Marek Černoch má za sebou čtyřletou zkušenost ze Sněmovny, v letech 2015-2017 byl dokonce předsedou poslaneckého klubu Úsvitu a krátce i šéfem celého hnutí. Syn slavného zpěváka Karla Černocha však po svém otci podědil i hudební vlohy a přes dvacet let již koncertuje s vlastní kapelou Angels. Přiznal však, že svého tátu nikdy nepřesvědčil, že rocková muzika je to pravé ořechové.
Po odchodu ze Sněmovny jste hrál výraznou roli v komunální politice jako místostarosta středočeské Hostivice. Proč jste nedávno na radnici skončil?
Bylo toho už po mnoha letech moc. Já jsem takhle jel, neříkám od malička, ale když jsem poprvé začal pracovat s tátou, tak tam nastala vysoká škola pracovního života ve smyslu, že člověk má dělat věci na »100 procent plus«. Zkrátka úplně naplno. Naučil jsem se to a chtěl jsem být prostě u všeho a vše dělat na maximum. Dělal jsem spoustu věcí a po určité době najednou člověk zjistí, že zaprvé je to věčný stres a za druhé že začíná ztrácet síly. Taky už je mi pětapadesát, není to jednoduché a občas už člověk cítí únavu. Dělal jsem svoji práci, věnoval jsem se zpívání a dalším činnostem, a v určité chvíli vám tělo řekne »začni brzdit, kamaráde«. Takže jsem se rozhodl mimo mé práce a zpívání všechno složit. navíc jsem věděl, že jsou na radnici schopní lidé, kterým lze věřit. Dneska je starostou Pepa Juránek, což byl můj kolega, druhý místostarosta a skvělý, zemitý chlap, který když podá ruku, tak všechno platí. A nedávno jsme spolu mluvili, že vše funguje a město se zlepšuje. Takže mě těší pocit, že i když jsem nakonec odešel, všechno funguje.
Co je tedy tou prací, která vás dnes převážně živí?
Dělám výkonného ředitele České asociace společností finančního poradenství a zprostředkování, což jsou finančně poradenské společnosti, které se pohybují na kapitálovém trhu. Dnes je práce ve finančním poradenství o něčem jiném než před 20 lety, kdy se na finanční poradce dívalo trochu skrz prsty. Dnes to nejsou lidé, co chodí s kufříkem a sekají pojistky. Dneska jsou odborníci a jejich mateřské společnosti by co do profesionality procesů a zázemí mohly být příkladem všem velkým firmám ve všech oblastech. Finanční poradci jsou dnes opravdu profesionály s náročnými odbornými zkouškami. Když je někdo začne zpochybňovat, tak odpovídám: »Klidně to zkus.« Jsem zvědavý, jestli uděláš zkoušky, které dnes musí finanční poradce mít. Je to prostě úplně někde jinde, a právě proto mě ta práce strašně baví. Mým úkolem jako ředitele asociace je legislativní práce, komunikace s regulátorem a dalšími institucemi. Je to zajímavá práce, s níž jsem spokojený a věřím, že dané společnosti jsou spokojené i se mnou.
Máte čas i na koncertování s kapelou Angels. Jak často hrajete?
Angels pokračují velmi dobře, navíc jsme se za těch 22 let, co hrajeme, dostali do fáze, kdy děláme předkapelu takovým jménům, jako jsou Smokie, No Name nebo Olympic. Hlavně teď přes léto hrajeme hodně. Když bych to rozložil, tak se dá říci, že každý týden máme nějaký koncert. Pojali jsme to jako show, hrajeme písničky od táty, od Petra Muka, Robbieho Williamse nebo Depeche Mode, ale taky svoje vlastní songy. Máme skvělou vokalistku, ale hlavně to v kapele funguje lidsky a strašně nás to baví. Jsme rádi, když jsme na akcích spolu jako skvělá parta. Není to takový ten styl, kdy se kapela sejde těsně před koncertem a nejsou schopni se spolu ani bavit. Nám to dohromady klape i lidsky až tak, že v září část kapely vyráží společně na dovolenou. Funguje to fakt velmi dobře. Kdyby měl někdo chuť, tak jsme na Facebooku jako skupina Angels a budeme samozřejmě rádi za sledování, za podporu. Těší nás, když lidé chodí na koncerty. Je to obrovská energie mezi kapelou a mezi diváky. Já sám vydržím na jevišti tak dvě písničky a pak už prostě musím běžet mezi lidi. Mě to hrozně nabíjí a věřím, že to platí i obráceně.
Zmínil jste, že hrajete tátovy písničky i to, že vás naučil – v uvozovkách – pracovat. Co vám nejvíc dal do života?
To je zajímavá otázka… Když opominu rodinný život a podívám se na to z pracovní stránky, tak určitě profesionalitu. Možná někdy až moc, protože jsem se pak dostal do stavu, kdy je člověk na sebe tvrdý a je tvrdý i na svoje okolí. Vždycky ode všech očekáváte těch 100 procent, ne jenom 99. Prostě maximální výsledek od každého.
Jste podobně tvrdý i na potomky?
Já už mám velké děti a tam tvrdý nejsem. Naopak. Děti je potřeba podporovat. A musím je pochválit. Syn Dominik je judista, má černý pásek, trénuje a na vysoké škole studuje diplomatické vztahy, takže chce být kariérním diplomatem. Dcera, ta se dostala na Univerzitu Karlovu na »peďárnu«, a je spíše zaměřená na muziku, i když se jí nevěnuje tak moc jako já. Děti do ničeho netlačím.
A táta vás tlačil?
Pracovně vyžadoval maximální profesionalitu. Jezdili jsme spolu a s jeho kapelou nějakých sedm let, a dodneška si pamatuju, když jsem zpíval na pódiu, jak táta stál pod jevištěm mezi lidmi a teď jsem vždycky viděl, jak mu vyjelo obočí nahoru. To už mi bylo jasné, že jsme udělali nějakou chybu. Pak jsem dostával čočku celou cestu (smích). Ale bylo to správně, já jsem za to dneska rád, protože člověk má pak pocit, že ty věci dělá naplno. Když dneska vidíte některé lidi, jak jsou neprofesionální a jak mají pocit, že se stanou hvězdou a přitom nic neumí nebo to flákají. Ten pocit že tomu dávám maximum, je pro mě nesmírně důležitý, V kapele každý máme svoji práci a hudbou se neživíme.
Mým velkým snem je velká světelná show, ale to je pak úplně o jiných penězích. Takže si člověk pomáhá sám, jak může, na konci vystoupení tam alespoň běhám a držím v rukou světelné fontány. Teď jsem našel nějaké větší, takže jsem na to zvědav (úsměv). Občas si u toho trochu připálím ruku, ale to k tomu patří a mě to hrozně baví (smích).
A jak se vám při svých začátcích povedlo přesvědčit tátu, že rocková muzika je ta pravá?
Vlastně jsem ho nepřesvědčil nikdy. Když jsem byl malej, tak jsem strašně měl rád kapelu KISS. Vylepoval jsem si její plakáty – ty vyplazené jazyky Gene Simmonse, což vedlo k tomu, že jsme vždycky jednou za 14 dnů měli večerní debatu s tátou, kdy mi překládal texty, abych viděl, jaký jsou to blbosti a že je to vlastně jenom namalovaný Katapult. Nikdy se mu nepodařilo, abych změnil názor, a dodneška je mám rád. Táta byl zkrátka na jinou muziku. Nejen KISS, ale ani Depeche Mode nebral. Vždycky říkal, že Depešáci zase zpívají na playback a já jsem oponoval, že není pravda. Prostě jsme se v tomto směru krásně dohadovali (úsměv).
On miloval country, miloval swingovky, miloval big bandy nebo klasický pop. Jak jsem starší, tak už se mi ta muzika taky líbí, protože jsou to melodické písničky a v poslední době se k nim taky dostávám. Ale přesvědčit tátu že rock je ta pravá muzika, se mi nikdy nepodařilo…
Petr Kojzar
FOTO – archiv Marka Černocha
Tvrdí nás kdysi hodně naučili….
Škoda, že nepadlo nic o politice. Zajímalo by mě, koho sef PS Úsvitu teď voli….