Válka a chtíč aneb Koho nám sem Černochová dotáhla

Mary Louise Robertsová je americká historička, emeritní profesorka WARF Lucie Aubrac a profesorka historie Plaenert Bascom na Wisconsinské univerzitě. V akademickém roce 2020-2021 působila jako Charles Boal Ewing Chair in Military History na Vojenské akademii Spojených států. Čili žena nesmírně vzdělaná a navíc působící v oficiálních strukturách. Ani do žádné kletby vrhnuta nebyla.

Tato dáma napsala kromě mnoha dalších neméně zajímavých děl i knihu nazvanou VÁLKA A CHTÍČ s podtitulem Sex a američtí vojáci za II. světové války ve Francii.

Česká knihkupectví ji na internetu nabízejí vesměs s jednotnou anotací – neutrální, bez jakéhokoli politického podtextu: »Výjimečná, až provokativní, a současně nesmírně objevná kniha americké historičky, která líčí tolik oslavované vylodění Spojenců v Normandii a osvobozování Francie z jiného pohledu, než tomu bylo dosud zvykem. A vůbec při tom nejde o lacinou senzacechtivost. Postup spojeneckých armád měl totiž i svou druhou tvář. Jako v každé válce, i tady jej provázely akty násilí a zvůle. Jak autorka dokládá na základě archivních pramenů, svědectví pamětníků a za spolupráce řady historiků, Francii považovali Američané za zemi vína, zpěvu a žen, zdejší život za nemorální a dekadentní, a tak se francouzské ženy v mnoha případech staly obětí násilí. Vojáci se ovšem dopouštěli excesů i v domácnostech. Vždyť Francouzi byli přece do jisté míry kolaboranty a vládla tu vichistická proněmecká vláda. Tento přístup USA k Francii poznamenal i vzájemné vztahy obou států, ovšem ve víru následující studené války nastalo o násilnostech Američanů ve Francii velké mlčení. To teď bylo prolomeno…«

Vězte, je to perverzní čtení. Kniha se sice těžko shání, už dávno je vyprodána, ale kdo chce, dostane se k ní. Díky, paní ministryně Černochová, že jste nám podepsala tu obranu od takové morální elity. Ve Zvoleně to už začalo, když se v tamní prodejně porvali ožralí američtí vojáci. Je pouze otázkou času, kdy začnou obtěžovat místní ženy. US soldiers jsou totiž stran místních orgánů spravedlnosti nedotknutelní – spadají výhradně pod americké velení. Tak to stojí i v té ohavné černo-chovsko/šské smlouvě. Tahle barbarská prasata se nezastaví před ničím. Ani ve Francii, ani na Slovensku, a brzy ani ne v České republice. Nikdy nikde se před ničím nezastavili. Vietnam, Korea, Irák, Afghánistán, Jugoslávie… ani býk se ztopořeným penisem omotaným třikrát kolem krku se nechová tak zvrhle, jak tenhle smíšený odpad.

Necílím ovšem jen na chování amerických vojáků. Mé cílení má dosti zásadní kontext. Je to pár dnů, co jsme slavili konec 2. světové války. Přesněji řečeno – slavili ti, kteří válku nechtějí ani dnes a kteří dosud nezapomněli, díky komu jsou. Ostatní spílali Rudé armádě za okupaci a následnou totalitu, kterou zde podle jejich zvráceného mínění v květnu 1945 nastolila. A také spílali vojákům Rudé armády, že de facto neosvobozovali, ale brutálně znásilňovali naše ženy bez ohledu na jejich věk, zatímco v Plzni před těmi pár dny všichni hystericky hledali jakoukoli dírku, skrze niž bylo možno vlézti do útrob amerických přátel, spojenců a osvoboditelů.

Jakákoli válka přináší jen zvěrstva. Na obou stranách. Protože se zabíjí, vraždí, střílí. A taky znásilňuje. Na obou stranách. Na všech stranách to tak bylo od nepaměti, od dob, kdy začaly existovat války. Válečný dějepis ale nelze vykládat tak, že jedna strana jsou ničeho se neštítící zrůdy a ta druhá mírumilovní beránci. Že roky zdržovaný voják v uniformě Rudé armády bere vše rodu ženského, o co jen pohledem zavadí, a voják v uniformě US Army decentně obdaruje ženu čokoládou, mile se na ni usměje a ihned odejde, aby se v rámci vzdělávacího procesu začetl do jednotlivých článků americké ústavy. Takhle to nefunguje. A nikdy nefungovalo.

Marie Krejčíková