Praha na první pohled může vypadat, že je bohaté město, ale přitom zde žije mnoho lidí, kteří se svou mzdou těžko vyjdou. Naším cílem by mělo být, aby lidé měli v Praze perspektivu. V rozhovoru pro iportaL24.cz to řekl bývalý ministr zahraniční a lídr společné kandidátky ČSSD a hnutí Budoucnost na Praze 3 Tomáš Petříček.
Jste lídrem nově vzniklé koalice s názvem »Praha 3 pro všechny«, kterou před nadcházejícími komunálními volbami na Praze 3 vytvořila ČSSD s hnutím Budoucnost. Proč jste si vybrali právě toto hnutí?
Sociální demokracii a Budoucnost spojuje především snaha pomoct lidem, kteří se dostávají v souvislosti s energetickou krizí, inflací a dalším růstem životních nákladů do problémů. I v naší městské části je mnoho lidí, kteří se tak trochu stávají neviditelní, a právě těm chceme pomoci. Vidím to, i vzhledem ke svým zahraničním zkušenostem, jako počátek možné budoucí spolupráce nejenom s Budoucností, ale i s dalšími stranami levého středu, a to směrem k evropským a krajským volbám, ale nakonec i směrem k volbám do Poslanecké sněmovny. Dnes je zřejmé, že právě spoluprací můžeme mít dopad na životy lidí.
Co je hlavním cílem koalice?
Jednak bychom chtěli, aby poprvé po třiceti letech mohla vzniknout na Praze 3 levicová koalice. V Praze to je těžké, ale věřím tomu. Nakonec i v Praze je dnes mnoho sociálních problémů, které se léta neřeší. Vidíme to například v oblasti bydlení, kde se ukázalo, že liberální recepty lidem nepomohou zajistit dostupné bydlení, a že je na obcích, městech, státu, aby lidem pomohly. Věříme, že právě spolupráce umožňuje propojit tradiční hodnoty sociální demokracie s novou energií a novou vizí pro naši společnost. Myslím, že bychom se neměli bát toho, abychom například v Praze byli ambicióznější, možná otevřenější světu a zkušenostem ze zahraničí, v oblastech jako je třeba sociální podnikání, moderní mobilita či energetické komunity, kde stále Praha ještě pokulhává za vyspělými metropolemi.
Sociální demokracie vytváří obdobné koalice i v dalších obvodech. V hlavním městě se dohodla na koalici se Zelenými, jedničkou kandidátky je bývalá disidentka a ombudsmanka Anna Šabatová. ČSSD ani Zelení se v uplynulých volbách v roce 2018 do zastupitelstva Prahy nedostali. Myslíte, že nyní máte šanci uspět?
Věřím, že je to cesta, jak se ČSSD i Zelení mohou vrátit do pražského zastupitelstva a aby ten hlas, který tady poslední čtyři roky určitě chyběl, mohl znova pomoci řešit problémy Pražanů. Ať už je to v oblasti bytové politiky, v sociálních službách nebo ve zdravotnictví. Praha na první pohled může vypadat, že je bohaté město, ale přitom zde žije mnoho lidí, kteří se svou mzdou těžko vyjdou. Podívejme se třeba na to, kolik Pražanů skutečně dosáhne na minimální důstojnou mzdu, která je vyšší, než je republikový průměr i vzhledem k tomu, jaké jsou životní náklady na slušný život v Praze.
Naším cílem by mělo být, aby lidé měli v Praze perspektivu, aby mladí nemuseli utíkat někam za město a potom složitě dojíždět za prací, aby měli dobré pracovní příležitosti, kvalitní školy pro své děti a nemuseli se bát, že život pro ně tady bude tak drahý.
Ne všichni jsou této spolupráci nakloněni, například ředitel motolské nemocnice a bývalý ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík odešel z ČSSD a jako důvod uvedl právě vznikající koalici pro komunální volby v Praze včetně jejího lídra. Nemůže to některé voliče odradit od toho, aby vám dali hlas?
Jakákoli spolupráce má své příznivce i odpůrce. Věřím, že Anna Šabatová je člověk, který rozumí každodenním problémům běžných lidí, je to člověk srdcem i hlavou levicově smýšlející a je to taky člověk, který nezavírá oči před novými problémy, které naši společnost čekají. Máme tady například ambiciózní klimatický plán, který připravilo současné vedení města, ale jak může konkrétně pomoci běžným občanům v Praze, se zatím neukazuje. To by se mělo změnit. V dopravě jsou to často spory mezi motoristy a cyklisty, podle nás to nemá být černobílé vidění typu buď – anebo, ale měli bychom být schopni ukázat, že to můžeme překonat, že život v Praze může být dostupný pro všechny. To je náš cíl.
Nevěřím tomu, že by nyní ČSSD měla možnost spolupracovat s někým jiným. Nedovedu si představit třeba spolupráci s pravicovými stranami, už vůbec ne s extremistickými stranami a i po zkušenostech z minulosti bychom se měli vyvarovat třeba spolupráce s ANO.
Koalice se chce orientovat na bydlení, životní prostředí, dopravu či sociální oblast. Už jste avizovali, že povolební spolupráci vylučujete s ODS a SPD, naopak jako potenciální koaliční partnery jste označili STAN, Piráty či Prahu Sobě. Myslíte si, že právě s těmito stranami, můžete prosadit svůj program především pokud jde o sociální oblast?
Věřím, že ano, že bychom měli hledat spolupráci progresivnějších politiků v Praze a tady si myslím, že tato spolupráce možná je. I proto jsem jasně vyloučil spolupráci s extremisty nebo třeba s konzervativními stranami, protože zejména v oblasti veřejných služeb, dostupnosti veřejné dopravy, řešení bydlení by to hodnotově i programově na sebe naráželo a nedovedu si takovouto spolupráci představit. Na druhou stranu naopak si myslím, že v Praze se některé kroky v posledních letech udělaly, možná nedostatečně odvážně, výsledky zatím nejsou vidět a řada věcí zůstává na papíře.
Koalice již zahájila předvolební kampaň. S jakými konkrétními návrhy chcete voliče oslovit?
Se Zelenými jsme se především bavili o tom, jak pomoci Pražanům zvládnout růst cen. Město by mělo zabránit jakémukoliv růstu nákladů, které může kontrolovat, ať už je to cena MHD, cena různých poplatků, které Pražané musí platit, voda, město by se také mělo snažit snížit ceny za energie tam, kde je to možné.
Další otázkou je kvalita životního prostředí v Praze. Myslím, že v tomto ohledu právě spolupráce se Zelenými bude mít velmi silný základ. Chceme ale také město velmi krátkých vzdáleností, aby lidé měli věci, které ke svému životu potřebují, dostupné ve svém okolí. Pro mě osobně je to také snaha, aby Praha byla skutečně evropskou metropolí, aby držela tempo s novými trendy včetně toho, že by měla mít jasnou vizi, jakou ekonomiku tady bude podporovat, jaké pracovní místa chceme, aby tady vznikala do budoucna.
To jsou věci, které chceme v kampani akcentovat, a věřím, že to bude právě Anna Šabatová, ale také nové tváře, ať už Zelených nebo ČSSD, na kterých se bude stavět. Myslím, že to je pro obě strany restart.
Jak byste zhodnotil současné vedení Magistrátu hl. m. Prahy? Co mu nejvíce vytýkáte?
Největší kritiku bych směřoval do oblasti bydlení, protože situace v Praze je katastrofická. Mladá generace si může nechat zajít vůbec myšlenky na to, že by někdy měla možnost pořídit si vlastní bydlení. Nájemné byty jsou také velmi drahé, a navíc jich je málo. Město nevyřešilo ani situaci ohledně krátkodobých pronájmů. Některé kroky se tato koalice snažila udělat, ale bohužel ty výsledky jsou velmi mizivé.
Jako bývalý šéf české diplomacie, určitě sledujete kroky současného ministra zahraničí Jana Lipavského. Můžete jeho počínání okomentovat? Hájí podle vás dostatečně zájmy ČR a občanů?
Jan Lipavský v tuto chvíli řeší především dopady ruské agrese proti Ukrajině, to je asi hlavní téma, které má na stole. Chci především ocenit to, jak Češi obecně reagovali na tuto válku, jak dokázali solidaritu s lidmi, kteří před válkou utíkají, což myslím, že i ministru zahraničních věcí hodně usnadnilo život. Vnímám ho jako proevropského ministra, jako člověka, který je ale zároveň trochu ve stínu Petra Fialy, který udává zásadním způsobem tón české zahraniční politiky po tom, co Miloš Zeman i další se v podstatě stáhli z veřejné diskuse o české zahraniční politice.
Očekával bych možná od současného ministra trochu větší aktivitu, že to renomé, které si Česko získalo i reakcí na válku na Ukrajině, využije i pro další kroky pro to, aby dále hájil naše zájmy v Evropě a ve světě a aby přicházel i s agendou, která možná nesouvisí přímo s tímto konfliktem, ale která má na nás dopad. Ať už to je hrozící potravinová krize ve světě, nebo otázka přechodu k novým technologiím, udržení konkurenceschopnosti České republiky, jak využít příležitosti, které souvisejí se změnami v dodavatelských řetězcích. To jsou témata, která nás všechny budou ovlivňovat, a zatím nevidím jasnou vizi ať už u ministra Lipavského, tak u celé vlády.
Válka na Ukrajině logicky potlačila některá další témata, ale politik by měl být schopen přemýšlet o tom, co nás bude čekat za rok, za dva a začít nás na to připravovat. Pro mě je třeba zásadní, jak zvládneme společně s evropskými partnery přechod na nové technologie, na zelenou ekonomiku, aniž by to přineslo nějaké zásadní společenské otřesy, aniž by to uvrhlo lidi do sociálních problémů. Nesouhlasím s tím, že by například Zelená dohoda pro Evropu byla hlavní příčinou současné krize, ale ukazuje se, že pokud budeme dále trvat na tom, že energie jsou běžná komodita, tak ať už dopady války tak přechod k zelené ekonomice nezvládneme. Energie nejsou běžná komodita, je to veřejný statek, veřejná služba a měli bychom k tomu takto přistupovat. Myslím si ale, že pro vládu a lidi jako je Zbyněk Stanjura bude velký problém toto pochopit.
Jak se díváte na snahy EU zbavit se závislosti na ruských energetických zdrojích?
Je namístě si přiznat, že jsme mnoho let naši zranitelnost vznikající závislostí na ruské ropě a ruském plynu neřešili a teď nás to, bohužel, dobíhá. Růst cen energií je do značné míry způsoben kroky, které udělalo Rusko už loni. To není jenom dopad války na Ukrajině, jsou to i dopady toho, jak Gazprom nedostatečně naplnil zásobníky zemního plynu v loňském roce v Evropě, což vyvolalo obavy, že bude nedostatek zemního plynu. Nyní se snažíme tuto zranitelnost řešit.
Evropská komise představila balíček opatření, které počítají s postupným odklonem zejména od ruského zemního plynu, ať už změnou dodavatelů, velká část současné závislosti by měla být nahrazena spoluprací s jinými dodavateli, zejména prostřednictvím dodávek zkapalněného zemního plynu, ale také úsporami, přechodem na některé nové technologie nebo využitím domácích zdrojů. Například u nás máme poměrně velký nevyužitý potenciál v oblasti bioplynu, což může pomoct jednak českému zemědělství, ale i obcím a městům zajistit dodatečné finance. I když to možná nenahradí kompletně naši spotřebu ruského zemního plynu, tak podle odhadů bychom takto mohli z domácích zdrojů nahradit 15-20 procent.
Další věc je, že dlouhou dobu vlastně veškerá podpora v oblasti energetických úspor směřovala do středních a vyšších příjmových skupin a trochu se zapomínalo na to, že největší problém zaplatit účty mají domácnosti, které už nyní těžko vycházejí s penězi a mají problém zaplatit složenky. Jsou to domácnosti, které si na současné programy podpory v zásadě nikdy moc nesáhly. To bychom měli změnit. Podporu bychom měli zaměřit cíleně tam, kde bude mít největší dopad, kde nejvíc pomůže, a to jsou právě nízko a nižší středně příjmové domácnosti. To jsou lidi, kteří normálně pracují, často v kvalifikovaných profesích, ale dostávají se do stále větších problémů.
Stát o pomoci lidem mluví už dlouho, ale v podstatě žádné hmatatelné kroky neudělal. Soustřeďuje se na adresnou pomoc, která se, i vzhledem k značně komplikované administrativě, více méně míjí s účinkem…
Pomoc státu je pomalá. Obsahuje celou řadu překážek pro to, aby si lidé vůbec mohli sáhnout na jakoukoli pomoc nebo podporu. Velmi často vynechává právě ty skupiny občanů, kteří by potřebovali se svojí životní situací pomoci, ale nastavením pravidel se k té pomoci vůbec nedostanou.
Jako příklad uvedu příspěvek 5000 Kč na dítě, který třeba nepočítá s tím, že by pomohl rodinám, které mají děti na vysokých školách. Všechno to je pomalé. Když to porovnám s tím, jak rychle je schopno pomoct svým občanům například Německo, tak u nás se o tom hodně mluví, máme hodně tiskových konferencí, ale rodiny doposud na pomoc čekají. Stále platí to, že řada rodin na ni nedosáhne, protože se na ně nemyslelo. Je to věkově omezené, nemyslí se třeba na situaci matek samoživitelek, které mají dítě na vysoké škole a náklady na udržení dítěte na studiu jsou dneska enormní. Často je nedomyšleno, jak pomoci všem, kteří to skutečně potřebují, navíc to je administrativně náročné a často se kvůli těmto překážkám pomoc nedostane k lidem, kteří to nejvíc potřebují.
Ukázkou jsou programy, které mají pomoci snížit spotřebu domácnostem. To jsou programy, na které si nízkopříjmové domácnosti nesáhnou ať už kvůli tomu, jak je nastaveno spolufinancování, nebo kvůli tomu, jak je to pro ně administrativně náročné, chybí poradenství pro tyto domácnosti. Stát opomíjí to, že vynaložené prostředky by byly nejúčelnější právě v těchto sociálních skupinách, ale nedělá žádné kroky k tomu, aby umožnil, že třeba zateplením, snížením své spotřeby, si dlouhodobě vyřeší nepříznivou ekonomickou situaci s ohledem na růst cen energií.
Nejvíc mi ale vadí, že u nás se už dopředu předjímá, že lidé chtějí podvádět. Lidé dnes nevěří státu, ale ani stát nevěří občanům, což je obrovský problém. Když se podívám do některých evropských zemí, tam se naopak předpokládá, že lidé potřebují pomoc, že ji použijí rozumně, že jsou poctiví a kontrolují se maximálně případné excesy, případné výjimky z pravidla. U nás se předpokládá, že pravidlem je, že lidé podvádějí, a proto nastavujeme veškerou pomoc způsobem, že pro řadu lidí je naprosto nedostupná. Je to neuvěřitelné papírování, lidi často ani nevědí, na co mají nárok a toto bychom se měli snažit změnit. Stát by měl začít svým občanům více věřit a lidé by tím pádem také mohli věřit více veřejným institucím. Změnit tuto mentalitu je asi běh na dlouhou trať, ale právě v době krize je důvěra obrovsky důležitá hodnota.
Jak vidíte vývoj v následujícím období?
Vláda nám vzkazuje, že zchudneme, už nám ale neříká, co chce udělat proti tomu, aby se to stalo. Je správně přiznat si, že nás čeká těžká doba, že máme před sebou nejenom dopady současné krize, ale i řadu výzev. Myslím tím právě příchod nových technologií, potřebu udržet konkurenceschopnost naší ekonomiky, čeká nás přechod na úplně nový hospodářský model. Chybí mi to, že by vláda vedla debatu o tom, jak to zvládnout, pokud možno co necitlivěji, co nejspravedlivěji vůči občanům, kteří se v té době změn budou potýkat se svými životnými problémy. Přijde mi to jako rezignace na řešení problémů lidí. To je přístup, který zadělává na obrovské problémy, je to cesta k tomu, jak podkopat základy sociálního smíru v naší zemi v turbulentní době, kdy naopak sociální smír, důraz na nerozšiřování ekonomických nůžek ve společnosti, by měl být ta hlavní priorita, protože pouze společnost, která je soudržná, která má vizi, kterou sdílí velká většina z nás, může v dnešní těžké době uspět.
Jana Dubničková