Víte, co je mi proti srsti? Když se někdo vzadu veze, pro jistotu nevydává moc sil, aby se nevyčerpal, a pak je mu téměř na konci akce uvolněno místo, aby zvítězil (anebo aby se dostal do kýžené funkce). Myslíte, že přeháním? Vůbec ne. Inspirovala mě slavná »Stará dáma«, tedy cyklistická Tour de France, ale upozorňuji předem, ta za to nemůže.
Tak třeba naše současná vláda. Mohl by se někdy stát premiérem profesor Fiala? Tedy za systému skutečné soutěže? Nemohl. Ve volbách zvítězili jiní, ale díky spojení s těmi, které by nikdy nikdo do čela země nepostavil (přesto hlasy ke vstupu do parlamentu obdrželi), bylo Fialovi umožněno stát se premiérem. Pochopitelně, že z toho také měli profit. Že při tom vzal za své jejich program, pro nějž je voliči volili, bylo druhotné. A tak vlastně program vlády vznikl jako následek licitace zvolených politiků. Ale to už šlo jen o závěrečný akt představitelů, kteří de facto do čela země zvoleni nebyli.
Nebo jiný příklad. Druhá světová válka. Druhá fronta byla otevřena 6. června 1944. V té době sovětská vojska dosáhla hranic Rumunska a pomalu se blížila k původním hranicím SSSR. Bylo jasné, že když něco Západ neudělá, pak bude nejen Berlín, ale také celé Německo (a možná i západní státy Evropy) osvobozeno z východu. Proto se najednou ten, který čekal, rozhodl k akci. Byla to operace Overlord. A ve finále, na samém konci bojů, to byla západní strana, která zorganizovala v Remeši slavnostní podpis konce války, i když se na mnoha územích ještě bojovalo. Tak byl jednoduše obejit Berlín dobitý armádou z východu. I tady vlastně zafungovala teorie, nechat ty druhé vykrvácet, nebo alespoň hodně krvácet, a sám s více silami se ocitnout najednou na úplné špici.
Vraťme se však ke »Staré dámě«. Tady vévodí slovinský cyklista Pogačar. Má celou etapu, která se v té chvíli jede, za úkol nepředřít se a nechat se táhnout svými kolegy ze »stáje«. Ti se patřičně snaží, mají za to ostatně zaplaceno. A na konci etapy on, méně unavený než jeho konkurenti, najednou vyrazí zpoza »sukní svých gardedam« a unavenějšího protivníka porazí. Nikoho nenapadne se zeptat: je to vůbec fér? Může se tomu ještě říkat sport?
Nechci, abyste si mysleli, že útočím na Pogačara. Vůbec ne. Je jen loutkou ve hře cizích. Že si vítězství užívá, chápu. Kdo by nechtěl být první? Ale netíží ho někdy ten pocit, že ve skutečnosti vlastně nevyhrál a jen jako nastrčený »první protrhl pomyslnou cílovou pásku«? Asi dnes tyto úvahy nejsou na místě. Úspěchem je dosáhnout cíle jakýmikoli cestami.
Tak přece vyhrála Ruska!
Opravdu se omlouvám všem cyklistům, a to jsem na kole strávil celé dětství, ale tenis je mi přece jen sympatičtější. Tam se za nikoho neschováte. A musím říci, že mě dostalo, jak slavný Wimbledon opanovala rodačka z Moskvy, ačkoli ruští a běloruští sportovci měli účast na travnatých dvorcích v All England Clubu zakázanou. Jelena Rybakinová ovšem reprezentuje Kazachstán. Docela mě mrzí, jak novináři přímo v Londýně více než její tenisový um začali rozebírat její vztah k rodné zemi i to, že jí na dálku pogratuloval také prezident Ruské tenisové federace Šamil Tarpiščev. »Z mé strany mohu říct pouze to, že reprezentuji Kazachstán. Nevybrala jsem si, kde jsem se narodila,« řekla na tiskové konferenci Rybakinová. Pouze a jen. Tečka. Slova zapovržení směrem k bývalé vlasti nepadla. Slouží to Rybakinové ke cti. Ona by se totiž – jakkoli to je nemožné – měla politika do sportu míchat jen v mezích zcela omezených. Já jsem se o to v rámci Tour de France pokusil jen obrazně a se značnou mírou nadsázky (ale zároveň i pravdy)…
Mužskou dvouhru ovládl Novak Djokovič, což jsem – upřímně (jak se dnes ráno říkává) – očekával. Je zvláštní, že tomuto poctivému chlapíkovi z darem od samotného pánaboha málokdo fandí. Inu, možná proto, že je tak dobrý. Lidé chtějí změny a přejí novým, neokoukaným tvářím. Jakmile je někdo moc suverénní, vždy se stane miláčkem davů ten papírově slabší.
Ano, ani v Česku nemá Djokovič tolik fandů, a to přitom máme k srbskému národu vesměs jen ty nejpozitivnější vztahy. Ale což, je to jedno. Pro Čechy bylo klíčové až to nadcházející finále – ženské čtyřhry. A to dopadlo jako z říše snů. Olympijské vítězky Barbora Krejčíková a Kateřina Siniaková opanovaly podruhé nejslavnější turnaj světa, když v dnešním finále zdolaly nejvýše nasazený pár Belgičanku Elise Mertensovou, Číňanku Čang Šuaj 6:2, 6:4 a navázaly tak na triumf z roku 2018. V grandslamové sbírce již chybí již jen US Open – a již teď se těšíme, jak budeme za pár týdnů na iportaL24.cz u toho, když toto prokletí prolomí.
Jak si můžeme být tak jistí? Nejsme. Ale víra hory přenáší, znáte to. A kdo si ve sportu (a koneckonců i v jiných aktivitách) nevěří, kdo o sobě pochybuje, málokdy to dotáhne daleko.
Obrat z říše snů
Jinak ale zaujal i newimbledonský tenis. Věřte nebo ne, běloruská tenistka Julija Hatoukaová vedla v prvním kole kvalifikace na turnaj v Budapešti nad Španělkou Marinou Bassolsovou 6:0, 5:0 a 30:0. Přesto odešla jako poražená. Konečný výsledek? Bassolsová vyhrála 0:6, 7:5 a 6:4. Napadlo mě, že kdybych si za toho »nulového« stavu v neprospěch Španělky vsadil byť jen pětistovku, je ze mě milionář a vyrážím na Seychely.
I když ne – tam bych nemohl tak dalece sledovat tuzemský sport. A ten je, hlavně díky čerstvým wimbledonským vítězkám, na výši. Byl to krásný víkend!
Takže sportu zdar – a úspěšný týden všem sportovcům i nesportovcům.