Standa Hložek: Můj život je jedna velká náhoda!

Kroměřížský patriot Stanislav Hložek (68) se stal známým v osmdesátých letech po boku Petra Kotvalda. Písně jako Oh Suzi, Diana, Bílá královna, ale především Holky z naší školky nestárnou. Stejně jako Můj čas ze seriálu Sanitka, kdy oba pány doplnila nedávno zesnulá Hana Zagorová. Hložek zůstal věrný hudbě i po rozpadu populárního dua a stal se z něj rovněž úspěšný moderátor. Jeho pohled na současnou scénu je velmi originální, ale pamětníky jistě potěší i vzpomínání. Třeba na legendární pořady Vega a Magion…

Rozhovor jsme si dohodli na pátek, jelikož jste tvrdil, že ve čtvrtek jste v rádiu. Ti, kdo nežijí na Moravě, asi nebudou mít tušení, co tam vlastně děláte. Tak vás prosím o představení…

V Českém rozhlase ve Studiu Zlín mám svůj vlastní pořad Strom lásky mý. Jedná se o hodinový pořad plný písniček, zážitků, povídání s interprety. Hrají se tam písně výhradně české, s výjimkou jedné slovenské a pak jednoho porovnání, kdy hrajeme skladbu v originále a vzápětí pustíme její českou verzi. Je to volné, pohodové, zábavné. Čtyřikrát do měsíce, každou neděli od pěti do šesti hodin.

Mluvil jste o českých písních. Jak se vám, mimochodem, zamlouvá playlist českých rádií, kde abyste naši mateřštinu mezi angličtinou hledali jako jehlu v kupce sena?

Ono je těch rádií tolik, že každý posluchač si najde svoje. Máme třeba státní rádio – Český rozhlas Radiožurnál. To nevysílá písničky zpěváků slavných v minulém režimu. Tam neuslyšíte ani Gotta, ani Hanku Zagorovou, Helenu Vondráčkovou, ani nás s Petrem Kotvaldem. Ale obecně bych řekl, že jsou rádia, která hrajou pro lidi, a pak taková, kde moderátoři hrajou pro sebe. Ty písničky, co se líbí jim.

A podle čeho vybíráte písničky vy?

My děláme ten pořad ve dvou, s kolegou Pavlem Maškem, což je muzikant a zároveň zaměstnanec Českého rozhlasu. Nehrajeme lidovky, od toho jsou jiné pořady, a nehrajeme ani tvrdý bigbýt. Pouštíme skladby od Vlasty Redla, přes Flerety až třeba Kabáty, nebo i Hložka (úsměv). Dalo by se to shrnout jako poprock.

Prozradím vám, že patřím mezi tzv. »Husákovy děti« a ty v osmdesátých letech každé odpoledne hltaly Vegu se Standou Hložkem. Jak jste se vlastně k uvádění tohoto úspěšného pořadu dostal?

Ten můj život, to je vlastně jedna velká náhoda. A u Vegy to platilo obzvlášť! Když ode mě v roce 1985 odešel Petr Kotvald, byli jsme známi díky Holkám z naší školky, a tím jsem byl ve škatulce »bacha, on dělá i pro děti«. Oslovila mě tudíž dětská redakce Československé televize, jestli bych nezaskočil za Slávka Hrzala, který Vegu uváděl a musel na nějaké vyšetření. Říkal jsem si: proč to nezkusit? Měl jsem zkušenosti z rozhlasu ve Zlíně, na pódiích, a tak jsem po té nabídce rád skočil. Až když jsem tam byl, mi došlo, že se to vysílá živě. Rozklepal jsem se, začal koktat a předváděl přebrepty. Styděl jsem se za odvedenou práci a říkal si, že teď už mě určitě nikam nepozvou. Dokonce jsem pak asi týden nechtěl chodit po ulici, protože jsem si říkal, že se na to dívala celá republika. Prdlajs! Ale několik dnů jsem se fakt necítil dobře.

Za měsíc jel Slávek na nějaké léčení a nebyl záskok. Nechtěl jsem do toho jít, a když jsem byl osloven, argumentoval jsem tím, že to předtím z mé strany byla strašná ostuda. »Co děláš, lidi mají rádi, když se člověk přebreptne,« řekli mi v televizi. »No jo, ale když se přebreptne jednou. Jakmile k tomu dojde stokrát, je to divný.« Nicméně jsem to vzal. Jsem pro každou srandu. A u Vegy zůstal osm let. Každý televizní pořad se vysílal naživo, a to byla škola ohněm!

Ale pak byl ještě další pořad pro děti, pásmo z animovaných pohádek a seriálů, Magion…

Tam byli hlavní Honza Rosák a Petr Jančařík. Já jsem je zastupoval jen sem tam…

Pojďme od moderování k hudbě. Na vašich internetových stránkách píšete o »novém koncertním pořadu Standy Hložka s kapelou«. Jak byste ho představil?

Bylo období, kdy iks let zpěváci vystupovali hlavně s halfplaybackem, bez kapely. Mně to ale baví právě s kapelou. Když jsem na pódiu sám, je to dobré, samozřejmě, ale po boku kapely je to celé takové, jak bych to řekl, živé. Můžete protáhnout sólo, nastavit předehru nebo dohru. A my teď nabízíme lidem koncertní průřez mojí kariérou. Od písně Řekněte jí, kterou pro mě napsal Ivoš Viktorin z AG Fleku, až po poslední rockové skladby, jež mi složil Petr Janda. Je tam spousta zajímavé muziky, včetně duetu s mým synem Matyášem, který se také dal na zpívání. Nechybí nám ani zpěvačka, zkrátka – je to pestré.

Možná to povídám trochu kostrbatě, ale vystupuji se třemi kapelami a u každé z nich je to trochu jiné. Mám koncertní pořad s kapelou Charlie Band od Charlieho Blažka, který doprovází Helenu Vondráčkovou, Martina Maxu, Leonu Machálkovou, s nimiž si občas taky zazpívám, takže platí, že co koncert, to originál.

A pak mě taky doprovází pražská kapela Fredy Bittner Band, která spojuje Milušku Voborníkovou a Petra Spáleného. No a do třetice zmíním moravskou kapelu Showband Pavla Březiny ze Zlínska, kde je hodně vokálů, hodně zpíváme. Našeho kapelníka »ukradl« Petr Janda do Olympiku.

Zmínil jste svého syna, který se dal na pěveckou kariéru, ale mediálně známým se stal v roce 2017, kdy získal titul Muž roku. Dokázal byste si v osmdesátých letech, kdy po vás šílely fanynky, představit, že byste se v podobné soutěži, jako je ta náchodská, rovněž objevil?

Mě hlavně překvapilo, že se Matyáš nechal ukecat a přemluvit, protože nikdy nic takového nedělal. Sportoval, hrál hokej, boxuje, je výborný ve fotbale… Ale tohle vzniklo v posilovně, kdy mu jeden kámoš řekl, že má postavu na Muže roku. Co to je – ptal se. Tak to »vygooglili« a zjistili, že konkurz je už zítra. A on tam z hecu jel a postoupil finále. Tak jsem mu říkal: »Nesmíš vyhrát, jinak to bude vypadat, že to bylo protekčně. Ideální, když budeš třetí nebo čtvrtý.« No a vidíte, on vyhrál.

A co se týče mně, já bych se takové soutěže nemohl zúčastnit už jen z toho důvodu, že když jsem byl v Matyášově věku, žádné takové soutěže neexistovaly. Radši bych šel do pěvecké soutěže, kde jsem přece jen jistější, než kdybych měl ukazovat své nevypracované břicho (smích).

Jak vlastně vybíráte, kterou ze tří kapel vezmete na vystoupení? Je to na vás, nebo si poručí pořadatelé?

Všechny kapely působí na profesionální úrovni a je radost s nimi pracovat. Zjednodušeně se dá říci, že když hrajeme na Moravě, volíme moravskou partu, a když v Čechách, pak tu českou. Ušetří se náklady na dopravu. Ale jinak to samozřejmě vzniká po dohodě s pořadatelem, jaký má právě on záměr.

Jak moc do vaší práce a obsahu peněženky zasáhla pandemie covidu? Říká se, že umělecká sféra na tom byla nejvíce bitá, protože i sportovci mohli vykonávat svou profesi, ač před prázdnými či poloprázdnými tribunami, a běžní živnostníci zase dostali od státu slušné kompenzace…

Bylo to kruté. Přes dva roky! Musím vám ale přiznat, že jak jsme nehráli, člověk si na to lenošení lehce zvykne. První měsíc jsem ještě měl nervy na pochodu, ale druhý jsem se zklidnil a třetí jsem si řekl, že je to docela dobré, když nemusím nikam jezdit. Ale my muzikanti jsme od toho, abychom zpívali a hráli lidem. Když sedíme doma, je to špatně.

Jsem rád, že už je to za námi. Jenže teď se tu zase skloňuje energetická krize. Že dojde k zavření divadel, protože se nebude topit. A neuskuteční se ani plesy, když se nebudou vytápět kulturáky. Nechci šířit fámy, ale malinko se toho bojím, protože v poslední době jsem zjistil, že je tu všechno možné.

Prozraďte, byl nějaký rozhovor, kdy by novinářský dotaz nepadl na hit Holky z naší školky? A vadí vám to, jak se s vámi, ale i s Petrem Kotvaldem, neustále pojí?

Ono to asi jinak nejde. Ta písnička k nám patří, žije dodneška. Kdykoli někam přijedu zpívat, samozřejmě ji nevynechám. Byla by hloupost, kdyby jakákoli kapela při živém vystoupení nezahrála písničku, z níž se stal hit, který zasáhl Evropu.

Dokonce se stalo, že jsem se z legrace na jednom koncertu rozloučil písničkou Diana. Řekl jsem: »Mějte se krásně!« A lidi začali křičet: »Počkej, Stando, co Holky z naší školky?!« A rozesmálo mě, když jeden člověk prohlásil, že »kdybys nezahrál Holky z naší školky, to je, jako bys tu vůbec nebyl.«

Holky z naší školky jsou nejprodávanějším tuzemským singlem všech dob a navěky zůstanou. I proto, že dnes nad singly a »elpíčky«, zkrátka nad alby, jak jsme je znali v 80. a 90. letech, vítězí internetové platformy v čele s YouTube. Co tomu vývoji říkáte? Je to podle vás dobře, nebo naopak špatně.

Nevím, spíš spatně. Jsem ale rád, když se pomalu vrací například gramofonové desky, protože i ten obal, to byl kus umění. Co jsme se natrápili s grafikou! S fotografem jsme ladili každý detail. Dělali jsme desku, aby byla hezká, aby měla hlavu a patu, to na tom bylo krásné. A když se nad tím zamyslím, každý muzikant má vystavené desky, v pracovně mu visí na stěně gramofonová deska. Její obal. A teď, když se vyrábějí auta, už ani nemají CD přehrávač! Když jsem to při koupi zjistil, okamžitě jsem řekl, že je to špatné auto! Byl jsem zvyklý při jízdě poslouchat cédéčka, která jsem neměl čas si pustit doma, a teď si je nemám kde přehrát! Doma mám přehrávače stále a přijde mi, že je to něco hmatatelného. Když někomu věnujete CD s písničkami, působí to přece úplně jinak, než když mu dáte »flešku«. Mně se to nelíbí. Radši než »flešku« dávám flašku (smích)!

A když zkusíte porovnat podmínky pro umělce, co vám z toho vyjde? Měli jste to jednodušší při svých začátcích vy ve své době, nebo je tomu tak nyní?

To se nedá srovnávat, teď jsou jiné možnosti, hlavně technické. V klidu a pohodě si můžete nahrát cédéčko doma. Já se přiznám, že ani novým technologiím nerozumím, jsem stará škola a těm, co prohání hudbu přes kompresory, nerozumím.

Kdysi fungovalo pár vyhlášených konzervatoří, zatímco dnes má každé okresní město soukromou hudební školu, tu se zaměřením na muzikál, tu na něco jiného. Je tu iks stovek mladých začínajících kumštýřů a všichni chtějí hrát a zpívat. Nevím proč. Aby se tím člověk uživil, musí mít velké štěstí a musí být fakt dobrý. Zpěvákem nemůže být každý! Nechci tu zabřednout do filozofování, jen bych rád řekl, že tohle musí být v genech. Každý je určený pro něco jiného. A všimněte si, jak je dnes v muzikálovém světě tolik zpěvaček a zpěváků. Aby to nevyznělo špatně, já držím palce každému, kdo to dělá poctivě. Nedávno jsme se o tom bavili s Petrem Jandou, který napsal píseň, kde se zpívá »mistr světa amoleta«. Došli jsme k závěru, že takových »mistrů světa amoleta« je tu dnes hodně.

Asi tuším co mi jako patriot Zlínského kraje odpovíte, ale: tak nějak se mi zdá, že lidé na Moravě jsou vřelejší, srdečnější a usměvavější než v Čechách. Nebo je to jen zdání?

Díky své profesi projíždím republikou křížem krážem. A setkávám se s výbornými lidmi bez ohledu na místo. Mám kamarády všude – v Děčíně, v Českých Budějovicích, stejně jako v Ostravě. To jsou všechno skvělí lidé, na které nedám dopustit. Jsem rád, že spolu kamarádíme a držíme při sobě. Ano, Moraváci jsou většinou srdečnější, ale i tady se dají najít, jak to říci, hajzlové. Přesto mám pocit, že když přijedu na Moravu, je tady tak nějak lepší vzduch.

Dovolte otázku na závěr. Jak vypadá ideální odpočinek pro Standu Hložka?

Odpočinek, to pro mě je, nebo spíš měl být, dnešní den. Den, kdy nedělám nic. Vypnu telefon, v klidu si sednu a začnu dělat pořádek ve věcech. Hodně jsme teď hráli, tak mám doma některé resty. Uklidím si v autě, pročistím mailovou schránku, ale hlavně abych nemusel nikam pospíchat. Půjdu a koupím si dobré vínko, se kterým si sednu na zahradu. Jenže tenhle relax mi nebyl dopřán ani dnes. Dopadlo to tak, že jsem musel do Zlína, a pak do toho přišlo povídání s vámi…

Ale plánované…

Samozřejmě, to nic ve zlém. Ale cokoli navíc už nabourá ten den. Chci jen říci, že pro mě je nejlepším relaxem večerní pocit, že člověk zítra nic nemusí.

Petr Kojzar

FOTO – ČTK/Josef Vostárek, ČTK/Veronika Šimková, ČTK/Pavel Khol, ČTK/Igor Zehl, ČTK/Luboš Pavlíček