V České televizi je poznat na první dobrou, komu moderátoři straní, kritizuje bývalý šéf Rady ČT Jiří Baumruk

Když ČSSD – Česká suverenita sociální demokracie (ČSSD) na počátku srpna oznámila lídry kandidátek pro volby do Poslanecké sněmovny, objevilo se mezi nimi i jedno mimořádně zajímavé jméno – Jiří Baumruk. Bývalý basketbalový reprezentant, dlouholetý šéf Rady České televize a populární televizní komentátor v rozhovoru pro iportaL24.cz prohlásil, že kandiduje proto, že ho nebaví jen nadávat po hospodách. »Jde to tady do kopru,« kritizuje. A vadí mu i to, když moderátoři ČT často místo nestrannosti viditelně podporují jednoho řečníka na úkor druhého…

Proč jste se rozhodl kandidovat zrovna za ČSSD?

Kandidovat jsem se rozhodl především proto, že mě nebaví nadávat po hospodách, jak to tady jde do kopru. Myslím tím politiku, a ne nic dalšího. A ČSSD? Popravdě řečeno, přečetl jsem si programové teze a tam není nic, co bych nepodepsal.

Býval jsem dlouholetým voličem ODS. Jenže teď už ODS neexistuje ani formálně, ani obsahově. Formálně se rozplynula v té zeleno-černé hmotě, jak teď mají barvy a kdy už modrá není dobrá, a programově k tomu mám už léta značné výhrady. To s původní ODS nemá vůbec nic společného.

Takže důvod, proč kandidovat, byl ten, že nechci jen nadávat, ale i něco dělat. A programové teze ČSSD jsou mi prostě blízké a vyhodnotil jsem to jako nejlepší výběr z těch možností, které tady dneska jsou.

ČSSD se profiluje jako levicová strana, kdežto ODS, v jejíchž barvách jste se dokonce v roce 2002 stal zastupitelem pražské městské části Benice, bývala vždy vpravo. Takže – i na základě vašeho příkladu – bych se rád zeptal, zda v dnešní době vnímáte tradiční dělení na levici a pravici jako směrodatné, nebo to přestalo být důležité?

Copak ono by to možná důležité bylo, ale dneska už to podle mě neexistuje a tohle dělení se úplně rozplynulo. Když vidíte, s kým se dá ODS dohromady a pak navíc utvoří koalici s Piráty, tak to popírá všechny parametry pravice a levice. A upřímně řečeno, jestli bylo doménou levice nějaké přerozdělování, tak teď nevím, kdo víc přerozděluje peníze občanů jiným. Takže to už rozhodně nebude žhavé téma.

Myslím si, že ČSSD v této podobě, jak jsem se rozhodl kandidovat, má jasná pravidla – dát dohromady rozpočet i inflaci, což je to, co trápí dnes a denně rodiny i starší lidi. Zaměřuje se na problémy migrace a nekonečné podpory války kdesi mimo naše území. Opravdu tolik jiných možností než ČSSD nebylo.

Zmínil jste, že nechcete pouze nadávat. Co je to hlavní, nač byste býval nadával? Co vám nejvíce na dnešní situaci vadí?

Právě ta rozplizlost politiky, programová bezbřehost. Nelíbí se mi, co se dnes děje, hlavně ty hrozné kauzy v posledních dnech. Dozimetry, bitcoiny…

Mluvil jste o nadávání v hospodě. Já tam kolikrát slyším nejen kritiku politiků, ale i České televize. Vy jste byl třikrát zvolen předsedou Rady ČT, navíc jste v tomto médiu řadu let pracoval. Proto se vás zeptám – je Česká televize objektivní?

Objektivita je strašně složitá záležitost. Říkalo se, že objektivita se vyznačuje tím, že dáme stejně minut Hitlerovi a stejně minut židům, aby to bylo objektivní. To je přece blbost. Takhle to nefunguje.

A co se týče České televize, ta nepředstavuje jenom zpravodajství. To máte spoustu další tvorby a dalších programů, ale uznávám, že právě zpravodajství je nejvíc vidět, to má ČT smůlu. A někteří moderátoři a komentátoři, a možná to vychází už od editorů, jsou s objektivitou na štíru.

V kodexu České televize, což je mimo jiné materiál schválený Poslaneckou sněmovnou, stojí napsáno, že na moderátorovi nemá být poznat, na čí je straně. A to ať se na mě nikdo nezlobí, v ČT je to poznat na první dobrou. Jasně vidíte, komu skáče do řeči a koho nenechá domluvit. Moderátor tam kolikrát zastupuje jednu názorovou stranu proti jiné. A to se mi vůbec nelíbí!

A proč k tomu došlo? Proč se tak postupnými kroky děje?

V České televizi jsem začal ještě těsně před revolucí. V době, kdy se tam uvolnily ledy po Gorbačovově »perestrojce«, už jsem nemusel mít žádnou legitimaci, a tak jsem tam nastoupil koncem roku 1985 do redakce sportu a pak jsem se v roce 1992 stal šéfredaktorem. A to byly zlaté časy, protože najednou se ze státní televize stala ta opravdu veřejnoprávní. Byla tam tvůrčí svoboda jako nikdy předtím. Ale přišla televizní revoluce v roce 2000 a já si myslím, že tam se strašně moc zvrtlo. A to, že Karel Schwarzenberg prohlásil, že Česká televize patří těm, kteří v ní vysílají, byla možná nadsázka, ale každopádně je to úlet. A bohužel se to projevuje právě v té neobjektivitě, o které mluvíme. Někteří prostě dospěli do stádia, kdy si myslí, že je jenom jedna pravda a ta je správná. A kdo neuznává tu správnou pravdu, tak je proti a tomu se samozřejmě věnují různé nálepky.

Rozhodně se mi nelíbí představitelé politických stran, kteří jiné označují za nedemokratické. Tak buď je demokracie a pak to musí splňovat určitá pravidla. A jestli je splňuje, když stanovy i program strany projdou přes ministerstvo vnitra, pak je to demokratické. V případě, že jsou tedy nedemokratické, je něco špatně, a pokud je tak jenom nazýváme, pak to není demokracie.

Žhavým parlamentním tématem byly nedávno koncesionářské poplatky, resp. jejich zvýšení, jak jej proti vůli opozice prosadili představitelé vládní koalice. Jak se na toto téma díváte? A neměly by se tyto poplatky úplně zrušit?

Vzít toto téma čistě finančně, není úplně správné. V České televizi je třeba udělat zásadní kontrolu, jak se tam hospodaří. Ani Rada ČT za pomoci své dozorčí komise nevidí úplně do všeho – a nepochybně tam jsou věci, které jsou jednoznačným plýtváním penězi. To si nemusíme povídat, to je z mých vlastních zkušeností. Když někam přijede štáb České televize, tak to čítá mnoho a opravdu mnoho lidí. Ani nebudu jmenovat všechny ty profese. Ale když někam jede komerční televize, tak samozřejmě šetří a dorazí tam dva, maximálně tři lidi. Už na tomhle srovnání se to projevuje. Je to tak trochu dědictví původní státní televize.

Takže polemiku, jestli zvýšit nebo nezvýšit koncesionářské poplatky, pokud je to potřeba, a pokud je skutečně tolik veřejnoprávních kanálů, musí rozhodnout audit. Pokud je firma řízena správně a zjistí se, že je potřeba poplatky zvýšit, pak je zvyšme.

A z hlediska jejich případného zrušení, musím říci, že v řadě zemí i v Evropské unii už k tomu dospěli. Jenže veřejnoprávní televize vznikaly za úplně jiné situace. Po druhé světové válce teprve začínalo televizní vysílání a šlo o to, aby bylo odděleno od vládní moci. Ve vyspělých demokraciích vznikly tzv. koncesionářské poplatky – říkejme tomu takhle pro zjednodušení – aby bylo financování odděleno od státu a momentální vládnoucí garnitury. Aby byla zaručena nezávislost.

Jenže postupem času do toho přišlo komerční vysílání, a to převzalo reklamu veřejnoprávní televize, která má najednou výrazně omezené možnosti se zahojit nějakou reklamou nebo další komerční činností. Komerční televize mají pochopitelně daleko větší příležitosti.

A teď se musíme ptát, co má plnit veřejnoprávní televize, nebo televize veřejné služby – abych řekl úplně přesný termín. Jestli má pouštět zábavu, točit detektivky a další filmy. To všechno je potřeba si rozebrat, a nikoli obecně, ale detailně. A tak nemůžu říct »nezvýšit za žádnou cenu«, jen že je potřeba stanovit konkrétní podmínky. Protože existují země, kde jsou veřejnoprávní televize placeny jiným způsobem, třeba ze státního rozpočtu, ale právě pod zásadními podmínkami. Rozhodně je potřeba se podívat na hospodaření jako takové a na to, co všechno má televize veřejně služby dělat.

Jednoduchým tématem není ani financování něčeho úplně jiného, co je vám blízké, a to je sport. Jak jste vůbec spokojen se současným nastavením? Proudí do sportu dostatek peněz? A plní Národní sportovní agentura svojí roli?

Svého času jsem krátce působil na ministerstvu školství v odboru sportu, a tam jsem na vlastní oči viděl zoufalství několika úředníků, kteří mají pokrýt celé to neskutečné množství dotací, co se tam přidělují, ať už na provoz, nebo na činnost. Takže krok k Národní sportovní agentuře byl určitě dobrým krokem ve směru oddělit sport od tohoto neštěstí.

Já jsem vždycky říkal, že se jedná o ministerstvo s nejdelším názvem, ale sport je tam až úplně na konci. A to nejenom v názvu, ale ve fungování celého ministerstva. Když se někde škrtlo, tak to bylo odzadu od sportu. Národní sportovní agentura je OK, ale i ta je někde na konci státního rozpočtu. Řešením, o kterém jsem mluvil už před patnácti lety, by bylo, jako to mají v mnoha zemích, ministerstvo sportu. A to ne proto, aby měli sportovci nějaký bonus, ale ministr je zkrátka členem vlády, a tak má jiný přístup. Jinak může obhajovat rozpočet a potřeby resortu než nějaký úředník, který je vládou nějak zvolený, třeba do čela Národní sportovní agentury.

Dělal se sport za minulého režimu špatně, jak to mnozí experti uvádějí, nebo naopak existoval jasný systém, v čele se Středisky vrcholového sportu, kdy produkty tohoto systému byli například hokejisté, kteří na přelomu tisíciletí získali zlatý hattrick a ovládli olympijské Nagano, nebo i Kateřina Neumannová, jejíž zlatý závod z Turína 2006 jste měl tu čest komentovat pro Eurosport?

My jsme tehdy vylili s vaničkou i dítě, jak se tak říká. Samozřejmě že tam byla spousta věcí, která se dala napravit a měla se dělat lépe. Nemluvím o nějakém státně řízeném dopingu, nechci se dostávat na tenký led, ale to ostatně není problém zemí zleva, ale i těch zprava. Tahle tematika je mnohem složitější než na pár vět.

Nicméně souhlasím s tím, že tehdy spousta věcí rozhodně fungovala lépe. Například zajištění trenérů mládeže. Ostatně vím, jak to chodí, máme svůj klub, volejbalový klub dívek. Chodím a škemrám o nějaký grant, který mi taktak stačí na provoz, a našim trenérům nezaplatíme nic, co by se vůbec přibližovalo platu. To je tak kapesné, a když jezdí na tréninky svým autem, tak jim to nevydá ani na náklady na cestu. Takže vím, o čem mluvím, a uvědomuji si, že dříve měli trenéři u mládeže vytvořené mnohem lepší podmínky. Když to má někdo dělat při zaměstnání, tak je to časově absolutně nemožné, zatímco dříve měli v zaměstnání úlevu, že se mohli téhle činnosti s mládeží věnovat. Anebo byla místa v Tréninkových středicích mládeže a ve Středicích vrcholového sportu. Dneska je to v tomto přístupu daleko horší.

Jako bychom nevěděli, jestli ten sport má být komerční, a jestli všechen má být komerční, s nějakou podporou státu. Je v tom totální zmatek včetně výstavby sportovišť a jejich údržby. To je zoufalá věc.

ČSTV, dnešní ČUS, a Sokol dostaly zpátky svoje sportoviště, svoje zdemolované tělocvičny a sokolovny a nemají ani peníze na jejich údržbu, natož je pak modernizovat a dát nějak do pořádku.

Podívejte, kolik se staví sportovišť. V Brně mluví o stadionu už 30 let. Má to stavět stát, město nebo soukromník? Vždyť to je přece úplně jedno. Stát musí pro soukromníka vytvořit takové podmínky, aby to stálo za to. Příklad Pardubice. Možná tam vyroste nějaká mega sportovní aréna a bude to stavět soukromník, pokud to vyjde. A já už dneska vidím kritiky, že on si na tom chce nahrabat. No ne asi! Bude to do smrti financovat ze svého a sypat do toho všechny svoje peníze…?

Ale město, když už něco postaví, musí to taky nějakým způsobem řídit i vybírat, kdo to bude provozovat a za jakých podmínek. A sportovišť se dneska staví opravdu minimum. Národní sportovní stadion? O tom se mluví léta. Rychlobruslařská dráha? To je všeobecně známé téma. To přece nemělo být pro Martinu Sáblíkovou, ale pro ty, kteří ji budou následovat. Protože na rybníku ve Svratouchu už se dneska nikdo rychlobruslit nenaučí, jako to dokázala Martina. Ta už dávno halu nepotřebuje. Ta jede do Itálie nebo Německa a tam se o ni přetrhnou. Tam má luxusní halu celou pro sebe. Ona ji nepotřebuje tady. Ale je vzorem pro mládež, kterou by mohla přitáhnout. Stačilo by, kdyby byla v té hale týden, a bude tam stát fronta za roh až na konec Velkého Oseku.

Zkrátka se pohybujeme od mantinelu k mantinelu, nevíme kudy kam a nevíme si rady s tím, co je vlastně sport. Přitom ten má přesah do všech lidských činností a já v tom vidím zejména mládež a její výchovu. Tady nejde jenom o sportování jako takové. To je výchova k řadě věcí – k pravidelnému režimu, k pravidelnému pohybu, k zodpovědnosti ke kolektivu. To by bylo také na dlouhé povídání.

Vzpomínám si, jak jsme za mých dětských let přišli ze školy, hodili jsme tašku za dveře a už šli kopat do míče na sídlištních pláccích. Když se na ně dneska podíváte, často zejí prázdnotou. Čím to, že sport prohrává s počítači a chytrými telefony?

Pravda je, že doba se dneska trošku pohnula a že děti mají jiné zájmy. Pochopitelně, co my jsme měli jiného dělat!? Za mých dětských let televize ještě nevysílala, ta začínala v 5 hodin odpoledne vysílat a na to se nedalo koukat – no tak jsme šli ven. A samozřejmě jsme taky měli k pohybu jiný vztah. Dneska jsou děti pohodlnější. A začíná to samozřejmě v rodině. Tam, kde rodiče sport podporují, nějaký výsledek to přece jen má. Navíc vrcholový sport se daleko víc oddělil od toho výkonnostního, nebo řekněme i od rekreačního. Kdo chce dnes dělat vrcholový sport, je to něco jiného než před 50 lety. Dostat se do systému vrcholového sportu na té nejvyšší úrovni, to vyžaduje neskutečné odříkání a v řadě případů finance. Rodina se tomu musí neskutečně obětovat. Přece nebudou ze všech vrcholoví sportovci – a ani to tak nemůže být. Ale ti vrcholoví sportovci přece dávají nějaký příklad. Jednak jsou reprezentanty naší republiky, tedy nejlepším vývozním artiklem – a řekněme nejlepším reklamním artiklem. A pak jsou vzorem pro mládež, která se je může snažit dohnat, napodobit, nebo v nich má alespoň mustr, jak se k životu postavit.

Nicméně si myslím, že to celé nestojí jen jako – sport kontra mobilní telefon. Jasně, konkurence je v tomto směru velká, přesto se dá znovu vrátit k našemu volejbalovému oddílu. Jsme malý oddíl, máme kolem 50 dětí, ale mimo jiné proto, že neseženeme víc trenérů, kteří by to byli ochotni za současných podmínek dělat. A také proto, že neseženeme pronájmy. Za ty se platí strašlivé peníze. Ve škole je to 600-800 korun za hodinu pronájmu tělocvičny. To je prostě strašná věc, členské příspěvky to nemůžou pokrýt a sponzory na to neseženete.

Když jsme oddíl s manželkou – volejbalovou trenérkou – zakládali, oslovoval jsem i různé firmy. Měl jsem trošku jméno, a tak jsem si mohl dovolit někam přijít. No a jednou jsem dorazil do příslušného oddělení marketingu a dostal otázku: »Jsou ty děti závislé na drogách?« Řekl jsem, že zatím ne, ale jestli mě ještě deset sponzorů odmítne a my to nezaložíme a nespustíme, tak možná závislé budou. My jsme prevence – mimo jiné i proti drogám. Je to složité, my jsme se dostali do zlomu po roce 1989, kdy přišlo najednou něco, s čím možná moc lidí ani nepočítalo.

A rozhodně jsme se v tom složitě orientovali, protože jsme něčím prošli, nějak jsme byli vychovaní – a najednou tady bylo všechno jinak. A co si s tím teď počít, že ano? Někdo si představoval svobodu jenom tak, že teď už může všechno. Zodpovědnost nula. Přitom jde i o zodpovědnost vůči vlastní rodině a vůči vlastním dětem, což je základní věc, která pořád platí. Jak se postarám o svoji rodinu, taková bude přece i naše společnost.

Petr Kojzar