Syndrom prázdného hnízda aneb Co se děje s rodičem, když děti odejdou na školu

Úzkost, kterou pociťují otcové a matky v souvislosti s odchodem dítěte na internát či na kolej, se běžně označuje jako syndrom prázdného hnízda. Děti jako mláďata odlétají z domova, »hnízdo« je prázdné a rodiče zůstávají sami s vlastními obavami a úzkostmi.

Nejvýraznější změny, které následují po odchodu, jsou vnější. Dům se stává klidnějším, mění se denní režim a rodina se už neschází například u společné večeře. Zbývající členové rodiny si přerozdělují role a povinnosti, mizí některé obvyklé domácí práce.

Rodič, který dříve trávil většinu času péčí o dítě, se pak cítí zmatený. Už není nutné pomáhat mu s učením, prát mu oblečení, dohadovat se o nepořádku v jeho pokoji, starat se o něj v případě nemoci, chodit na rodičovské schůzky. Čím zaměstnat sebe, své myšlenky, když dříve byly téměř všechny věnovány dítěti?

Všechny tyto starosti zabraly spoustu energie a času, ale pro rodiče mohou plnit důležitou funkci – umožňují mu cítit se potřebným. Uvolněný čas začne tížit a připomíná nám, že děti už nepotřebují tolik pomoci jako dřív.

Pro mnoho rodičů bylo rodičovství také prostorem seberealizace. Vítězství dítěte ve sportovním klání nebo v tvůrčí soutěži tak bylo částečně i jejich osobním vítězstvím. Dítě vyrostlo a rodiči se vytrácí sféra života, v níž může dosáhnout úspěchu, a objevuje se pocit prázdnoty a nespokojenosti. Nyní musí hledat jiné cesty, jak realizovat své schopnosti, nadání a ambice.

Jestliže mateřství nebo otcovství tvořilo významnou součást identity, s odchodem dětí musí rodič najít odpověď na otázku: Kdo jsem jiný než matka nebo otec? Nové období nutí hledat nové významy, které naplní život, přinesou radost a uspokojení: co jsem sám o sobě cenný, jaké jsou mé zájmy a koníčky, jak jinak se mohu realizovat?

Rodičovství je prostě součástí života, teď je čas vyzkoušet věci, na které jste předtím neměli energii.

Vnímejte své dítě jako dospělého

Odloučení od milovaného dítěte je obzvlášť obtížné pro rodiče, kteří musí mít neustálý přehled o tom, co se v životě jejich dítěte děje – jak se učí, s kým se baví, na jaké kino se dívá. Za potřebou kontroly se zpravidla skrývá silná úzkost a v tomto případě je obzvlášť děsivé pustit ho do světa dospělých.

V prvních letech života se mezi dítětem a matkou vytvoří úzké pouto – bez něj prostě nemůže přežít. Jak dítě roste a dospívá, stává se stále samostatnějším: nejprve je připraveno hrát si na pískovišti, protože ví, že maminka je někde nablízku a vždy přijde na pomoc, pak vydrží odloučení celý den ve školce, později má svá vlastní tajemství, prostor osobních zájmů. Takže separace – tedy odloučení dítěte od rodičů – začíná dlouho před odchodem. Tento proces probíhá postupně a ne vždy hladce, častěji prostřednictvím konfliktů a nedorozumění.

Vzhledem k různým zvláštnostem není pro rodiče snadné zvyknout si na to, že nyní mají mnohem méně možností ovlivňovat život svých dětí. A jak se chtějí podělit o rady, pomoci, varovat před chybami, kterých se kdysi sami dopustili! Objevuje se úzkost a v některých případech i iracionální touha dítě vrátit, navzdory potřebě výchovy.

Nemožnost kontroly může člověka rozčílit a nakonec je nucen čelit vlastní bezmoci: dítě se stává dospělým a nyní si samo volí svou cestu. Pokud se odloučení zabrání, děti nebudou moci žít svůj vlastní život, získávat vlastní cenné zkušenosti nebo se cítit provinile, že opustily rodiče.

Když děti opustí domov svých rodičů, struktura rodiny se změní: rodiče zůstanou sami a často si všimnou prázdnoty mezi nimi. Jestliže dříve rodina probírala přípravu na zkoušky a maturitu, nyní obvyklá témata rozhovoru zmizela a ustoupila trapnému tichu.

Otázky rodičovství mohly být po dlouhou dobu bezpečným tématem pro dialogy manželů, což jim umožnilo nemluvit o potížích v páru, ignorovat nahromaděné napětí. Při absenci dětí je již obtížnější schovávat se za role rodičů, musí se rozhodnout, kým jsou jeden pro druhého: otcem a matkou dospělých dětí, mužem a ženou? Nová situace je nutí hledat odpověď na otázku: co nás spojuje, co k sobě cítíme, jak moc jsme si blízcí?

Toto období se může stát zkouškou a vyvolat krizi vztahu. Krize však nemusí nutně znamenat rozchod. Může vést k rozchodu stejně jako k novým líbánkám. Hodně záleží na tom, zda se manželům podaří navázat dialog, otevřeně hovořit o svých starostech a vzájemně se vyslechnout.

S odchodem dětí začnou rodiče nevyhnutelně přemýšlet o svém vlastním věku. Dokud je dítě doma, nutnost starat se o něj vám umožňuje ignorovat plynutí času, ale když děti odejdou, připomene vám to.

Uvědomění si vlastního věku vyvolává úzkost a strach. Tyto zážitky nejsou příjemné, ale stávají se důvodem k tomu, abychom si položili otázku: čeho se bojím, čeho se bojím, že zmeškám nebo na co nebudu mít čas. A tak nejasný pocit úzkosti způsobený odchodem dětí nabývá nových podob, vybízí k přehodnocení prožitých let, přehodnocení životních událostí a cílů.

Zamyšlení často vede ke smutným myšlenkám, objevuje se smutek, pocit zranitelnosti, lítost nad tím, jak život dopadl. Přehodnocování minulosti je bolestný proces a potřeba být k sobě upřímný se stává hlavní výzvou tohoto období. Může se zdát lákavé utéct od nepříjemných záležitostí: vrhnout se po hlavě do práce nebo se přeorientovat na péči o někoho jiného místo o děti, které odešly. Nelekejte se silných pocitů, v tomto období mohou být obzvlášť rozporuplné: radost z dítěte může náhle vystřídat apatie nebo stesk.

Setkání s vnitřní bolestí, prázdnotou, smutkem vám umožní nově si stanovit priority – vždyť před vámi je ještě dost času a je důležité si uvědomit, jak přesně by ho chtělo strávit, na co vynaložit své síly a prostředky. Na rozdíl od dospělých dětí mají rodiče dostatek životních zkušeností, které se jim určitě budou hodit, ať už si stanoví jakýkoli cíl.

(cik, TASS)