Starobylá tradice spojená se stavbou vorů a jejich plavením po řekách je ode dneška zapsaná na seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Nominaci schválil příslušný mezivládní výbor na svém zasedání v Maroku. Informovalo o tom ministerstvo kultury. Nadnárodní nominaci vorařství pod názvem timber rafting společně připravilo šest evropských států, kromě Česka ještě Lotyšsko, Německo, Rakousko, Španělsko a Polsko, které přípravy koordinovalo.
Nominace vorařství představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. I když voroplavba jako komerční doprava v souvislosti se stavbou přehrad zanikla, tradice spojené s ní jsou stále živé a předávané mladším generacím. Jde nejenom o řemeslné postupy při stavbě voru, ale i o znalosti spojené s jeho navigací a o specifickou kulturu s touto tradicí spojenou, osobité zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu.
Česká republika má nyní i s fenoménem vorařství na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO zapsáno osm položek, dohromady je to už 31 zápisů v UNESCO. »To nás v přepočtu kilometrů čtverečných a obyvatele řadí mezi cestovatelsky nejzajímavější země,« řekl ředitel České centrály cestovního ruchu– CzechTourism Jan Herget.
Prvním se stal v roce 2005 slovácký verbuňk, o pět let později přibyly masopustní průvody s maskami na Hlinecku a společná nominace 11 zemí týkající se sokolnictví. V roce 2011 UNESCO zapsalo jeden z nejznámějších folklorních zvyků v ČR, Jízdu králů, v roce 2016 pak přibyla česko-slovenská nominace loutkářství. Šestým zápisem na prestižním seznamu se v roce 2018 stal modrotisk, který Česká republika navrhla spolu s Rakouskem, Německem, Maďarskem a Slovenskem. Předposledním zápisem se v roce 2020 stala výroba vánočních ozdob z foukaných skleněných perel, které vznikají už více než století v Poniklé na Semilsku. ČR má na seznamu UNESCO zapsáno také 16 památek.
»Na dnešní verdikt jsme netrpělivě čekali a mám velkou radost z toho, že tradice vorařství na řece Vltavě budou i nadále udržovány v povědomí lidí a předávány dalším generacím,« uvedl ministr kultury Martin Baxa.
Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO bylo předchozí uvedení na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Stejný zápis musely podniknout i ostatní vorařské spolky z jednotlivých zemí, které se podílely na návrhu nominace. Po něm byla loni předložena nadnárodní nominace. V České republice se na její přípravě podílel Vltavan Čechy – svaz vltavanských spolků, sdružující vorařské spolky na řece Vltavě, Národní ústav lidové kultury, ministerstvo kultury a další partneři.
»Zápis je pro nás velkým úspěchem. Cesta k němu začala už v roce 2015, kdy jsme se rozhodli zintenzivnit činnost vltavanských spolků a usilovat o zápis, abychom mohli tyto tradice předávat dál. Pro dnešní mladé lidi asi nebude zajímavá znalost a dovednost tehdejších plavců, ale více je bude zajímat pokračování plaveckého řemesla, stejně tak jako sběr plaveckého slangu nebo písní,« uvedl prezident spolku Vltavan Čechy Jaroslav Camplík.
Vorařství mělo v Čechách dlouholetou tradici a patřilo mezi uznávaná, ale i nebezpečná povolání. První zmínky o voroplavbě na Vltavě se datují do 11. století. Ačkoliv dnes již komerční plavba dřeva s výstavbou přehrad zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména se stavbou vorových pramenů se stále udržují. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů navazují.
Jednotlivé vltavanské spolky se zakládaly na přelomu 19. a 20. století a působí v této oblasti nepřetržitě. Vltavan v Praze oslavil již 150 let činnosti. V roce 2000 všechny vltavanské spolky založily zapsaný spolek Vltavan Čechy – svaz vltavanských spolků. V současné době mají velký vliv na udržení znalostí a dovedností řemesel spojených s vorařstvím. Předávají tak díky ukázkám stavby vorů i tradiční technologie výroby. Důležitá je i mezinárodní spolupráce například s voraři v Rakousku i v ostatních spolupředkládajících zemích. Vltavan Čechy je členem Mezinárodní vorařské asociace, jejíž existence dokládá historické využití voroplavby i v dalších evropských zemích.
Znak Nového Města pražského nad vchodem Podskalské celnice na Výtoni 412, Rašínovo nábřeží 30, Praha-Nové Město, kde sídlí Stálá expozice historie Podskalí, vorařů – plavců a pražské paroplavby a žerď a vlajka Spolku Vltavan před Podskalsou celnicí v Praze na Výtoni
»Vorařství, které je od včerejška nově v UNESCO, si lze na vlastní kůži vyzkoušet například v Českém Krumlově. Adventní plavby na Vltavě mají svoje kouzlo, a když to propojíte třeba s návštěvou muzea vorařství, užijete si, ale také něco nového dozvíte,« dodala ředitelka odboru produktového managementu a regionální spolupráce České centrály cestovního ruchu – CzechTourism Veronika Janečková.
Zajímavosti a fakta o vorařství na území České republiky
– Voroplavba či vorařství je označením pro přepravu dřeva plavením po vodním toku. Vory, které byly tvořeny svázanými kmeny stromů, sloužily nejen k dopravě dřeva, ale i soli, medu, kamene, písku, uhlí a dalšího zboží a také osob. V některých oblastech a v určitých časových (ročních) obdobích přeprava zboží a osob na vorech ekonomicky převyšovala přepravu dřeva.
– Označení »vorař« vzniklo až v 50. letech uplynulého století. Správně se členům posádky vorů říkalo plavci a vor se nazýval vorový pramen (pravděpodobně z německého Prahmenflösserei, tedy voroplavba).
– Vorařství mělo v Čechách dlouholetou tradici a patřilo mezi vážená, uznávaná, ale i nebezpečná povolání. První doložená písemná zpráva o voroplavbě na Vltavě je podle většiny zdrojů z roku 1316. Tehdy vydal král Jan Lucemburský privilegium, kterým vnesl do obchodu se dřevem přesnější pravidla. Vory však připlouvaly do Prahy již o 300 let dříve.
– Velký rozmach voroplavby nastal v době vlády Karla IV., který v srpnu 1366 přikázal stavět v jezech propusti pro usnadnění plavby vorů. Největší rozmach voroplavby nastal podle údajů spolku Vltavan v 18. a 19. Století. Vory tehdy měřily i přes 100 metrů. Protože čeští plavci plavili dříví i do Německa, pronikly do oboru počeštěné německé výrazy. Propusti se například dodnes říká šlajsna (z německého Schleuse).
– Pohromou pro voroplavbu byla podle údajů Vltavanu první světová válka, protože většina plavců musela narukovat. Díky tomu těžba dřeva poklesla a nebyl o ni ani dostatečný zájem. Po válce již nenabyla toho významu, jaký měla dříve. Od 30. let 20. století se na Vltavě začaly stavět první velké přehrady, což byl začátek konce voroplavby na této řece. Poslední prameny projely podle Vltavanu do Prahy v roce 1947. Od roku 1948 se plavilo dřevo už pouze příležitostně, hlavně pro potřebu přehrad. Se svým posledním opravdovým vorem se Vltava rozloučila 12. září 1960 a jeho funkci definitivně převzala železnice a automobilová doprava.
– Nejlepší předpoklady pro voroplavbu měla Vltava se svými pěti velkými přítoky – Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou a Berounkou. Vory se ale plavily i na Labi nebo například na Orlicích (Divoké a Tiché).
– Na horních tocích řek se klády posílaly po vodě jednotlivě, poté se ve vazištích svazovaly do vorů. Ke svazování klád se používalo dřevěné »lano« vyrobené z kmínků mladých smrčků. Každý vor, složený z několika částí, byl vpředu svázán pevně a vzadu volněji. Plavené dřevo mělo podle odborníků výhodu v tom, že »nepracovalo«, bylo pevnější a odolnější proti škůdcům.
– Plavci byli rozděleni do jednotlivých part, které měly obvykle čtyři až osm členů. Plavbu vedl takzvaný vrátný, nejzkušenější muž posádky, který musel skládat zkoušky.
– Vory putovaly většinou do Prahy, odkud některé pokračovaly až do Drážďan nebo Hamburku. Před Prahou vznikla už ve 12. století osada Podskalí s velkým přístavem, kde se vory převazovaly a platilo se zde mýtné, které vznikalo vytínáním dřeva z pramenu. Tak vznikl místní název v Praze (Výtoň) nebo na Šumavě (Přední Výtoň). Velký vorový přístav vznikl i na Císařské louce na Smíchově.
– Už od raného středověku vznikaly podél řek plavecké osady a plavecké hospody. Jízdu na vorech přiblížil začátkem 50. let režisér Václav Wasserman ve filmu Plavecký mariáš s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli.
– Podle vzoru hornických bratrských pokladen založili voraři a další pražští dělníci spojení s Vltavou a plavením dřeva v roce 1871 podpůrný spolek Vltavan.
(mac)
FOTO – wikipedia/CC BY-SA 4.0/Antonín Cuc a Venturosa a VitVit, ČTK/Michal Doležal, wikipedia/Hermann Krone, wikipedia/CC BY-SA 3.0 a GNU FDL/Aktron, wikipedia/CC0 1.0/Jirka23
Není potřeba nafty….