, které pro mě nejsou závažím, ale občas je mladým vyprávím. Velmi rád!

Nedávno to bylo deset let od úmrtí Radoslava Brzobohatého. Jak na něj vzpomínáte?

Já jsem ho potkal skoro před sedmdesáti lety na škole. On byl o dva roky výš. Pak jsme se sešli na Vinohradech, kde jsem s ním byl v angažmá – oni přišli s Péťou Haničincem z Divadla S. K. Neumanna, dnešního Divadla pod Palmovkou. Předtím jsem tam účinkoval jako elév a hrál takové ty čurdy, jak my říkáme malým roličkám. Následně jsem odešel do Českých Budějovic za režisérem Ottou Haasem – myslel jsem si, že tak na dva roky, a pak se vrátím na Vinohrady, ale já tam zůstal čtrnáct let! No, a když jsem se v sedmdesátých letech vrátil, s Brzobohatým jsme se špičkovali, že když já už hrával na Vinohradech, oni byli ještě u Deutschů, jak se říkalo hostinci na té Palmovce.

K Radkovi se pak na Vinohradech při odchodu blbě zachovali, když mu na rozloučenou jen nechali igelitovou tašku s fotografiemi a blbůstkami, co jsme si dávali a co měl člověk vystavené na stole. Já jsem šel do Karlína, kde jsem šéfoval a hrál, ale pak jsme se zase setkali v momentě, kdy jeho žena v centru Prahy založila Divadlo Radka Brzobohatého. A ten Radek mi jednou zavolal a řekl mi: »Dědku, pojď hrát ke mně. Já tu jsem se samými mladými a nemám si s kým povídat.« Vidíte, nyní už jsem tam patnáct let, a i s tím Radkem jsem tam byl do poslední chvíle jeho života.

Pořád slýchám, jak v oněch 70. a 80. letech panovala nesvoboda a cenzura, jak herci nesměli hrát. Bylo to opravdu tak strašné?

Podívejte, já znám spoustu kolegů, kteří říkají, jak nemohli hrát, a pak se podíváte na jejich filmografii v sedmdesátých a osmdesátých letech a zjistíte, že tehdy byla největší. Oni šli z role do role, ale přitom údajně měli zákaz.

Pravda je, že někde existovaly seznamy, podle nichž určití herci nebyli doporučovaní. To ano. Mně se stalo, že když jsem přišel do Prahy, tak se mě režisér v rozhlase Karel Weinlich ptal: »Hele, ty jsi ve straně, viď?« Odpověděl jsem, že ano. Já do té doby dělal jen dopolední pořady pro mládež, a on mě chtěl do větší role, proto se ho ptali na moji stranickou příslušnost. Tehdy jsem zjistil, že něco jako preference v příležitostech pro herce existuje, ale člověk dokázal prosadit mnohé. Třeba si vzpomínám, jak jsem pár let potom šel za ředitelem rozhlasu a zařídil, aby tam mohla i Tonka Hegerlíková. Ona hrála v televizi, například Matku, nicméně v rozhlase měla stopku.

Takhle bych mohl pokračovat, ale rád bych to srovnal i s tím, co jsem já zažil po roce 1989. Tři roky jsem nemohl do rádia. Weinlich mě sice bral pořád, ovšem když jsem měl dostat cenu za Werichovu pohádku o Žluťáskovi, přišel ředitel a škrtnul to s odůvodněním »ten může být rád, že hraje.«

Nic nového. Vystřídali se jen červení s modrými! Já jsem se v televizi a ve filmu neobjevoval dlouho. Až mě obsadili Troška s Magnuskem. Po letech mi dali šanci a pak teprve se začaly nabídky množit.

Domnívám se, že obsazování herce hodně závisí a vždy záviselo právě na osobě režiséra. Buď vás chce, nebo ne. Není to až tak tím, že byste měl zaracha. Dívám se na filmy z šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let, a tam se všichni ti, co říkají, že nemohli hrát, objevují v hlavních rolích!

Co říkáte na to, jak jsou dnes do rolí v seriálech, ale i celovečerních filmech obsazovány modelky, moderátoři, influenceři a bůhvíkdo ještě? Zvláště když to srovnáme s dobou například vašeho oblíbeného režiséra Jiřího Sequense a důkladným propracováváním všech hereckých detailů…

Modelka nebo influencer…? Proč ne, když je to výrazný typ. Ale tenkrát jsme filmy nejdřív zkoušeli, a vůbec nemluvě o televizních inscenacích – až po zkoušce se teprve natáčelo. I dabingy jsme zkoušeli. Dneska přijdete do dabingu, kde ani nemáte partnera, pouze si namluvíte svoji roli od začátku do konce – a jdete. Takže nikdy nevíte, co vám ten partner udělá.

Technologie dnes urychlily vše. Žádné zkoušení – přijdete do televize a jedete. A kolegy jste kolikrát ani neviděli. My jsme si to tehdy museli omakat, ozkoušet a vyhrát. Rozdíl je v rychlosti a ve zprůmyslnění. Je to kolikrát víc technika než tvorba.

Ale pořád platí, že například Sequensův Atentát patří mezi našich deset nejlepších filmů všech dob.

Jak zpětně hodnotíte reálný atentát, respektive usmrcení Reinharda Heydricha? Protože zaznívají i takové názory, že to nic nevyřešilo a pak následovala heydrichiáda, doprovázená terorem, popravami a vypálením Lidic či Ležáků…

Jednak to teda potrestalo vraha českého národa. A jednak nám to přineslo velkou prestiž ve světě. Že se tento národ něčemu vzepřel, a pak to bylo velké hrdinství nejenom samotných účastníků atentátu, ale i těch okolo, kteří je schovávali, a kolikrát do toho byly zapojené celé rodiny.

No a utrpení Lidic a Ležáků? Tam se zase celému světu ukázala zrůdnost fašismu, který se ve třicátých letech zrodil a který má bohužel pokračování v dnešní době na Ukrajině. A nikdo z našich potentátů to nechce slyšet. Že tam ti potomci banderovců začali řádit!

Měl jsem v příbuzenstvu člověka, který šel po totálním nasazení, když se vrátil do republiky, k národní bezpečnosti. Jako mladý kluk se postavil banderovcům. Když procházeli Slovenskem a pak přes Vysočinu směrem na západ, vypalovali obce, jednoho starostu přibili na vrata a zastřelili ho. Mně nikdo nebude vyprávět o banderovcích, kterým chce ten šílenec, starosta v Řeporyjích, stavět pomník! Přitom Koněva sundáváme! To nepřijímám, to ve mně bublá. Tenhle fašismus má bohužel podhoubí. Celá řada těch lumpů, kteří nebyli ani souzeni Norimberským procesem, odešla do Států a jejich potomci se vrátili. To jsou ti Azovci, o kterých nikdo z našich vládnoucích elit nechce slyšet. Tvrdí, že je to část armády, která bojuje proti Putinovu násilí. Ale že vraždili v Doněcku, v Luhansku, o tom už nic.

Tohle přitom nevíme od »ruských švábů«, dozvídáme se to jednou od americké novinářky, podruhé od amerického plukovníka a potřetí od francouzského důstojníka, který tam vedl dobrovolníky a pak jen ukázal světu, co viděl. Přitom u nás to člověk málem nesmí ani slyšet, protože ho může kdokoli udat. Jak vymyslel pan Rakušan, až tři roky za to, že je »putinovec«. Přitom to všechno jsou nesmysly!

Například na nedávné demonstraci na Václaváku byli lidi – a ne s každým řečníkem jsem souhlasil – kteří šli vyjádřit svoji občanskou nespokojenost. Dost této vládě! Byla tam paní, která přinesla bílou holubici a řekla, že je pro mír, že je potřeba skončit tuto válku, která je hrozná z obou stran. I bývalý ministr zahraničí USA Kissinger, a to není žádný »ruský šváb«, prohlásil, že je to potřeba celé skončit a jednat diplomaticky. Dvanáct nebo patnáct let to všechno, co se dělo, nikdo neviděl a neslyšel, a dneska na tu reakci najednou slyší všichni.

A myslíte, že demonstrace mohou něco vyřešit, nebo ničemu nepomohou, protože od toho jsou jen volby?

Demonstrace mohou zatlačit »hluché« do kouta. Aby najednou slyšeli. Dlouho ve vládě nechtěli reagovat a pan předseda de facto označil všechny za putinovce. Ale i ve vlastní koalici to někteří vidí jinak. Překvapil mě ministr spravedlnosti, který vlastním kolegům jasně pojmenoval současnou sociálně ekonomickou situaci, to jsem se až divil. A i když s ním názorově nemusím souhlasit, podobně je na tom hejtman Jihočeského kraje Kuba, se kterým se dá na rozdíl od předsedy Fialy mluvit. Tyhle hlasy zaznívají a vyzývají vládu, která dlouho nechtěla nic slyšet. Teď se najednou chytá a jakoby něco dělá. Ale velmi pomalu – a stejně u toho ti potentáti lžou!

Jako s tou elektřinou a plynem. Že to zastropovali šestikorunou, respektive tříkorunou, ale už nikdo neřekl, co za tím stojí, jak a co budou lidé doplácet na to, co se zaplatit musí. To už nebudou tři koruny nebo šest. Bude to devět, dvanáct, patnáct korun, a to už nikdo nepřizná. Oni řeknou jen ten základ. Lžou, jak se dá, a demonstrace to mohou pomoci změnit. Jako to bylo v osmdesátém devátém, jakmile pak vyjdou dělníci, jde se do stávky a konají odbory, už se dá z hlediska systému leccos ovlivnit. Někteří opravdu pochopili, že to nejsou jen výkřiky rusofilů, ale obavy lidí o existenci svou vlastní a svých rodin.

Něco vám prozradím. Pouštěl jsem si ze záznamu Fialu, jak před lety mluvil proti Evropské unii. To ještě poslouchal svého »otce«, prezidenta Klause, a byl ostrý. A najednou, když se stal předsedou strany, absolutně se změnil. Může se politicky a společensky vyvíjet, prosím, ale ve skutečnosti je jako ostatní politické špičky, které slepě poslouchají jiné státy v EU a daleko více kopou za globální zájmy než za ty národní. Nižší příjmová kategorie, a dnes už ani ta střední, je nezajímá.

Máme za sebou komunální volby a blíží se i ty prezidentské volby. Víte už, kdo dostane váš hlas?

Je tam asi 23 kandidátů nebo kolik. Ano, ještě nevíme, kdo sežene potřebných 50 tisíc podpisů, ale i tak mi to přijde strašně velké číslo. Je jich moc, a přitom se mezi nimi dá jen těžko najít kandidát vhodný pro Českou republiku. Aby kopal za zájmy našich lidí. Snad ještě takoví přijdou…

Zase až tak bych to ale neprožíval. V naší parlamentní demokracii má prezident spíše takovou poloreprezentační schopnost, a to i vůči zahraničí.

Zemanovi bylo kolikrát vyčítáno, že se prezentuje jinak než ministr zahraničních věcí, a teď zase na oplátku nějak moc vychází vstříc současné vládě a hlavně předsedovi Fialovi v té zahraniční politice. Nevím, co si o tom mám myslet…

Ale zpátky k té vaší otázce – mezi kandidáty, kteří jsou skloňováni dnes, vidím tři čtyři jména, o nichž by se dalo uvažovat, ale ještě jsem si nevybral.

Nebojíte se, když už jsme u té zahraniční politiky, globálního konfliktu? To není jen Ukrajina, ale v poslední době třeba situace v Kosovu nebo na Tchaj-wanu, kam jezdí přední američtí politici…

To jsou provokace. A viděli jsme to už ve dvanáctém a čtrnáctém roce v Kyjevě. Amerika zkouší, kam až může zajít. Ale aby si to rozházela s polovinou světa – nebo víc než polovinou, když si vezmeme Indii, Čínu, Vietnam, Koreu – to asi těžko půjde. Navíc ani v Evropě nevládne zcela jasný postoj. Domluvit se demokraticky chce Francie, Itálie, možná i to Německo. Podívejte se třeba na Bulharsko, které svoji politiku, nejenom ekonomickou a sociální, ale i zahraniční, řídí jinak, než je tomu u nás.

A jestli je to hrozba? Jsme blízko těch konfliktů, navíc jsem slyšel předsedu vlády, který říkal, že jsme dávali Ukrajině zbraně ještě před letošním únorem. Dáváme teď a jsme v tom nejagilnější. Ono to může být »odsaď pocaď«. Přiznám se, že se bojím o svá vnoučata, i když ty to chápou trošku zjednodušeně…

Petr Kojzar