Tušila jsem to, ale zklamaná nejsem, řekla Jarmila Kratochvílová poté, co přišla o nejstarší rekord

Je to necelý týden, co nizozemská běžkyně Femke Bolová připravila legendární Jarmilu Kratochvílovou o letitý halový světový rekord na trati 400 metrů. Dvaadvacetiletá závodnice na domácím šampionátu v Apeldoornu překonala časem 49,26 sekundy téměř 41 let starý výkon české atletky o 33 setin. Šlo o nejstarší běžecký rekord. Nyní má tento primát čas Kratochvílové 1:53,28 v běhu na 800 metrů pod širým nebem z roku 1983. Jak hodnotí tyto atletické milníky dvaasedmdesátiletá rodačka z Golčova Jeníkova, která je zároveň držitelkou sedmi zlatých medailí ze světových nebo evropských šampionátů? A jak je možné, že její rekordy odolávaly či odolávají tak dlouhou dobu? Na to jsme s Jarmilou Kratochvílovou hledali odpovědi ve víkendovém rozhovoru pro iportaL24.cz.

Jste zklamaná, že jste přišla o letitý světový rekord v hale? Nebo jste naopak ráda, že se našla po více než čtyřech desetiletích běžkyně, která se vám dokázala vyrovnat, a navíc vás i přeskočit?

Že bych byla zklamaná, to ne. Možná jsem to i tušila, protože ona běžela docela dobře týden předtím a dalo se očekávat, že se může dostat pod padesát vteřin. Víte, já Femke Bolovou sleduju už nějaký rok. Pořád si myslím, že její hlavní disciplínou je 400 m překážek, možná i tam bude chtít světový rekord, ale tam má výraznou konkurenci v Američance Sydney McLaughlinové, která je jedinečná. Jinak se mi Femke hodně líbí a rekord je v dobrých rukách. Musím ale dodat, že já jsem v halách moc nezávodila. Pořád jsme trénovali venku. Že se dá v zimě odjet na Kanárské ostrovy nebo do Jihoafrické republiky, to jsem vůbec nevěděla. A trenér vždycky říkal: »Jarmilo, i do té haly musíme vlézt.« Sezona bývala dlouhá a halové závody byly jejím zpříjemněním. Vůbec by mě nenapadlo, že můžu v hale běžet tak rychle jako tehdy.

Nyní je nejstarším běžeckým rekordem vaše fenomenální osmistovka z 26. července 1983 – 1:53,28. Přejete si, aby byl překonán i tento zápis?

Holky sleduju a spousta z nich se mi líbí. Ať jsou černé nebo bílé, běhají dobře. Mají před sebou motivační bod v podobě toho rekordu, jenže v létě mnohem více závodí než my. Jsou tu finančně lákavé závody, včetně Diamantové ligy, a i když se dokážou tomu času přiblížit, zatím ho nepokořily. Uvidíme, co bude v létě. A co se stane do 26. července na této trati.

Pořád jsem z vás ale nedostal, jestli byste měla radost, kdyby vás některá ze současných závodnic vymazala z rekordních tabulek na 800 metrů, nebo by vás to spíše trošinku mrzelo?

Lhala bych, kdybych řekla, že je mi to šumafuk. Určitě by mě to chvilinku mrzelo, což jsem na sobě viděla i teď ohledně toho halového rekordu. Je ovšem zajímavé, že mi ho nikdo nikdy nepřipomínal. I když to loni bylo již 40 let, panovalo kolem toho ticho. A teď to byla trošku větší záležitost, když došlo k jeho překonání. Ale je to tak, jak je. A když se ještě vrátím k té Femke, ona má z té trati na 400 metrů překážek velkou sílu v nohách. Od našich časů se radikálně vylepšily haly, změnilo se klopení zatáček – a všechno tohle asi přispělo k tomu, že ten rekord padl. Teď je ale pro mě důležitá ta osmistovka.

Čím to, že rekord na 800 z Mnichova drží tak dlouho? Naznačila jste, že je to tím, že se dnes více závodí a méně trénuje než za vašich časů. Jde o ten hlavní důvod, nebo je jím fenomén Jarmily Kratochvílové?

Určitě to je tím, že se tehdy celkově málo závodilo. Nebyly mítinky typu Diamantových lig a podobně. Někdy si říkám, jestli bych to nedělala tak jako dnešní závodníci. Tím, jak do atletiky vstoupily peníze a na mítincích vypisují pořadatelé slušné startovné, se skutečně méně hledí na výkony a na trénink. Ptám se, jestli bych taky nezávodila kvůli penězům, ač jsem to nikdy v životě nezažila.

Takže tohle je jeden z možných důvodů. Dalším je náhoda. Trénovala jsem na trati 400 metrů a ten světový rekord z 26. července 1983 vznikl čistě náhodně, protože jsem na té osmistovce ani startovat neměla. Běžela jsem tudíž absolutně v pohodě. Nezajímalo mě, jak to odběhnu. Důležité bylo, že si splním povinnost, navíc to bylo v Mnichově a já měla běhání na Západě vždycky hrozně ráda.

Dalším důvodem bylo to, že jsem atletiku milovala a že jsem vydržela tvrdě trénovat. Kdykoli jsem si představila, jestli moje konkurentka Marita Kochová netrénuje ještě více, přidala jsem si na intenzitě. A s tím souvisí i to, že jsem vydržela být zdravá, abych mohla bez problémů po celý rok trénovat. Což u dnešních mladých moc nevidím. Stále se jim ozývají nějaké zdravotní problémy, bohužel…

Co vlastně dělá Jarmila Kratochvílová nyní?

Pořád jsem na stadionu v Čáslavi, který je už od druhého ročníku na gymnáziu mým druhým domovem, trénuji a přiznám se vám, že mě to někdy už přestává bavit. Hlavně když se těm mladým moc nechce a mají výhrady. Ale pak si vždycky řeknu: »Kruci, já mám tu atletiku tak ráda. A co bych asi dělala jiného?« Hlavně se už těším na jaro, až mi na stadionu nebude taková zima jako teď.

Je mezi nimi vašimi svěřenci někdo, kdo by mohl jednou stanout opravdu vysoko?

Takové talenty, jakými byly Lída Formanová a Hanka Benešová, tu nevidím. Jak říkal můj trenér, člověk má štěstí jednou za život potkat špičkového závodníka, možná ani to ne. Já měla štěstí na tyhle holky.

Zmínila jste, že dnešní mladí nejsou tak houževnatí jako svého času jejich rodiče a prarodiče. Čím to podle vás je? Technickými vymoženostmi, které s sebou nesou jiné příležitosti?

Z velké části hraje roli dnešní doba. Spousta mladých si uvědomuje, že pokud nebudou mít jó výkony, tak se s atletikou uživit nedá.

Celkově je styl života mladých úplně jiný. Existují mraky sportů. Když jsem já začínala, moc toho nebylo. Vzpomínám si maximálně na to, jak trenér přišel v zimě s běžkami jako součástí přípravy. Říkám si, že kdybych pocházela z hor, asi bych třeba dělala běžecké lyžování, co já vím… Ale dnes mají děti tolik možností! Záleží také na tom, kolik mají rodiče času a jak jsou ochotni ho věnovat svým ratolestem. Ze své zkušenosti vím, že toho času kdysi mívali více. Žijeme totiž v pořádně hektické době!

A technika, kterou jste zmínil, může být jeden z možných důvodů. Počítače a mobily určitě hrají svou roli. Uvidíme, jak to půjde dál.

Česká atletika nyní nezažívá medailové žně na velkých akcích. Vždy se o ně staraly velké generace atletů – ta vaše s Helenou Fibingerovou či Imrichem Bugárem, následně například Jan Železný, Roman Šebrle, Tomáš Dvořák nebo i zmiňovaná Ludmila Formanová, nebo ještě docela nedávno Barbora Špotáková se Zuzanou Hejnovou. Dočkáme se znovu lepších časů?

Neodvážím si dělat prognózy. Opravdu nevím, jestli přijde lepší období. Bude to záležet na mnoha faktorech. Pořád vidím, jak jsou někteří mladí šikovní, jenom je potřeba ke všemu – k tréninku i ke sportovnímu životu vůbec – přidat něco navíc. Člověk musí mít tu atletiku nejenom rád, ale navíc i hrozně rád!

To byl váš případ. Ale – byl nějaký jiný sport než atletika, se kterým jste jako malá rovněž »koketovala«?

Ne, to určitě ne. Vždycky říkám, že žiju na malém městě, které má asi 2600 obyvatel, a to je pro nás jedna velká tělocvična. Můžete jít běhat do okolí, a když nastane zima, je tu velký rybník. Vždycky ho někdo odhrnul a zástupy lidí se tam sešly bruslit. Teď už to vůbec nevídám. Přitom to bývalo velké plus nejen pro nás, ale i pro tu další generaci, kam patřila třeba Lída Formanová. Ta je také z vesnice – ze Žlebů…

Ale když se vrátím k vaší otázce, já jsem ještě v deváté třídě nevěděla, že budu dělat atletiku. Jsem z nesportovní rodiny – rodiče ani dvě sestry se nikdy sportu nevěnovali. U nás byl jiný režim, spíše pracovní. Pomáhali jsme strejdovi na poli a na zahradě, což zpětně vnímám jako obrovské plus pro mě. To, co jsem se při pracích naučila, mi taky moc pomohlo. Ale hlavní bylo to, že se v mém životě postupně objevili tři lidi, kteří mě nasměrovali k atletice. V deváté třídě přišel nový učitel, který mi řekl: »Jarmilo, ty jsi šikovná.« Poslal mě na závody a spoustu mě toho naučil. I po tělocviku mě bral ven a trénoval třeba starty. Takové startovní bloky? To jsem viděla až pak v Čáslavi! Zato on mi na polní cestě udělal díry do země a učil mě povely.

Je pravda, že mi bylo divné, že u nás v Golčově Jeníkově stačím klukům, ale když jsem přešla do Čáslavi na gymnázium, stejně jsem odolávala. A to byl právě druhý moment – spolužačka, která chodila do atletického kroužku, mě rok a půl přemlouvala, ať se k ní přidám. Tvrdila, že dělá pět let atletiku a já ji stejně přehodím, předběhnu a přeskočím. No, a když jsem se do klubu přece jen přihlásila, přišel třetí moment. Trenér, který držel partu. Více jsem tenkrát chodila za ní než za tréninky. Tihle lidé ovlivnili, že jsem to začala mít ráda. Samozřejmě pak hrála roli i rodina, která mi poskytovala zázemí potřebné k výkonům.

Čím jste tedy chtěla jako malá holka být?

Myslím, že jsem neměla nikdy žádný sen. Pouze když už jsem začala trénovat, říkala jsem si, že až toho jednou nechám, budu učit v mateřské školce. Ta byla blízko nás a já jsem obdivovala ty učitelky a tu pohodu. Navíc jsem kolem sebe měla sedm synovců a ti se mě pořád ptali, kdy se s nimi půjdu koupat a podobně, a já je musela kvůli tréninkům odmítat. Sice jsem nikdy na učitelku nestudovala, protože po gymplu jsem dělala dálkově ekonomickou v Praze a pak dodatečně i trenérskou, ale vždy jsem měla ráda děti a mám dodnes. A právě ta učitelka se ve mně bila s povoláním listonošky. To se mi moc líbilo. Nesnáším uzavřené prostory a určitě bych nevydržela sedět někde v kanceláři.

V našem povídání jste se dotkla i finanční stránky, která ve vaší době nebyla ani zdaleka tak lukrativní. Měnila byste, kdyby to bývalo šlo? Chtěla byste závodit v 21. století?

Asi bych neměnila. Víte, já vzpomínám i na tu cestu k vrcholům, a ta byla strašně dlouhá. To bylo let! Když už jsme mluvili o tom, jak se časy změnily, musím říci, že dnešní doba je jiná i v tom, že se dnes lidé méně sdružují. Nejen ti mladší, ale i ti starší. Za nás byly party úplně jiné! Ano, spali jsme na soustředěních na zemi v tělocvičně, ovšem té srandy, co se tam zažilo! To už teď bohužel není. Takže odpověď na vaši otázku je jasná: opravdu bych neměnila…

Petr Kojzar

FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková